Ixodes ricinus: Porovnání verzí
| Řádek 48: | Řádek 48: | ||
=== Zdravotnický význam === | === Zdravotnický význam === | ||
Hned po komárech přenášejí klíšťata nejširší spektrum různých patogenů<ref name="PEŤKO"/> | Hned po komárech přenášejí klíšťata nejširší spektrum různých patogenů.<ref name="PEŤKO"/> Pokud je vývojový cyklus klíštěte obecného trojhostitelský, vystřídá tři zpravidla tři ekologicky rozdílné hostitele. Takto se může klíště nakazit i nákazu přenést na příslušníky různých skupin živočichů.<ref>{{Citace | ||
| typ = kniha | | typ = kniha | ||
| příjmení1 = ROSICKÝ | | příjmení1 = ROSICKÝ | ||
| jméno1 = Bohumír | | jméno1 = Bohumír | ||
| | | příjmení2 = WELSER | ||
| | | jméno1 = Jaroslav | ||
| | | titul = Boj s hmyzem. Část 2, Škůdci lidského zdraví. Medicinální entomologie | ||
| vydání = 1 | | vydání = 1 | ||
| místo = Praha | | místo = Praha | ||
| vydavatel = Přírodovědecké vydavatelství | | vydavatel = Přírodovědecké vydavatelství | ||
| rok = 1952 | | rok = 1952 | ||
| strany = | | strany = 512–522 | ||
| isbn = - | | isbn = - | ||
}}</ref> a udržovat původce onemocnění v přířodních | }}</ref> a udržovat původce onemocnění v přířodních ohniscích. V tom tkví jejich epidemiologický význam. ''Ixodes ricinus'' je vektorem původců mnoha onemocnění, nejčastěji přenáší původce [[Lymeská borelióza|lymské boreliózy]], spirochety ''Borrelia burgdorferi''. Práce mnoha autorů potvrzují celoplošnou infikovanost klíšťat ''I. ricinus'' boreliemi. To znamená, že ohniska lymské boreliózy se mohou nacházet všude tam, kde jsou klíšťata, na rozdíl od dalších onemocnění, například [[Klíšťová encefalitida|klíšťové encefalitidy]], pro kterou jsou geograficky definovaná ohniska. ''I. ricinus'' dále přenáší rickettsie, [[Rickettsiózy|''Coxiella burnetii'']] (původce Q horečky), anaplazmy, [[Ehrlichióza|ehrlichie]], ''Francisella tularensis'' (původce [[tularémie]]). Na zvířata přenáší babeziózu dobytka (''Babesia divergens''), ovcí (''B. ovis'') a psů (''B. canis''), též virovou klíšťovou horečku, tzv. louping ill, granulocytární anaplazmózu a mnohé další. Z klíšťat byli izolováni také původci [[Listerióza|listeriózy]], úplavice, [[Brucelóza|brucelózy]], [[Toxoplazmóza|toxoplazmózy]] aj.<ref name="PEŤKO"/> | ||
=== Prevence === | === Prevence === | ||
Verze z 9. 9. 2023, 22:09
Přehled klíšťat
Klíšťata (Ixodina) jsou hematofágní ektoparaziti. Ve střední Evropě je známých sedm epidemiologicky významných druhů klíšťat. Podle typu parazitismu je dělíme na:
- exofilní' – svého hostitele aktivně vyhledávají; sem patří: klíště obecné (Ixodes ricinus), klíšť lužní (Haemaphysalis concinna), klíšť stepní (Haemaphysalis punctata), klíšť lesostepní (Haemaphysalis inermis), piják lužní (Dermacentor reticulatus), piják stepní (Dermacentor marginatus).
- endofilní – žijí v úkrytech svých hostitelů, z nich se člověk nejčastěji potkává s klíštětem ježčím (Ixodes hexagonus).
Nejrozšířenější a epidemiologicky nejvýznamnější je klíště obecné (Ixodes ricinus). [1]
Ixodes ricinus
Biotop
Klíště obecné je rozšířené po celé Evropě, severní Africe a jihozápadní Asii. Také ho můžeme najít na celém území střední Evropy, ale jeho výskyt je mozaikovitý. Prostředí je pro klíště limitujícím faktorem. Na jejich výskytu a aktivitu působí několik činitelů. Nejvýznmanějším biotickým faktorem pro klíště je přítomnost hostitele. Teplota a vlhkost jako význmané abotické faktory ovlivňují vegetační kryt, který vytváří podmínky pro život těchto parazitů a jejich hostitelů. Proto krátkodobé i dlouhodobé změny klimatu mají vliv na epidemiologii. zoonóz s přírodními ohnisky. Výskyt klíšťat závisí od geologického podloží, typu půdy (nevyskytuje se na mokřadech, kyselých, písečnatých, obdělávaných půdách a vinicích), vegetačního pokryvu (nevyskytuje se ve smrkových monokulturách, borovicových lesích, kde je pH < 7), klimatických podmínek (ideální teplota 5–32 °C); a od vzdušné vlhkosti (ideální relativní vlhkost okolo 80 %). Typickým biotopem jsou pro něho listnaté dubové a smíšené lesy, háje, lesní louky a výšky do nadmořské výšky 600–800 m n. m., globální oteplování však způsobuje posouvání těchto hranic a nad 1000 m n.m. Najvyšší dennzita klíšťat je v bezprostřední blízkosti lesních cest a cestiček, protože zde se tu nejčastěji pohybují hostitelé. Klíšťata postupně pronikají do městských oblastí. [1].
Hostitelé
Z hlediska cirkulace patogenů jsou nejvýznamnějšími hostitelé ti, kteří se nakazí a infekce u nich probíhá inaparentně nebo subklinicky. Tito hostitelé znamenají pro klíšťata nejen zdroje krve, ale také dlouhodobý zdroj infekce pro do té doby nenakažené klíště.[2]. Jsou to zejména drobní savci, kteří jsou hlavními rezervoáry lymské boreliózy, myšice lesní Apodemus flavicollis (více jak 30% promořenost) a norník rudý Clethrionomys glareolus (15 % infikovaných) [1]. Dále sem patří: potkani, plch, veverky, ježci, zajíce, ptáci jako bažanti, sýkorky, pinky, drozdi, červenky, a taktéž plazi, hlavně ještěrky. Další skupinou hostitelů tvoří nekompetentní rezervoáry, které jsou v prvé řadě donory krve pro klíšťata, ale nejsou schopné přenášet původce onemocnění na jiné klíště. K nim patří srnky a jeleni. Nakažení náhodných hostitelů, jako je člověk a domácí zvířata (tzv. dead-end-hosts) neumožňuje cirkulaci patogenů, ale může jim vyvolat závažné onemocnění [2].
Vývojový cyklus
Individuální vývoj klíštat se uskutečňuje podle schématu: vajíčko → larva → nymfa → imago. Z vajíček se vylíhnou 6-nohé hnědé larvy, které parazitují na menších zvířatech (drobní lesní hlodavci, ptáci, plazi) 2–6 dní, potom odpadnou a v úkrytu se metamorfují na 8-nohé nymfy. Ty na svých hostitelích – větších savcích (veverky, ježci, zajíce, toulavé psi, kočky), parazitují 2–7 dní a po určité době klidu se přemění na pohlavní diferencované dospělé klíště. Samci sají jen omezeně, samice sají na velkých zvířatech (srnci, jeleni, ovce, kozy, líšky, jezevci, psi) 5–14 dní. Kopulace probíhá většinou na hostiteli po dobu sání, ale také na zemi v přírodním ukrytu, pričemž sameček vyhledává samičku. Ve vlhkém úkrytu ( vrchní vrstva půdy) se v ní vyvíjí vajíčka (oogeneza). Při optimálních podmínkách může po 2 dnech začít kladení [1]. Samička snáší 2000–5000 vajíček a potom hyne. Z vajíček se asi po měsíci líhnou larvy. Jejich ontogeneze trvá nejčastěji 3 roky, může však kolísat, v závislosti od podmínek prostředí, mezi 2–6 lety.
Sezónní aktivita
I. ricinus se objevuje na jaře, na obzvlášť příznivých místech za optimálně vlhkého počasí ho můžeme najít už v březnu. Křivka jeho výskytu je v našich podmínkách dvojvrcholová s maximem v květnu a červnu. V horkých letních měsících nastává prudký pokles jeho aktivity, můžeme ho najít ve vlhčích listnatých lesích. Opětovný nárůst pozorujeme v září a říjnu; v listopadu zpravidla nacházíme poslední exempláře. Za mírné zimy se ojediněle vyskytuje na lovné zvěři. Velmi teplá a suchá léta mohou způsobit zvýšený úhyn klíšťat, což má za následek sníženou hustotu klíšťat na podzim. Tehdy mluvíme o jednovrcholové křivce sezónní aktivity.[1].
Zdravotnický význam
Hned po komárech přenášejí klíšťata nejširší spektrum různých patogenů.[1] Pokud je vývojový cyklus klíštěte obecného trojhostitelský, vystřídá tři zpravidla tři ekologicky rozdílné hostitele. Takto se může klíště nakazit i nákazu přenést na příslušníky různých skupin živočichů.[3] a udržovat původce onemocnění v přířodních ohniscích. V tom tkví jejich epidemiologický význam. Ixodes ricinus je vektorem původců mnoha onemocnění, nejčastěji přenáší původce lymské boreliózy, spirochety Borrelia burgdorferi. Práce mnoha autorů potvrzují celoplošnou infikovanost klíšťat I. ricinus boreliemi. To znamená, že ohniska lymské boreliózy se mohou nacházet všude tam, kde jsou klíšťata, na rozdíl od dalších onemocnění, například klíšťové encefalitidy, pro kterou jsou geograficky definovaná ohniska. I. ricinus dále přenáší rickettsie, Coxiella burnetii (původce Q horečky), anaplazmy, ehrlichie, Francisella tularensis (původce tularémie). Na zvířata přenáší babeziózu dobytka (Babesia divergens), ovcí (B. ovis) a psů (B. canis), též virovou klíšťovou horečku, tzv. louping ill, granulocytární anaplazmózu a mnohé další. Z klíšťat byli izolováni také původci listeriózy, úplavice, brucelózy, toxoplazmózy aj.[1]
Prevence
Ochrana před klíšťaty je individuální a kolektivní. Základem individuální ochrany je důkladnáprohlídka těla po návratu z potenciálně prostředí, kde by se mohla klíšťata vyskytovat. Nalézají se nejvíce v tříslech, v oblasti genitální, v axilách, na krku, hrudníku, v podkolenní jamce. Klíšťata se nejčastěji přichytávají na místech přilehlých s oděvem. Po dobu pobytu v lese je nevyhnutelný vhodný oděv, protože klíště se na člověka dostává kontaktem s přízemní vegetací a putuje smšrem nahoru. Doporučené jsou světlé dlouhé nohavice a košila zastrčená do kalhot. Doplňkovou ochranou metodou je nanášení repelentů a akaricidů na oděv nebo holé tělo. Pokud na těle najdeme přisáté klíště, je důležité ho co nejdříve správně vyndat a místo vydezinfikovat. Natírání krémem nebo olejem je absolutně nevhodné, klíště se začne dusit, samo se snaží z kůže uvolnit, přitom vypouští množství slin, čímž zvyšuje riziko infekce. Nejúčinnější je uchopit ho jemnou pinzetou co nejblíže při kůži, kývavým pohybem opatrně vytáhnout a zkontrolovat, zda je odstraněné celé. Ránu je potřeba vydezinfikovat, nejlépe jodovou tinkturou. Kolektivní ochrana je založená hlavně na mechanické likvidaci vysoké vegetace podél chodníků a cest, ve snaze eliminovat kontaktní bod člověka s klíštětem. [1]
Odkazy
Související články
- Onemocnění přenášená klíšťaty: Klíšťová encefalitida • Lymeská borrelióza • Anaplazmóza (ehrlichióza)
Reference
- ↑ Skočit nahoru k: a b c d e f g h PEŤKO, B. a V. MAJLÁTHOVÁ. Kliešte v podmienkach globálnych zmien. In DUBINSKÝ, P. Vybrané kapitoly zo všeobecnej parazitológie. 1. vydání. Košice : Parazitologický ústav SAV, 2005. s. 115–130.
- ↑ Skočit nahoru k: a b DERDÁKOVÁ, M. Interakcie vektor-patogén-hostiteľ. In DUBINSKÝ, P. Vybrané kapitoly zo všeobecnej parazitológie. 1. vydání. Košice : PaU SAV, 2005. s. 139-140.
- ↑ ROSICKÝ, Jaroslav a WELSER. Boj s hmyzem. Část 2, Škůdci lidského zdraví. Medicinální entomologie. 1. vydání. Praha : Přírodovědecké vydavatelství, 1952. s. 512–522.
