Clostridium difficile
Clostridium difficile | |
Clostridiaceae | |
Clostridium | |
Clostridium difficile na krevním agaru | |
Morfologie | Grampozitivní tyčky, sporulující |
---|---|
Vztah ke kyslíku | striktně anaerobní |
Kultivace | selektivní půdy s cefoxitinem a cykloserinem, půdy s vit. K a heminem (pod UV světlem zelená fluorescence) |
Faktory virulence | termolabilní toxiny: toxin A (enterotoxin, kódován chromozomálně), toxin B (nekrotizující cytotoxin) |
Zdroj | kolonizovaný nebo infikovaný člověk |
Přenos | alimentární cestou (pozření spór, které jsou vylučované stolicí) |
Onemocnění | postantibiotická kolitida, pseudomembranózní kolitida, toxické megakolon |
Diagnostika | průkaz toxinů ve stolici, makroskopický obraz u kolitidy (koloskopie), kultivace stolice na selektivních půdách |
Terapie | ukončit současnou ATB léčbu, probiotika, nitromidazolová ATB, vankomycin |
MeSH ID | D016360 |
C. difficile je grampozitivní sporulující anaerobní tyčinka. Je přítomen ve střevech 5 % zdravých dospělých a o něco více u dětí a kojenců. Svými toxiny je schopno vyvolat postižení, které se může manifestovat jako lehčí průjmové onemocnění, ale také jako život ohrožující pseudomembranózní enterokolitida.
Tato onemocnění často vznikají v souvislosti s podáním antibiotik (klindamycinu, penicilinů a cefalosporinů), které eliminují normální střevní mikroflóru. C. difficile je rezistentní k mnoha ATB a v případě eliminace normální střevní mikroflóry dojde k přemnožení, jež následně vede k rozvoji klinických příznaků.
Morfologie[upravit | editovat zdroj]
Bakterie typu bacillus – štíhlé tyčinky, velikost je poměrně variabilní. V přítomnosti žlučových solí snadno sporuluje. Vegetativní buňku lehce vydouvají spory, které jsou poměrně málo termorezistentní.
Kultivace a biochemie[upravit | editovat zdroj]
Toto klostridium dostalo jméno podle obtížné kultivovatelnosti, ale to dnes při použití vhodných půd již nemá opodstatnění. C. difficile se kultivuje ze stolice na půdách s obsahem antibiotika cefoxitinu, které eliminuje doprovodnou mikroflóru, ale C. difficile je na něj rezistentní. Rezistentní je i na klindamycin. Ke kultivaci vyžaduje anaerobní atmosféru.
Patogeneze[upravit | editovat zdroj]
Některé kmeny uvolňují toxiny (toxin A a B), které se uvolňují do okolí rozpadem buněk. Jiné kmeny tvoří oba toxiny současně, většina kmenů však netvoří toxiny žádné. Toxiny vyvolávají postižení střeva, které může vyústit v pseudomembranózní enterokolitidu. Ke vzniku klasické pseudomembranózní enterokolitidy dochází součinností obou toxinů (toxin A poškodí buňky střevního epitelu a sníží účinnost imunitního systému, toxin B porušené buňky zcela destruuje). Vznikají tak nekrózy a ulcerace pokryté pablánami. Objevuje se průjem, bolestivé napětí břicha a zvýšená teplota.
Pseudomembranózní enterokolitida může vyústit v:
- toxické megakolon
- ileus
- rupturu střeva ohrožující život pacienta
Podle některých zdrojů představuje velkou epidemiologickou hrozbu blízké budoucnosti zvláště hypervirulentní kmen C. difficile PCR ribotyp 027. Vyšší četnost klinických forem provděpodobně souvisí s vysokou produkcí toxinů.[1]
Diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Průkaz c.diff provádíme ze vzorku stolice na selektivních půdách v anaerobní atmosféře. Pro průkaz toxinu používáme latexovou aglutinaci nebo ELISA test. Citlivější je test na kultuře lidských embryonálních plicních fibroblastech, kde toxin vyvolá výrazný cytopatický efekt a je zde možné provést neutralizační test se specifickým antisérem.
Terapie a prevence[upravit | editovat zdroj]
Pro terapii enterokolitidy používáme antibiotika metronidazol a vankomycin. Dále je třeba léčit pacienta symptomaticky.
Zásadní význam má také obnovení normální střevní mikroflóry, zvláště u pacientů léčených antibiotiky. Provedeme ji podáním probiotik. Hovoří se také o úspěšnosti terapie transplantací faeces od zdravého dárce.[2]
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ O. Nyč, B. Macková, V. Jindrák: Zprávy CEM (SZÚ, Praha) 2006; 15(10-11): 457
- ↑ Transplantace faeces https://www.bbc.co.uk/news/health-15113440,
Související články[upravit | editovat zdroj]
Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- VOTAVA, Miroslav, et al. Lékařská mikrobiologie speciální. 1. vydání. Brno : Neptun, 2003. 495 s. s. 150-151. ISBN 80-902896-6-5.
- O. Nyč, B. Macková, V. Jindrák: Zprávy CEM (SZÚ, Praha) 2006; 15(10-11): 457