Spinální nádory

Z WikiSkript

Klasifikace spinálních nádorů

Spinální nádory zastupují škálu neoplazií v rámci CNS. Oproti intrakraniálním nádorům nejsou tak časté, jedná se přibližně o 15 % veškerých tumorů CNS [1]. Nejčastějšími tumory míchy jsou sekundární nádory – ve valné většině se jedná o metastázy karcinomu plic, prsu, prostaty, ledvin, štítné žlázy [2][3].

V rámci léčebných modalit převažuje chirurgie doplněná s radioterapií a chemoterapií. Důležité je řešit problém okamžitě – ačkoliv benigní tumory rostou obvykle pomalu, mohou rychle progredovat a i přes následné provedení dekomprese často nemusí dojít k úplnému obnovení funkcí.

Klasifikace[upravit | editovat zdroj]

Spinální tumory dělíme na základě:

  • lokalizace – extradurální a intradurální (ty dále na extramedulární a intramedulární),
  • biologické podstaty – maligní a benigní,
  • původu – primární spinální neoplazie nebo sekundární tumory.


Je nutné zmínit, že ačkoliv v tomto článku rozřazujeme jednotlivé neoplazie do individuálních skupin, často se daný tumor nemusí vyskytovat pouze v jediné. Následující rozřazení je tedy postavené na nejčastější a nejběžnější lokalizaci pro dané nádory.

Klasifikace primárních spinálních nádorů – do sekundárních tumorů míchy řadíme pouze metastázy [4]:
EXTRADURÁLNÍ INTRADURÁLNÍ
Benigní Maligní Extramedulární Intramedulární

Diagnostika[upravit | editovat zdroj]

  • MR – primární volba, zejména axiální a sagitální T1 a T2 snímky. V praxi se již běžně využívá i DTI (diffusion tensor imaging) a FT (fiber tractography) pro detailnější zobrazení drah bílé hmoty (jejich posuny, komprese apod.) vzhledem k lokalizaci tumoru [5][6][7].
  • CT – využíváno zejména před MR, v dnešní době se rozhodně nejedná o zobrazovací metodu první volby v oblasti diagnostiky spinálních tumorů [8]. Může se ale provést jako dodatečné vyšetření, nejčastěji tomu tak je u extradurálních spinálních tumorů pro zobrazení kalcifikací, mineralizací apod. [9]
  • Angiografie – dodatečná diagnostická metoda pro zobrazení např. vaskularizace v případě hypervaskulárních tumorů, embolizace aj. [10]
  • RTG – zejména u extradurálních nádorů pro zobrazení kostních abnormalit.
  • PET/CT – indikováno zejména u pacientů s intramedulárními high-grade tumory pro evaluaci jejich malignity [11].
  • Diagnostika: DTI, MRI
  • DTI-sagittal-fibers.jpg
  • Ependymoma.png

Extradurální nádory[upravit | editovat zdroj]

Extradurální tumory zastupují většinu spinálních nádorů (55 %) [4]. Jedná se většinou o nádory sekundární.

Primární extradurální nádory[upravit | editovat zdroj]

Primární extradurální nádory jsou častějšími neoplaziemi CNS v porovnání s primárními intradurálními tumory. Převážně zastupují vertebrální tumory způsobující diverzní spektrum kostních deformit, jejichž následkem dochází ke kompresi míchy či kaudy a asociovaným problémům. [4]

Benigní[upravit | editovat zdroj]

CT – spinální osteoidní osteom
Osteoidní osteom[upravit | editovat zdroj]
Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Osteoidní osteom.

Osteoidní osteom je benigní kostní tumor vyskytující se převážně u dětí a mladistvých. Typicky se u nich vyskytuje lucentní nidus (většinou v rozsahu 1,5–2 cm) a osteosklerotický lem. Osteoidní osteomy páteře, nejčastěji lokalizované v lumbální části, zastupují přibližně 10 % veškerých osteoidních osteomů – primárně se tyto tumory vyskytují v dlouhých kostech (nejčastěji femur, tibia). [12]

Spinální osteoidní osteomy ve valné většině způsobují bolestivé skoliózy, konkávně na straně léze, vertebrální deformity vytváří kompresi na míchu. Terapie je chirurgická, popřípadě je využita radiofrekvenční ablace. [13][14]

CT – spinální osteoblastom
Osteoblastom[upravit | editovat zdroj]
Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Osteoblastom.

Osteoblastom je rovněž benigní tumor, jenž se vyskytuje převážně u mladších pacientů a je charakteristický svou lokální agresivitou. Typicky je významně vaskularizován, narozdíl od osteoidního osteomu neobsahuje osteosklerotický lem, jinak si jsou histologicky velmi podobné. Osteoblastom je vyskytuje ve spongiose, většinou přesahuje velikost 2 cm. [15][16][17]

Výskyt páteřních osteoblastomů je přibližně 40 % ze všech osteoblastomů, nejčastěji se objevují v cervikální oblasti, rovněž způsobují velmi bolestivé bolesti zad spojené se skoliózou. Postupy terapie je víceméně totožná s osteoidním osteomem. [18]

Maligní[upravit | editovat zdroj]

Osteosarkom[upravit | editovat zdroj]
Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Osteosarkom.

Tento maligní kostní tumor se typicky vyskytuje u mladších pacientů (10–20 let), kdy až 75 % těchto tumorů se objeví u pacientů mladších 20 let – centra růstu kostí jsou v této době nejaktivnější. Může vyrůst i sekundárně, nejčastěji tomu tak je u starších pacientů, jedná se o maligní degeneraci Pagetovy choroby, osteoblastomu atd. U osteosarkomů převažuje výskyt ve femuru, tibii, humeru – dále méně často i ve fibule, mandibule, maxille, obratlech. [19][20]

Nejčastěji metastázuje do plic, mozku, dalších kostí a orgánů [21]. Léčen může být chemoterapií, chirurgickou resekcí, k radioterapii je poměrně rezistentní.

Chondrosarkom[upravit | editovat zdroj]
Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Chondrosarkom.

Chondrosarkomy zastupují přibližně 25 % primárních kostních tumorů. Narozdíl od osteosarkomů se častěji vyskytují u starších pacientů, majoritně u mužů (poměr ženy:muži je 1:2, u spinální lézí je tento poměr až 1:4). Ve většině případů se jedná o maligní primární nádory, existují ale také sekundární chondrosarkomy, jež vyrostly na podkladě iniciálně benigní neoplazie, např. osteochondromu. [22][23]

V rámci páteře se nejčastěji vyskytují v její thorakální části, ačkoliv spinální chondrosarkomy zastupuj pouze 7 % veškerých těchto tumorů. I jako v případě osteosarkomu se nejčastěji vyskytují v dlouhých kostech. Terapie je primárně chirurgická, může být ale aplikována chemoterapie nebo radioterapie dle typu a chování tumoru. [24][25][26]

MRI – metastáza prsního karcinomu

Sekundární extradurální nádory[upravit | editovat zdroj]

Sekundární nádory míchy jsou zapříčiněné metastázami karcinomů z různých oblastí organismu. Nejčastěji se jedná o karcinomy plic, prsu, prostaty, ledvin, štítné žlázy [2][3]. Extradurální metastázy zastupují cca veškerých 95 % spinálních metastáz [27].

Nejčastěji postiženou oblastí extraspinálních metastáz je thorakální a lumbální segment páteře – cervikální oblast je zasažena minimálně [2].

Intradurální nádory[upravit | editovat zdroj]

Intradurální spinální nádory jsou poměrně vzácnou entitou neoplazií CNS, které ovšem mohou vyústit ve značnou morbiditu [28]. Počtem převažují extramedulární nádory, zastupují přibližně 40 % spinálních tumorů, pouze 5 % spinálních tumorů je intramedulárních [4]. Mezi intradurálními nádory (především intramedulárními) převažují tumory primární.

Zvláštní entitou intradurálních nádorů jsou tzv. dumbbell tumory, které nelze zařadit ani do extramedulárních, ani do intramedulárních tumorů, neboť rostou na hranici míchy a zasahují tak do obou těchto oblastí [4].

Procentuální rozlišení výskytu intradurálních spinálních nádorů – porovnání pediatrických a dospělých pacientů [28]:
Extramedulární Intramedulární
Děti (%) 65–70 30–35
Dospělí (%) 80 20

Primární intradurální nádory[upravit | editovat zdroj]

Extramedulární nádory[upravit | editovat zdroj]

Extramedulární nádory zastupují většinu intradurálních nádorů, ve valné většině se jedná o benigní neoplazie CNS. Primární léčba je ve většině případů chirurgická, dle individuálních dispozic pacienta je možnost aplikování radioterapie nebo chemoterapie. Veškerá symptomatologie související s těmito tumory je závislá na lokalizaci a velikosti neoplazie, primárně dochází ke kompresi míchy nebo kaudy a s tím souvisejícím symptomům. [4]

MRI – spinální meningeom
Meningeom[upravit | editovat zdroj]
Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Meningeomy.

V porovnání s intrakraniálními meningeomy se spinální léze nevyskytují tak často (jedná se přibližně o 1,2–12,7 % veškerých meningeomů). Nejčastěji jsou spinální meningeomy diagnostikovány u pacientů mezi 60–80 lety. Rostou pomalu, obvykle jsou solitární, benigní, typická je laterální expanze v rámci subarachnoidálního prostoru, jsou dobře ohraničené, non-invazivní.

Jak v intrakraniálních případech, tak i u spinálních meningeomů je značná pohlavní predominance u žen (2:1 poměr [ženy:muži] u intrakraniálních meningeomů, 4:1 u spinálních). S tím souvisí asociace výskytu meningeomů s karcinomem prsu, také větší pravděpodobnost růstu tumoru v období těhotenství. Obvykle totiž meningeomy obsahují esterogenové a progesteronové receptory. [29][30][31][32]

Nejčastějí lokalizací spinálních meningeomů je thorakální segment páteře, následován cervikální oblastí. Míšní funkce jsou dlouho kompenzovány, ale dekompenzace může proběhnout rychle a může tak dojít k akutnímu zhoršení pacientova stavu (nejčastěji paraplegie). [33][34][35]

Ženská predominance neplatí u dětí. Naopak v případě pediatrických pacientů před pubertou výskyt spinálních meningeomů převažuje u chlapců [4][36].
MRI – neurofibromatóza prvního typu (NF-1) a koincidence multiplicitních spinálních neurofibromů
Neurofibrom[upravit | editovat zdroj]

Neurofibromy jsou primárně benigní nádory periferního nervového systému, zastupují přibližně o 23 % spinálních tumorů. Neurofibromy jsou nejčastěji asociovány s neurofibromatózou prvního typu (NF-1) – až u 60 % pacientů primárně diagnostikovaných s NF-1 jsou neurofibromy přítomny. Nejčastěji se vyskytují v thorakálním segmentu páteře. [37][38]

Typicky rostou intradurálně extramedulárně, jsou ale zaznamenány výskyty těchto neoplazií i v intramedulární oblasti [39].

Schwannom[upravit | editovat zdroj]
Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Schwannom.

Spinální schwannomy jsou pomalu rostoucí benigní tumory. Nejčastěji se vyskytují u pacientů mezi 25–60 lety. Složené jsou z poměrně dobře diferencovaných Schwannových buněk, charakteristicky tedy vyrůstají z dorzálních kořenů vzhledem k jejich vývoji z buněk kořenů senzorických nervů. Nejčastěji se objevují v thorakální a cervikální části míchy, ačkoliv mohou vyrůstat i v ostatních míšních oblastech. [40][41]

Majoritně se vyskytují solitárně, převážně sporadicky, ačkoliv se mohou diagnostikovat i mnohočetné schwannomy, jež jsou nejčastěji asociovány s neurofibromatózou druhého typu (NF-2), popř. se schwannomatózou [42][43][44][45].

Spinální schwannomy jsou z pohledu lokalizace diverzní skupinou tumorů – nejčastěji se vyskytují intradurálně extramedulárně (proto i toto zaření v tomto článku), ale mohou se vyskytovat i extradurálně a ojediněle i intramedulárně (méně než 1 % spinálních schwannomů) [43][46].


  • MRI – spinální schwannomy
  • Axial schwannoma.jpg
  • Cervical schwannoma.jpg
  • Intradural schwannoma.jpg

Intramedulární nádory[upravit | editovat zdroj]

Výskyt intramedulárních nádorů jse poměrně ojedinělý, zato je jejich léčba často velmi náročná. Přibližně 90 % veškerých intramedulárních spinálních nádorů zastupují gliální tumory, z nichž nejčastěji jsou to ependymomy (60 %) a astrocytomy (30 %). Třetí místo zastupují hemangioblastomy. Primárně jsou tyto neoplazie léčeny chirurgicky, často ale není možnost provedení kompletní resekce vzhledem k eloquentní lokalizaci a velikostem tumorů. Obvykle dochází k doplnění chirurgie i radiochirurgií/chemoterapií. [4][28]

MRI – spinální myxopapilární ependymom
Ependymom[upravit | editovat zdroj]
Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Ependymom.

Výskyt míšních ependymomů je častější u dospělých pacientů (typicky mezi 35–45 lety) a zastupují většinu (60 %) všech primárních intramedulárních nádorů [4][47][48]. Existuje jak benigní, semimaligní, tak maligní forma [49]. Nejčastěji jsou spinální ependymomy lokalizovány v thorakálním segmentu míchy, ačkoliv se mohou vyskytovat po její celé délce [4].

Jedinou efektivní léčbou ependymomů je v současné době co nejradikálnější chirurgická resekce, popř. doplněná radiochirurgickou léčbou dle typu tumoru.

Ačkoliv ependymom v tomto článku řadíme do intramedulárních tumorů, je nutné zmínit, že se může vyskytovat i extramedulárně (nejedná se ale o typickou lokalizaci, extramedulární ependymomy zastupují cca 10 % veškerých spinálních ependymomů) [50].
MRI – spinální astrocytom (oblast T10)
Astrocytom[upravit | editovat zdroj]
Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Astrocytom.

Spinální astrocytomy zastupují nejčastější intramedulární tumor u dětí, u dospělých pacientů zastupují druhou pozici (hned po ependymomech). Značí se variabilitou v jejich biologické povaze.

Obecně převažuje výskyt low-grade astrocytomů (WHO grade I a II), jedná se o 75–90 % veškerých intramedulárních astrocytomů. Jsou to pomalu rostoucí benigní nádory, které se ale mohou vývojem zvrhávat do malignějších podob. High-grade astrocytomy (WHO grade III a IV) se nevyskytují tak často, za to jsou ale vysoce maligní a prognóza pacientů s těmito tumory není dobrá. [51][52]

Jako v případě ependymomů, i u astrocytomů se řídíme co možná nejradikálnější chirurgickou resekcí. Výsledek chirurgické intervence společně s daným typem tumoru fundamentálně ovlivňuje postoperativní prognózu pacienta. U dospělých pacientů je prognóza v porovnání s dětmi lepší. [53][54][55][56][53][57]

Hemangioblastom[upravit | editovat zdroj]

Hemangioblastomy jsou histologicky benigní neoplazie CNS, dle WHO klasifikovány jako WHO grade I. Nejčastěji se jedná o sporadické tumory, v některých případech je ale přítomna koincidence von Hippel-Lindau syndromu (ze všech pacientů diagnostikovaných s hemangioblastomem je to přibližně 10–40 % [58]) – v tomto případě jsou u pacientů přítomny multiplicitní hemangioblastomy rozprostřené po CNS. Mícha je druhou nejčastější lokalizací tohoto tumoru hned po fossa posterior. [59][60][61]

Ačkoliv se procentuálně jedná o poměrně vzácný spinální tumor (2–6 % veškerých spinálních tumorů), v rámci intramedulárních nádorů je po ependymomech a astrocytomech třetí nejčastější neoplazií [62][63].

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Von Hippel-Lindau syndrom.


MRI – kombinovaná extra- intradurální metastáza prsního karcinomu

Sekundární intradurální nádory[upravit | editovat zdroj]

Sekundárních intradurálních tumorů je v porovnání s primárními intradurálními nádory méně. Opět se i jako v případě sekundárních extradurálních tumorů jedná o metastázy, ačkoliv jejich výskyt je minimální [4][64]. Intradurální metastázy zastupují pouze přibližně 5 % spinálních metastáz, z nichž pouze 2 % se vyskytují intramedulárně [65][66].

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • ARNAUTOVIĆ, Kenan a Ziya GOKASLAN. Spinal Cord Tumors. - vydání. Springer, 2019. 540 s. ISBN 9783319994383.


  • BRANT, William a Clyde HELMS. Fundamentals of Diagnostic Radiology. - vydání. Lippincott Williams & Wilkins, 2007. 1559 s. ISBN 9780781761352.


  • CANCER, International. WHO Classification of Tumours of the Central Nervous System. - vydání. International Agency for Research on Cancer, 2007. 309 s. ISBN 9789283224303.


  • KLEKAMP, Jörg a Madjid SAMII. Surgery of Spinal Tumors. - vydání. Springer Science & Business Media, 2007. 526 s. ISBN 9783540447153.


  • ATLAS, Scott. Magnetic Resonance Imaging of the Brain and Spine. - vydání. Lippincott Williams & Wilkins, 2009. 1890 s. ISBN 9780781769853.

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. ↑ DAS, Joe M, Stanley HOANG a Fassil B MESFIN, et al. Intramedullary Spinal Cord Tumors [online] . 1. vydání. StatPearls [Internet] : StatPearls Publishing, 2020. Dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK442031/>. 
  2. ↑ a b c LEWANDROWSKI, Kai-Uwe, Megan E. ANDERSON a Robert F. MCLAIN. Tumors of the Spine. Rothman Simeone The Spine. 2011, roč. ?, vol. ?, s. 1480-1512, ISSN ?. DOI: 10.1016/b978-1-4160-6726-9.00085-7.
  3. ↑ a b CHOI, David, A. CROCKARD a C. BUNGER. Review of metastatic spine tumour classification and indications for surgery: the consensus statement of the Global Spine Tumour Study Group. European Spine Journal. 2009, roč. 2, vol. 19, s. 215-222, ISSN 0940-6719. DOI: 10.1007/s00586-009-1252-x.
  4. ↑ a b c d e f g h i j k ARNAUTOVIĆ, Kenan a Ziya GOKASLAN. Spinal Cord Tumors. - vydání. Springer, 2019. 540 s. ISBN 9783319994383.
  5. ↑ GANGADHARAN, Jagathlal, G.G. SHARATH KUMAR a Chandrajit PRASAD. Can diffusion tensor imaging predict outcome in acute traumatic deterioration of degenerative cervical spine disease. The Indian Journal of Neurotrauma. 2013, roč. 2, vol. 10, s. 97-104, ISSN 0973-0508. DOI: 10.1016/j.ijnt.2013.04.006.
  6. ↑ ALKHERAYF, Fahad, Eve TSAI a Abdullah ARAB. Conus Medullaris Teratoma with Utilization of Fiber Tractography: Case Report. Journal of Neurological Surgery Reports. 2015, roč. 01, vol. 76, s. e183-e187, ISSN 2193-6358. DOI: 10.1055/s-0035-1555134.
  7. ↑ LANDI, Alessandro. Magnetic resonance diffusion tensor imaging and fiber-tracking diffusion tensor tractography in the management of spinal astrocytomas. World Journal of Clinical Cases. 2016, roč. 1, vol. 4, s. 1, ISSN 2307-8960. DOI: 10.12998/wjcc.v4.i1.1.
  8. ↑ OTTENHAUSEN, Malte, Georgios NTOULIAS a Imithri BODHINAYAKE. Intradural spinal tumors in adults—update on management and outcome. Neurosurgical Review. 2018, roč. 2, vol. 42, s. 371-388, ISSN 0344-5607. DOI: 10.1007/s10143-018-0957-x.
  9. ↑ GUILLEVIN, R., J.-N. VALLEE a F. LAFITTE. Spine metastasis imaging: review of the literature. Journal of Neuroradiology. 2007, roč. 5, vol. 34, s. 311-321, ISSN 0150-9861. DOI: 10.1016/j.neurad.2007.05.003.
  10. ↑ KRINGS, Timo, Pierre L. LASJAUNIAS a Franz J. HANS. Imaging in Spinal Vascular Disease. Neuroimaging Clinics of North America. 2007, roč. 1, vol. 17, s. 57-72, ISSN 1052-5149. DOI: 10.1016/j.nic.2007.01.001.
  11. ↑ NAITO, Kentaro, Toru YAMAGATA a Hironori ARIMA. Qualitative analysis of spinal intramedullary lesions using PET/CT. Journal of Neurosurgery: Spine. 2015, roč. 5, vol. 23, s. 613-619, ISSN 1547-5654. DOI: 10.3171/2015.2.spine141254.
  12. ↑ GREENSPAN, Adam, Gernot JUNDT a Wolfgang REMAGEN. Differential Diagnosis in Orthopaedic Oncology. - vydání. Lippincott Williams & Wilkins, 2007. 529 s. ISBN 9780781779302.
  13. ↑ FREIBERGER, Robert H.. Osteoid Osteoma of the Spine. Radiology. 1960, roč. 2, vol. 75, s. 232-236, ISSN 0033-8419. DOI: 10.1148/75.2.232.
  14. ↑ ALBISINNI, Ugo, Giancarlo FACCHINI a Paolo SPINNATO. Spinal osteoid osteoma: efficacy and safety of radiofrequency ablation. Skeletal Radiology. 2017, roč. 8, vol. 46, s. 1087-1094, ISSN 0364-2348. DOI: 10.1007/s00256-017-2662-1.
  15. ↑ TRÜBENBACH, J, T NÄGELE a T BAUER, et al. Preoperative embolization of cervical spine osteoblastomas: report of three cases. AJNR Am J Neuroradiol [online]. 2006, vol. 27, no. 9, s. 1910-2, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/17032864>. ISSN 0195-6108. 
  16. ↑ RODRIGUEZ, D.P. a T.Y. POUSSAINT. Imaging of Back Pain in Children. American Journal of Neuroradiology. 2009, roč. 5, vol. 31, s. 787-802, ISSN 0195-6108. DOI: 10.3174/ajnr.a1832.
  17. ↑ YOUSSEF, B.A., M.C. HADDAD a A. ZAHRANI. Osteoid osteoma and osteoblastoma: MRI appearances and the significance of ring enhancement. European Radiology. 1996, roč. 3, vol. 6, s. ?, ISSN 0938-7994. DOI: 10.1007/bf00180597.
  18. ↑ KROON, H M a J SCHURMANS. Osteoblastoma: clinical and radiologic findings in 98 new cases.. Radiology. 1990, roč. 3, vol. 175, s. 783-790, ISSN 0033-8419. DOI: 10.1148/radiology.175.3.2343130.
  19. ↑ EGEA-GÁMEZ, R.M., V. PONZ-LUEZA a A. CENDRERO-TORRADO. Osteosarcoma lumbar en edad pediátrica: reporte de casos y revisión de la literatura. Revista Española de Cirugía Ortopédica y Traumatología. 2019, roč. 2, vol. 63, s. 122-131, ISSN 1888-4415. DOI: 10.1016/j.recot.2018.09.001.
  20. ↑ CHEN, De-jian, Qi LAI a Jianghao ZHU. Lumbar spinal canal osteosarcoma. Medicine. 2018, roč. 25, vol. 97, s. e11210, ISSN 0025-7974. DOI: 10.1097/md.0000000000011210.
  21. ↑ FAN, Hongwu, Shan LU a Shengqun WANG. Identification of critical genes associated with human osteosarcoma metastasis based on integrated gene expression profiling. Molecular Medicine Reports. 2019, roč. ?, vol. ?, s. ?, ISSN 1791-2997. DOI: 10.3892/mmr.2019.10323.
  22. ↑ STRIKE, Sophia A a Edward F MCCARTHY. Chondrosarcoma of the spine: a series of 16 cases and a review of the literature. Iowa Orthop J [online]. 2011, vol. 31, s. 154-9, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3215129/?tool=pubmed>. ISSN 1541-5457 (print), 1555-1377. 
  23. ↑ MURPHEY, Mark D., Eric A. WALKER a Anthony J. WILSON. From the Archives of the AFIP. RadioGraphics. 2003, roč. 5, vol. 23, s. 1245-1278, ISSN 0271-5333. DOI: 10.1148/rg.235035134.
  24. ↑ KATONIS, Pavlos, Kalliopi ALPANTAKI a Konstantinos MICHAIL. Spinal Chondrosarcoma: A Review. Sarcoma. 2011, roč. ?, vol. 2011, s. 1-10, ISSN 1357-714X. DOI: 10.1155/2011/378957.
  25. ↑ BAUMANN, Brian C., Robert A. LUSTIG a Susan MAZZONI. A prospective clinical trial of proton therapy for chordoma and chondrosarcoma: Feasibility assessment. Journal of Surgical Oncology. 2019, roč. ?, vol. ?, s. ?, ISSN 0022-4790. DOI: 10.1002/jso.25502.
  26. ↑ SONG, Kehan, Kaiyuan LIN a Hanfeng GUAN. Conditional Survival Analysis for Spinal Chondrosarcoma Patients After Surgical Resection. Spine. 2020, roč. 16, vol. 45, s. 1110-1117, ISSN 0362-2436. DOI: 10.1097/brs.0000000000003494.
  27. ↑ TAKEUCHI, Kenichi, Yoko HAGIWARA a Koichi KANAYA. Drop Metastasis of Adrenocorticotropic Hormone-Producing Pituitary Carcinoma to the Cauda Equina. Asian Spine Journal. 2014, roč. 5, vol. 8, s. 680, ISSN 1976-1902. DOI: 10.4184/asj.2014.8.5.680.
  28. ↑ a b c ABUL-KASIM, Kasim, Majda M. THURNHER a Paul MCKEEVER. Intradural spinal tumors: current classification and MRI features. Neuroradiology. 2007, roč. 4, vol. 50, s. 301-314, ISSN 0028-3940. DOI: 10.1007/s00234-007-0345-7.
  29. ↑ LEVY, Walter J., Janet BAY a Donald DOHN. Spinal cord meningioma. Journal of Neurosurgery. 1982, roč. 6, vol. 57, s. 804-812, ISSN 0022-3085. DOI: 10.3171/jns.1982.57.6.0804.
  30. ↑ SANDALCIOGLU, I. Erol, Anja HUNOLD a Oliver MÜLLER. Spinal meningiomas: critical review of 131 surgically treated patients. European Spine Journal. 2008, roč. 8, vol. 17, s. 1035-1041, ISSN 0940-6719. DOI: 10.1007/s00586-008-0685-y.
  31. ↑ SCHOENBERG, B. S., B. W. CHRISTINE a J. P. WHISNANT. Nervous system neoplasms and primary malignancies of other sites: The unique association between meningiomas and breast cancer. Neurology. 1975, roč. 8, vol. 25, s. 705-705, ISSN 0028-3878. DOI: 10.1212/wnl.25.8.705.
  32. ↑ VADIVELU, Sudhakar, Leroy SHARER a Michael SCHULDER. Regression of multiple intracranial meningiomas after cessation of long-term progesterone agonist therapy. Journal of Neurosurgery. 2010, roč. 5, vol. 112, s. 920-924, ISSN 0022-3085. DOI: 10.3171/2009.8.jns09201.
  33. ↑ SARACENI, Christine a James S. HARROP. Spinal meningioma: Chronicles of contemporary neurosurgical diagnosis and management. Clinical Neurology and Neurosurgery. 2009, roč. 3, vol. 111, s. 221-226, ISSN 0303-8467. DOI: 10.1016/j.clineuro.2008.10.018.
  34. ↑ MCCORMICK, P C, K D POST a B M STEIN. Intradural extramedullary tumors in adults. Neurosurg Clin N Am [online]. 1990, vol. 1, no. 3, s. 591-608, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/2136160>. ISSN 1042-3680. 
  35. ↑ VAN GOETHEM, J.W.M, L VAN DEN HAUWE a Ö ÖZSARLAK. Spinal tumors. European Journal of Radiology. 2004, roč. 2, vol. 50, s. 159-176, ISSN 0720-048X. DOI: 10.1016/j.ejrad.2003.10.021.
  36. ↑ SCHALLER, Bernhard. Spinal Meningioma: Relationship Between Histological Subtypes and Surgical Outcome?. Journal of Neuro-Oncology. 2005, roč. 2, vol. 75, s. 157-161, ISSN 0167-594X. DOI: 10.1007/s11060-005-1469-4.
  37. ↑ THAKUR, N. A., A. H. DANIELS a J. SCHILLER. Benign Tumors of the Spine. Journal of the American Academy of Orthopaedic Surgeons. 2012, roč. 11, vol. 20, s. 715-724, ISSN 1067-151X. DOI: 10.5435/jaaos-20-11-715.
  38. ↑ BIROL SARICA, Feyzi. Surgical Principles for Spinal and Paraspinal Neurofibromas. Brain and Spinal Tumors - Primary and Secondary. 2020, roč. ?, vol. ?, s. ?, ISSN ?. DOI: 10.5772/intechopen.85760.
  39. ↑ ARISHIMA, Hidetaka, Ryuhei KITAI a Toshiaki KODERA. A Large Intramedullary Neurofibroma in the Thoracic Spinal Cord: Case Report. Neurologia medico-chirurgica. 2014, roč. 9, vol. 54, s. 752-756, ISSN 0470-8105. DOI: 10.2176/nmc.cr.2013-0257.
  40. ↑ LENZI, Jacopo, Giulio ANICHINI a Alessandro LANDI. Spinal Nerves Schwannomas: Experience on 367 Cases—Historic Overview on How Clinical, Radiological, and Surgical Practices Have Changed over a Course of 60 Years. Neurology Research International. 2017, roč. ?, vol. 2017, s. 1-12, ISSN 2090-1852. DOI: 10.1155/2017/3568359.
  41. ↑ LOUIS, David N., Arie PERRY a Guido REIFENBERGER. The 2016 World Health Organization Classification of Tumors of the Central Nervous System: a summary. Acta Neuropathologica. 2016, roč. 6, vol. 131, s. 803-820, ISSN 0001-6322. DOI: 10.1007/s00401-016-1545-1.
  42. ↑ JINNAI, Takahiro, Minoru HOSHIMARU a Tsunemaro KOYAMA. Clinical Characteristics of Spinal Nerve Sheath Tumors: Analysis of 149 Cases. Neurosurgery. 2005, roč. 3, vol. 56, s. 510-515, ISSN 0148-396X. DOI: 10.1227/01.neu.0000153752.59565.bb.
  43. ↑ a b LI, Peng, Fu ZHAO a Jing ZHANG. Clinical features of spinal schwannomas in 65 patients with schwannomatosis compared with 831 with solitary schwannomas and 102 with neurofibromatosis Type 2: a retrospective study at a single institution. Journal of Neurosurgery: Spine. 2016, roč. 1, vol. 24, s. 145-154, ISSN 1547-5654. DOI: 10.3171/2015.3.spine141145.
  44. ↑ CONTI, Piero, Gastone PANSINI a Homere MOUCHATY. Spinal neurinomas: retrospective analysis and long-term outcome of 179 consecutively operated cases and review of the literature. Surgical Neurology. 2004, roč. 1, vol. 61, s. 34-43, ISSN 0090-3019. DOI: 10.1016/s0090-3019(03)00537-8.
  45. ↑ BROAGER, B. Spinal neurinoma; a clinical study comprising 44 cases with a discussion of histiological origin and with special reference to differential diagnosis against spinal glioma and meningioma. Acta Psychiatr Neurol Scand Suppl [online]. 1953, vol. 85, s. 1-241, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/13057633>. ISSN 0365-5067. 
  46. ↑ SEPPÄLÄ, Matti T., Matti J. J. HALTIA a Risto J. SANKILA. Long-term outcome after removal of spinal schwannoma: a clinicopathological study of 187 cases. Journal of Neurosurgery. 1995, roč. 4, vol. 83, s. 621-626, ISSN 0022-3085. DOI: 10.3171/jns.1995.83.4.0621.
  47. ↑ VILLANO, J L, C K PARKER a T A DOLECEK. Descriptive epidemiology of ependymal tumours in the United States. British Journal of Cancer. 2013, roč. 11, vol. 108, s. 2367-2371, ISSN 0007-0920. DOI: 10.1038/bjc.2013.221.
  48. ↑ MALDJIAN, Joseph A. a Rita S. PATEL. Cerebral neoplasms in adults. Seminars in Roentgenology. 1999, roč. 2, vol. 34, s. 102-122, ISSN 0037-198X. DOI: 10.1016/s0037-198x(99)80025-x.
  49. ↑ CHAMBERLAIN, Marc C.. Ependymomas. Current Neurology and Neuroscience Reports. 2003, roč. 3, vol. 3, s. 193-199, ISSN 1528-4042. DOI: 10.1007/s11910-003-0078-x.
  50. ↑ CONTI, Piero, Gastone PANSINI a Homere MOUCHATY. Spinal neurinomas: retrospective analysis and long-term outcome of 179 consecutively operated cases and review of the literature. Surgical Neurology. 2004, roč. 1, vol. 61, s. 34-43, ISSN 0090-3019. DOI: 10.1016/s0090-3019(03)00537-8.
  51. ↑ EPSTEIN, Fred J., Jean-Pierre FARMER a Diana FREED. Adult intramedullary astrocytomas of the spinal cord. Journal of Neurosurgery. 1992, roč. 3, vol. 77, s. 355-359, ISSN 0022-3085. DOI: 10.3171/jns.1992.77.3.0355.
  52. ↑ RYU, Seong Jun, Jong Yul KIM a Kyung Hyun KIM. A retrospective observational study on the treatment outcomes of 26 patients with spinal cord astrocytoma including two cases of malignant transformation. European Spine Journal. 2016, roč. 12, vol. 25, s. 4067-4079, ISSN 0940-6719. DOI: 10.1007/s00586-016-4475-7.
  53. ↑ a b KLEKAMP, Jörg a Madjid SAMII. Surgery of Spinal Tumors. - vydání. Springer Science & Business Media, 2007. 526 s. ISBN 9783540447153.
  54. ↑ NAKAMURA, M, K ISHII a K WATANABE. Surgical treatment of intramedullary spinal cord tumors: prognosis and complications. Spinal Cord. 2007, roč. 4, vol. 46, s. 282-286, ISSN 1362-4393. DOI: 10.1038/sj.sc.3102130.
  55. ↑ BENEŠ, Vladimír, Pavel BARSA a Vladimír BENEŠ. Prognostic factors in intramedullary astrocytomas: a literature review. European Spine Journal. 2009, roč. 10, vol. 18, s. 1397-1422, ISSN 0940-6719. DOI: 10.1007/s00586-009-1076-8.
  56. ↑ RACO, Antonino, Vincenzo ESPOSITO a Jacopo LENZI, et al. Long-term follow-up of intramedullary spinal cord tumors: a series of 202 cases. Neurosurgery [online]. 2005, vol. 56, no. 5, s. 972-81; discussion 972-81, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/15854245>. ISSN 0148-396X (print), 1524-4040. 
  57. ↑ ADAMS, Hadie, Javier AVENDAÑO a Shaan M. RAZA. Prognostic Factors and Survival in Primary Malignant Astrocytomas of the Spinal Cord. Spine. 2012, roč. 12, vol. 37, s. E727-E735, ISSN 0362-2436. DOI: 10.1097/brs.0b013e31824584c0.
  58. ↑ LONSER, Russell R, Gladys M GLENN a McClellan WALTHER. von Hippel-Lindau disease. The Lancet. 2003, roč. 9374, vol. 361, s. 2059-2067, ISSN 0140-6736. DOI: 10.1016/s0140-6736(03)13643-4.
  59. ↑ SUN, H. İbrahim, Koray ÖZDUMAN a M. İmre USSELI. Sporadic Spinal Hemangioblastomas Can be Effectively Treated by Microsurgery Alone. World Neurosurgery. 2014, roč. 5, vol. 82, s. 836-847, ISSN 1878-8750. DOI: 10.1016/j.wneu.2014.05.024.
  60. ↑ JOAQUIM, Andrei F., Enrico GHIZONI a Marcos Juliano dos SANTOS. Intramedullary hemangioblastomas: surgical results in 16 patients. Neurosurgical Focus. 2015, roč. 2, vol. 39, s. E18, ISSN 1092-0684. DOI: 10.3171/2015.5.focus15171.
  61. ↑ NEUMANN, Hartmut P. H., Hans R. EGGERT a Klaus WEIGEL. Hemangioblastomas of the central nervous system. Journal of Neurosurgery. 1989, roč. 1, vol. 70, s. 24-30, ISSN 0022-3085. DOI: 10.3171/jns.1989.70.1.0024.
  62. ↑ GARCÉS-AMBROSSI, Giannina L., Matthew J. MCGIRT a Vivek A. MEHTA. Factors associated with progression-free survival and long-term neurological outcome after resection of intramedullary spinal cord tumors: analysis of 101 consecutive cases. Journal of Neurosurgery: Spine. 2009, roč. 5, vol. 11, s. 591-599, ISSN 1547-5654. DOI: 10.3171/2009.4.spine08159.
  63. ↑ LIU, Ann, Amit JAIN a Eric W. SANKEY. Sporadic intramedullary hemangioblastoma of the spine: a single institutional review of 21 cases. Neurological Research. 2016, roč. 3, vol. 38, s. 205-209, ISSN 0161-6412. DOI: 10.1179/1743132815y.0000000097.
  64. ↑ AKHAVAN, A., M. R. MEHRABANIYAN a M. JARAHI. Intradural extramedullary metastasis from papillary carcinoma of thyroid. Case Reports. 2012, roč. jun21 1, vol. 2012, s. bcr0220125801-bcr0220125801, ISSN 1757-790X. DOI: 10.1136/bcr.02.2012.5801.
  65. ↑ CONSTANS, Jean Paul, Enrico DE DIVITIIS a Renato DONZELLI. Spinal metastases with neurological manifestations. Journal of Neurosurgery. 1983, roč. 1, vol. 59, s. 111-118, ISSN 0022-3085. DOI: 10.3171/jns.1983.59.1.0111.
  66. ↑ COSTIGAN, Donal A. a Marc D. WINKELMAN. Intramedullary spinal cord metastasis. Journal of Neurosurgery. 1985, roč. 2, vol. 62, s. 227-233, ISSN 0022-3085. DOI: 10.3171/jns.1985.62.2.0227.

Nádory CNS
Nádory mozku
primární
gliální
neuronální
tumory meningů
embryonální
smíšené
tumory periferních nervů
tumory lymfatické tkáně
sekundární
Nádory míchy
primární
extradurální
benigní
maligní
intradurální
extramedulární
intramedulární
sekundární
Portál:Neurochirurgie
Citováno z „https://www.wikiskripta.eu/index.php?title=Spinální_nádory&oldid=448313“