Dědičné metabolické poruchy komplexních molekul
Dědičné metabolické poruchy komplexních molekul [1] [2] jsou geneticky podmíněné poruchy syntézy, transportu nebo katabolismu makromolekul. Postihují buněčné organely, v nichž dochází k jejich syntéze či degradaci, jako jsou lyzosomy a peroxizomy, případně transportní proteiny a manifestují se pak jako poruchy buněčného transportu a zpracování. Často se jedná o choroby střádavé. Mezi makromolekuly, jejichž metabolizmus může být postižen, patří[1] sfingolipidy, glykosaminoglykany (mukopolysacharidy), oligosacharidy, myelin, mastné kyseliny s velmi dlouhým řetězcem, eterfosfolipidy (plazmalogeny), fytanát a další.
Patogeneze[upravit | editovat zdroj]
Porucha v katabolismu komplexní molekuly vede k jejímu střádání, typicky v buněčné organele, v níž by jinak byl za nemoc zodpovědný enzym lokalizován, což se projeví zejména abnormalitou membrán.
Například deficit enzymu kyselé β-glukosidázy u Gaucherovy choroby jako následek mutace v genu GBA vede ke střádání glukosylceramidu, což se pak projeví jako viscerální, hematologické a kostní postižení.[1]
Porucha v syntéze komplexní molekuly vede k jejímu nedostatku, a tím k absenci její funkce.
Příznaky[upravit | editovat zdroj]
Nemoc má pomalý průběh, prodromální fáze trvá měsíce, roky až desítky let[2]. Klinické projevy těchto onemocnění se výrazně liší od příznaků dědičných metabolických poruch malých molekul; jsou trvalé, progresivní, nezávislé na stravě či souběžně probíhajících nemocech (horečka a s ní související katabolické stavy nemají vliv). Postihují často více orgánů najednou, příznaky zahrnují například psychomotorickou retardaci, dysmorfii obličeje, organomegalii, poruchy skeletu, kardiovaskulárního systému, zraku a sluchu.
Do diferenciální diagnózy patří pro některé podobné příznaky například hematoonkologická či jiná nádorová onemocnění, chromozomové aberace, případně také neurodegenerativní onemocnění nejasné etiologie[2].
Léčba[upravit | editovat zdroj]
Jako u ostatních dědičných metabolických poruch v současné době neexistuje trvalá kauzální léčba (genová terapie), nicméně pro některé v závislosti na jejich povaze existují přístupy, které alespoň dočasně odstraní příčinu, či alespoň zpomalí progresi nebo zmírní následky onemocnění[1]:
- enzymová substituční léčba (enzyme replacement therapy, ERT) – např. u Gaucherovy choroby typu I, Fabryho choroby či Pompeho choroby
- omezení přijmu substrátu (substrate reduction therapy, SRT) – např. u Gaucherovy choroby
- orgánová transplantace – např. alogenní transplantace kostní dřeně v některých případech u Krabbeho choroby
Ve většině případů je však léčba pouze symptomatologická (např. léčba křečí u GM2-gangliosidózy[1]).
