Shigelóza
| Shigelóza | |
| Shigella Infection | |
| Shigellosis | |
 Shigella dysenteriae ve stolici | |
| Původce | Shigella spp. |
|---|---|
| Přenos | přímý kontakt, kontaminovaná voda a potrava |
| Inkubační doba | 1–4 dny[1] |
| Klinický obraz | průjem s příměsí krve a hlenu, horečka, zimnice, třesavka |
| Infekčnost | vysoce infekční |
| Léčba | rehydratace, ATB: co-trimoxazol, fluorochinolony, rifaximin |
| Klasifikace a odkazy | |
| MKN | A03 |
| MeSH ID | D004405 |
| MedlinePlus | 000295 |
| Medscape | 968773 |
Shigelóza, shigellosis neboli bacilární úplavice (bakteriální dysenterie) je akutní, vysoce nakažlivé průjmové onemocnění s typickou příměsí hlenu a krve ve stolici, často provázené horečkou a křečemi v břiše.
Etiologie a patogeneze[upravit | editovat zdroj]
Shigelly jsou gramnegativní nepohyblivé tyčinky. Rod Shigella se rozděluje na:
- Shigella dysenteriae – Shigelóza skupiny A (dysenterie Shiga-Kruse),
- Shigella flexneri – Shigelóza skupiny B,
- Shigella boydii – Shigelóza skupiny C,
- Shigella sonnei – Shigelóza skupiny D.
Jsou citlivé na dezinfekční prostředky, avšak v kyselém prostředí přežívají i několik hodin. Bakterie se rychle pomnožují v tenkém střevě, ale až v tlustém střevě dochází k poškození střevního epitelu, do kterého shigelly pronikají a množí se v nich. Posléze napadají i sousední enterocyty, které podléhají nekróze. Makroskopicky vidíme zánětlivě až nekroticky změněnou sliznici, zejména distálních úseků tlustého střeva. Pro shigelly je typická produkce toxinů, díky kterým se dostávají snáze intracelulárně a navozují apoptózu. Kromě toho Shigella dysenteriae sérotyp I produkuje shiga toxin s vlastnostmi cytotoxinu, neurotoxinu a enterotoxinu, a tak způsobují těžší onemocnění. Shiga toxin se velmi podobá verotoxinu enterohemoragického E. coli.
Epidemiologie[upravit | editovat zdroj]
Zdrojem infekce je nemocný, rekonvalescent nebo kontaminovaná potrava. Jedná se výlučně o lidské onemocnění, je to typická nemoc „špinavých rukou“, vyskytující se epidemicky v kolektivech, kde se obtížně udržuje hygiena (dětské tábory, sociální ústavy, psychiatrické léčebny apod.). K alimentárnímu přenosu dochází prostřednictvím nakažených potravin, především mléka a vody. Infekční dávka je pouze 10–100 bakterií.[1] Shigelóza je nejnakažlivější bakteriální střevní nákaza. Celosvětový výskyt se odhaduje na 200 miliónů případů za rok.[2] V ČR je onemocnění díky hygienickým opatřením málo časté, za rok 2021 41 případů. Nejčastěji jsou postiženy děti, a to během letních měsíců.
Klinické příznaky[upravit | editovat zdroj]
- Náhle vzniklá horečka (u dětí i febrilní křeče a příznaky meningeálního dráždění), zimnice a třesavka,
- křečovité bolesti břicha, lokalizované spíše vlevo,
- průjem – nejprve objemné vodnaté stolice, s poklesem teploty se mění na četné malé stolice s krví a hlenem,
- bolestivé tenezmy,
- zvracení jen vzácně.
Průběh závisí na věku, výživě pacienta a jeho celkovém stavu. Komplikací může být hemolyticko-uremický syndrom u kmenů produkujících shiga toxin nebo střevní absces.
Diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Pro potvrzení diagnózy použijeme kultivaci stolice. V připadě nejasností lze udělat sérotypizaci.
Terapie[upravit | editovat zdroj]
- Rehydratace,
- antibiotika – efekt léčebný i epidemiologický,
- co-trimoxazol,
- fluorochinolony,
- rifaximin
, - azithromycin,
- probiotika,
- antimotilika nejsou vhodná (riziko vzniku toxického megakolon).
Diferenciální diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Diferenciálně diagnostiky uvažujeme také o EIEC, EHEC, amébóze, infekci campylobakterem, yersinióze a netyfové salmonelóze.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- KLIEGMAN, Robert M., Karen J. MARCDANTE a Hal B. JENSON. Nelson Essentials of Pediatrics. 1. vydání. China : Elsevier Saunders, 2006. 5; s. 513–518. ISBN 978-0-8089-2325-1.
- BENEŠ, Jiří. Infekční lékařství. 1. vydání. 2009. ISBN 978-80-7262-644-1.
- WHO. WHO-shigella [online]. [cit. 2011-03-15]. <http://www.who.int/topics/shigella/en/>.
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ a b GOERING, Richard V a Hazel M DOCKRELL. Mimsova lékařská mikrobiologie. 5. vydání. Praha : Triton, 2016. 568 s. s. 283, 288. ISBN 978-80-7387-928-0.
- ↑ BENEŠ, Jiří. Infekční lékařství. 1.vydání vydání. Galén, 2009. 651 s. s. 234–235. ISBN 978-80-7262-644-1.
