Peniciliny

			Článek byl označen za rozpracovaný, od jeho poslední editace však již uplynulo více než 30 dní
			Chcete-li jej upravit, pokuste se nejprve vyhledat autora v historii a kontaktovat jej. Podívejte se také do diskuse.
			Pokud vše nasvědčuje tomu, že původní autor nebude v editacích v nejbližší době pokračovat, odstraňte šablonu {{Pracuje se}} a stránku upravte.
			Stránka byla naposledy aktualizována v pondělí 23. března 2020 v 10:03.

Peniciliny patří do skupiny betalaktamových antibiotik. Jejich název je odvozen od plísně (štětičkovec, Penicillium), ze které byly poprvé získány. Toto antibiotikum bylo objeveno Alexanderem Flemingem v roce 1928.

Antimikrobiální spektrum

Úzkospektré peniciliny (základní, přirozené) – účinné proti G+ bakteriím a G− kokům (meningokoky, gonokoky) , oxacilin působí jen proti Staphylococcus aureus a částečně proti streptokokům,

Širokospektré peniciliny – účinné proti G+ i G−.

Farmakokinetika a farmakodynamika

Po parenterálním podání se rychle a kompletně vstřebávají. Upřednostňuje se podání i.v. oproti i.m. (zejména vysokých dávek), které je bolestivé. Absorpce po perorálním podání se u jednotlivých penicilinů liší, a to v závislosti na odolnosti vůči kyselému prostředí (pH žaludeční šťávy). Aby se minimalizovaly ztráty v důsledku jejich adsorpce na potravu, doporučuje se podávat nejméně 1 hod před jídlem nebo po jídle. Biologická dostupnost bývá obvykle vyšší, než 60 %. Vazba na plazmatické bílkoviny se pohybuje od 18 % (amoxicilin) do 94 % (oxacilin), ale pouze nenavázaná frakce je antimikrobní účinná. Peniciliny se snadno distribuují do extracelulární tekutiny, pro svou malou liposolubilitu nepronikají do buněk. Špatně pronikají přes hematoencefalickou bariéru (i když zánětlivé meningeální změny jejich penetraci do CNS usnadňují). Valná část absorbovaného množství u většiny penicilinů je vyloučena močí, a to tubulární sekrecí (90 %). Tato cesta exkrece může být inhibována probenecidem. 30–50 % z množství penicilinů přítomných v krvi je vyloučeno do mateřského mléka. Biologický poločas je krátký (asi 1 hodina).

Peniciliny mají účinek nezávislý na koncentraci, ale závislý na čase. Alespoň 40 % doby dávkovacího intervalu by měla být koncentrace antibiotika vyšší než minimální inhibiční koncentrace. Nemají postantibiotický účinek.

Nežádoucí účinky a toxicita

Peniciliny patří mezi velmi bezpečná léčiva. Nejčastějším nežádoucím účinkem bývají alergické reakce (I-IV). Vyskytují se přibližně u 1-10 % pacientů. Vzácně může dojít ke vzniku anafylaktické reakce (0,05 %) která nastane 15-30 minut po podání (nejčastěji i.v.). K anafylaxi obvykle dochází již po předchozí senzibilizaci. Mezi pozdní alergické projevy patří kopřivka, horečka, bolesti kloubů, kožní eflorescence, angioneurotický edém, intersticiální nefritida (autoimunní reakce na penicilin-proteinový komplex), sérová nemoc, hemolytická anémie ale i velmi vážné komplikace jako Lyellův nebo Steven-Johnsonův syndrom.

Při podání aminopenicilinů pacientům s infekční mononukleózou nebo lymfatickou leukemií se může objevit morbiliformní rash, který představuje toxickou reakci, nikoliv alergickou. Všechny peniciliny mají schopnost vyvolat reakci zkříženou, ať jsou obsaženy v potravě (v mléce od krav léčených pro mastitidu) nebo v kosmetických přípravcích. Alergickou reakci na peniciliny lze snížit podáním glukokortikoidů. Perorální podání penicilinů může vést k dyspeptickým potížím – nauzee, zvracení a průjmům (zejména u širokospektrých penicilinů). Enteritidy mohou být vyvolány např. přerůstáním stafylokoků a kvasinek.

Dále mohou nastat neobvyklé a ojedinělé nežádoucí účinky:

• Hoigné syndrom (čti uaně) je vyvolán u některých nemocných po podání prokainpenicilinu i.m. Projevem může být úzkost až strach ze smrti, sluchové a zrakové iluze, změny v krevním oběhu, i změna vědomí. Klinický obraz může rychle vymizet, jindy psychické příznaky přetrvávají po mnoho měsíců. Ustupuje samovolně. Syndrom není kontraindikací pro opakované podání penicilinu.
• Nicolau syndrom je jiný následek chybné techniky podání, tentokrát intraarteriálně. Příznaky záleží na typu postiženého orgánu.
• Přímý toxický účinek penicilinů se týká CNS (neurotoxický), kde peniciliny zvyšují dráždivost neuronů (využívá se v experimentální farmakologii k intracerebrálnímu podání penicilinu pro navození epilepsie u malých laboratorních zvířat a ke zkoušení antiepileptik). Z tohoto důvodu se vyhýbáme intratekálnímu podání penicilinů. Přímý účinek na CNS se může manifestovat i po podání vysokých (MIU) dávek zejména u zánětlivě změněných meninx nebo při snížení renální exkrece.
• Může se projevit hyperkalemie (křeče, koma, zástava srdeční činnosti). I MIU draselné soli penicilinu G obsahuje 1,68 mmol kalia.

Indikace

• respirační infekce,
• empirická terapie komunitních infekcí,
• nozokomiální infekce,
• často se kombinují s aminoglykosidy.

Kontraindikace

• alergie na penicilin,
• zvýšená pohotovost ke křečím,
• při poruchách funkce srdce a ledvin je třeba brát v úvahu vysoký obsah Na⁺ a K⁺.

Přehled penicilinů

základní peniciliny	penicilin G, penicilin V
antistafylokokové peniciliny	oxacilin, cloxacilin, dicloxacilin, flucloxacilin
širkospektré peniciliny	aminopeniciliny	ampicilin, amoxicilin
	karboxypeniciliny	ticarcilin
	acylureidopeniciliny	piperacilin

Základní peniciliny

Penicilin G (benzylpenicilin)

Penicilin

• penicilin G není acidorezistentní a proto se nevstřebává po perorálním podání a je nutné ho podat parenterálně,
• není odolný vůči β-laktamázám,
• je vylučován ledvinami,
• účinný vůči G+ i G−,
• lékem první volby v léčbě infekcí způsobených: pneumokoky, streptokoky, meningokoky, gonokoky a stafylokoky neprodukující β-laktamázu, Bacillus anthracis a jiné G+ mikroorganismy, Treponema pallidum (syfilis) a jiné spirochety, klostridia, actinomycety, listerie a Bacteroides (s výjimkou B. fragilis), některé borelie (lék první volby u lymeské boreliózy), používá se tedy při léčbě kapavky, diftérie, spály, angíny, erysipelu, revmatické horečky, leptospirózy. Citlivé jsou i některé anaeroby.

Je dostupný ve 3 formách jako:

1. krystalický benzylpenicilin – vodný roztok draselné nebo sodné soli, dobře rozpustný ve vodě pro i.v. podání (infuze), lék první volby u meningokokové meningitidy, pneumokokové pneumonie, S. pyogenes, infekce klostridiemi, aktinomycetami,
2. prokain-benzylpenicilin – suspenze pro i.m. podání (nelze podat i.v.), prokain zvyšuje velikost molekuly a tím prodlužuje absorpci i přetrvávání plazmatických koncentrací, lék první volby u spály a streptokokové tonsilofaryngitidy,
3. benzatin-benzylpenicilin – suspenze s velmi nízkou rozpustností ve vodě, určený pro přísně i.m. podání. Velmi pomalu se absorbuje, dosahuje nízkých plazmatických koncentrací, které dlouho přetrvávají (až 10 dní). Je vhodný k doléčení akutní nazofaryngitidy způsobené β-hemolytickými streptokoky, a to jako prevence revmatické horečky.

Penicilin V (fenoxymetylpenicilin)

Ospen®, hromadně vyráběný léčivý přípravek s fenoxymetylpenicilinem

• je acidorezistentní, proto se podává perorálně,
• má prakticky shodné antimikrobialní spektrum s penicilinem G,
• není odolný vůči β-laktamázám,
• lékem první volby u streptokokové tonsilofaryngitidy (v případě alergie je nahrazován makrolidy),
• jeho absorpce z GIT není zcela kompletní, proto se používá při lehčím průběhu infekcí citlivými bakteriemi (např. sinusitidy, otitidy, nazofaryngitidy, erysipel, spála, lymeská borelióza, profylaxe endokarditidy, periodontální a jiné zubní infekce).

Antistafylokokové peniciliny

Tyto peniciliny jsou odolné vůči β-laktamázám stafylokoků. Jejich spektrem účinku jsou stafylokoky a streptokoky.

Methicilin

• byl zaveden do praxe jako první, je použitelný pouze parenterálně

Oxacilin, cloxacilin, dicloxacilin, flucloxacilin

• podávají se perorálně u méně závažných stafylokokových infekcí

• 

  Methicilin
• 

  Oxacilin

Širokospektré peniciliny

Tato skupina penicilinů působí kromě spektra penicilinu G také na G−.

Aminopeniciliny

• semisyntetické,
• účinné proti spektru základních penicilinů (s nižší účinností na streptokoky) a některým G− (H. influenzae, E. coli), enterokokům, Listeria monocytogenes,
• nejsou odolné vůči β-laktamázám (kombinují se s jejich inhibitory),
• při onemocnění lymfatického systému (IM, CLL, ALL, …) může dojít k horečnaté reakci s makulózním exantémem.

Ampicilin

• acidorezistentní,
• jeho absorpce je omezována potravou, proto se p.o. podává spíše amoxicilin, případně je podáván nalačno,
• lze podat i.m.,
• používá se u infekcí dýchacích a močových cest, břišního tyfu, septické salmonely, listeriózy, meningitid.

Amoxicilin

• je to analog ampicilinu, ale má širší spektrum a vytváří vyšší sérové hladiny
• výhodou je kompletní absorpce po perorálním podání, která není omezována potravou.

Karboxypeniciliny

• mají široké spektrum účinku, částečně i proti Pseudomonas aeruginosa,
• nejsou odolné vůči β-laktamázám.

Ticarcilin

• je účinný vůči G− mikrobům, které jsou odolné vůči ampicilinu,
• často se kombinuje s inhibitory β-laktamáz a kombinuje se s aminoglykosidy (protože při monoterapii na něj rychle vzniká rezistence),
• podává se pouze i.v.

Acylureidopeniciliny

• jejich spektrum účinku je jěště širší než ticarcilinu,
• nejsou odolné vůči β-laktamázám.

Piperacilin

• účinný zejména vůči enterokokům, Pseudomonas aeruginosa,
• u těžkých infekcí se jejich účinek zesiluje kombinací s aminoglykosidy.

• 

  Ampicilin
• 

  Amoxicilin
• 

  Piperacilin
• 

  Tikarcilin

Inhibitory betalaktamáz

β-laktamázy jsou enzymy, které štěpí betalaktamová antibiotika a vytváří tak na ně rezistenci. Proto jsou podávána s inhibitory β-laktamáz, což rozšiřuje jejich antimikrobiální spektrum.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Inhibitory betalaktamáz.

Odkazy

Související články

• Antibiotika
• Betalaktamová antibiotika

Externí odkazy

• Peniciliny (česká wikipedie)
• Penicillin (anglická wikipedie)

Zdroj

• BENEŠ, Jiří. Studijní materiály [online]. [cit. 2010]. <http://jirben.wz.cz>.

• LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 1. vydání. Praha : Galén, 2002. ISBN 80-7262-168-8.

• MARTÍNKOVÁ, Jiřina, et al. Farmakologie pro studenty zdravotnických oborů. 2. vydání. Praha : Grada, 2018. ISBN 978-80-271-0929-6.

• ŠVIHOVEC, Jan, et al. Farmakologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2018. ISBN 978-80-271-2150-2.