Klebsiella
| Klebsiella spp. | |
| Enterobacteriacae | |
| Klebsiella | |
 Klebsiella pneumoniae na Endově půdě | |
| Morfologie | G− tyčinky |
|---|---|
| Vztah ke kyslíku | fakultativně anaerobní |
| Kultivace | krevní agar, Endova půda |
| Antigeny | pouzderné antigeny |
| Přenos | fekálně-orální, kontakt, vzduchem [1] |
| Výskyt | gastrointestinální a respirační trakt, půda, voda |
| Onemocnění | uroinfekce, pneumonie, sepse, novorozenecká meningitida a sepse |
| Diagnostika | kultivace |
| Terapie | cefalosporiny 2. a 3. generace, karbapenemy, fluorochinolony |
| MeSH ID | D007709 |
Rod Klebsiella patří mezi opouzdřené gramnegativní nepohyblivé tyčky. Bakterie tohoto druhu jsou součástí mikrobioty GIT a respiračního ústrojí, ve vnějším prostředí je nalézáme v půdě i ve vodě. Jedná se o podmíněně patogenní bakterie. Nejvýznamnějším druhem je Klebsiella pneumoniae, mezi další patří například Klebsiella oxytoca, variicola, rhinoscleromatis, granulomatis.
Klebsielly rostou na krevním agaru v bílých mukózních koloniích, což umožňuje odlišení od E. coli. Fermentují laktózu a při kultivaci na Endově půdě vzhledem připomínají jahodovou zmrzlinu. Faktorem virulence jsou pouzderné antigeny. Bakterie tohoto rodu nejčastěji způsobují uroinfekce a pneumonie, mohou se uplatňovat i při sepsi, a to především u pacientů na JIP jako nozokomiální nákaza. Klebsiellové pneumonie jsou většinou lobární, často se vyskytují u oslabených osob a alkoholiků. U novorozenců jsou původcem purulentní meniningitidy a sepse. Přenos je fekálně-orální, kontaktem i vzduchem.
V terapii se uplatňují cefalosporiny 2. a 3. generace, uroinfekce se léčí nitrofurantoinem. Nozokomiální kmeny jsou citlivé na karbapenemy. [2] [3] [1]
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ a b BENEŠ, Jiří. Infekční lékařství. 1. vydání. Praha : Galén, c2009. s. 240-241. ISBN 978-80-7262-644-1.
- ↑ *VOTAVA, Miroslav. Lékařská mikrobiologie speciální. 1. vydání. Brno : Neptun, 2003. s. 67-68. ISBN 80-902896-6-5.
- ↑ BEDNÁŘ, Marek. Lékařská mikrobiologie : bakteriologie, virologie, parazitologie. 1. vydání. Praha : Marvil, 1996. s. 265-266. ISBN 80-238-0297-6.
