Kontaminace kovy
Mezi nejčastější kontaminaty životního prostředí patří rizikové prvky pocházející z antropogenní činnosti (znečištění zapříčiněné lidskými činnostmi). Pokud se dostanou do půdy přetrvávají v ní tisíce let a je obtížné eliminovat jejich účinky na rostliny a na úrodnost půdy. Povolené limity obsahů rizikových prvků pro půdy jsou uvedeny v legislativních předpisech: vyhláška č. 13/1994 Sb. a vyhláška č. 382/2001 Sb. definují úrovně znečištění půd v ČR. Vyšší obsahy rizikových prvků v půdách mají negativní účinky na biologické a fyzikálně – chemické procesy v půdách, dostávají se do potravinového řetězce a negativně působí na zdraví člověka.
Rizikové prvky RP[upravit | editovat zdroj]
- As, Cd, Cr, Cu, Hg, Ni, Pb a Zn (Alloway (1990), Adriano (2001)) – patří
k nejdéle známým toxickým látkám. Výrazný zájem o kovy a jejich chování v životním prostředí je vyvolán jejich rozsáhlým průmyslovým využitím.
- stopové kovy – jsou přítomné v organismu nebo v životním prostředí ve velmi nízkých koncentracích v jednotkách ppm (v lidském organismu např. Zn, Cr, Fe)
- těžké kovy – jsou označovány kovy o specifické hmotnosti vyšší než 5 g/cm3 (např. Cd, Hg, Pb)
- toxické kovy – působí škodlivě na člověka a ostatní biotické složky ekosystémů
Ekotoxikologie upřednostňuje pro kovy škodlivé pro životní prostředí termín těžké kovy: Cu, Zn, Cd, Hg, Pb, Cr, Ni, Mn a Fe a polokovy (metaloidy): As a Se.
Rizikový prvek | Zdroj kontaminace |
---|---|
Olovo | Úpravny rud, rafinerie, chemický průmysl, akumulátory, plechy, trubky, pájka (kovové obaly), pigmenty do barev, olovnaté sklo, přípravky do glazur, hnojiva, insekticidy, spalování fosilních paliv, olovnatý benzin |
Arsen | Zpracování rud, aditiva do skla, hnojiva, insekticidy, kouření, léčiva pro veterinární medicínu, ochranné prostředky na dřevo |
Měď | Elektrotechnický materiál, slitiny (mosaz, bronz), komunální odpad, chemický průmysl, fungicidy, měděné dráty a plechy |
Zinek | Galvanizace, pigmenty do barev a keramických glazur, slitiny (mosaz, bronz), zemědělství, komunální odpad, kouření |
Kadmium | Doprovodný kov v zinkových a olověných rudách, fosforečná hnojiva, pigmenty pro barvy a plasty, baterie, spalování fosilních paliv, kouření |
Rtuť | Zpracování rud, herbicidy, fungicidy, elektrochemie, katalytické procesy, baterie, lékařství (teploměry, zubní amalgamy), spalování fosilních paliv |
Chróm | Chemický průmysl, pigmenty do barev, ochranné prostředky na dřevo, zpracování kůže, výroba cementu, pokovování, slitiny, spalování fosilních paliv |
Nikl | Úpravny rud, hutě, rafinerie, baterie, pokovování, slitiny, kosmetické přípravky (šampony, laky na vlasy), kouření |
Olovo[upravit | editovat zdroj]
- Vstup do organismu člověka trávicím ústrojím (vstřebá se 5–10 % Pb), plícemi a placentou.
- Vstřebané olovo je transportováno krví, kde je z 96–98 % vázáno na erytrocytech. Při dlouhodobé expozici se až 98 % olova ukládá v kostech.
- Postižení krvetvorného systému (anémie způsobená inhibicí syntézy hemu), nervového systému a to jak centrálního (encefalopatie), tak i periferního, trávicího ústrojí a ledvin. Zvýšení krevního tlaku a hladiny cholesterolu v krvi, poškození srdečního svalu.
- Akutní otrava je dnes vzácná. Projevuje se nasládlou chutí v ústech, sliněním, nauseou, zvracením, křečovitými bolestmi žaludku.
- Chronická otrava se projevuje olověným lemem: temným až černým okrajem dásní, popelavým zbarvením kůže, změnou na červených krvinkách, poklesem tělesné hmotnosti, slabostí, psychickými změnami a retardací.
- Oxidy olova, olovnaté a olovičité soli jsou toxické se smrtelnými dávkami pro člověka 10 g. Olovnaté ionty jsou karcinogenní.
- Nebezpečný je tetraethylolovo Pb (C2H5)4, přidávaný jako antidetonátor do benzínu.
- Intoxikace se projevuje bolestmi hlavy, nechutenstvím, insomniíí. Postižený se rychle unaví, dostaví se vegetativní poruchy→ zpomalení srdeční činnosti (bradykardie), pokles tělesné teploty. Při akutní otravě se stupňují psychopatické příznaky, stoupají pokusy o sebevraždu.
- Pro lidský organismus je nejvíce rizikový vstup olova požitím, vede k vyšší zádrži (až 60 % přijatého množství oproti 30 % z inhalace).
- Jako anatgonisté mohou působit preparáty na bázi zinku.
- Zdrojem olova v životním prostředí jsou emise benzínových motorů, metalurgie, energetika. Je obsaženo ve velkém počtu nerostů (biotit, muskovit, živce, křemičitany), z hornin nejvíce v kyselých vyvřelých horninách, dále v jílech a břidlicích.
- Průměrný obsah olova v půdách je 5–50 mg·kg-1.
- V rostlinách se nejvíce ukládá v kořenech, v nadzemních částech rostlin jsou koncentrace nízké i u půd silně kontaminovaných olovem.
- Fytotoxicita se projevuje až u extrémně vysokých koncentrací.
- Z celé skupiny těžkých kovů je olovo nejméně toxické vůči drobným korýšům, které jsou hlavními testovacími organismy v monitoringu životního prostředí.
Arsen[upravit | editovat zdroj]
- Arsen patří mezi nejtoxičtější kovy. Arsenité sloučeniny jsou toxičtější než arseničné.
- Nejznámějším jedem je oxid arsenitý, As2O3, arsenik neboli otruščík. Patří již od starověku mezi obávané travičské prostředky. Smrtelná dávka pro člověka je 60–200 mg.
- Akutní otrava po požití se projevuje kovovou chutí v ústech, škrábáním a pálením v hltanu. Následuje úporné zvracení a prudké bolesti v břiše, později se dostaví průjem spojený s dehydratací jako u cholery. Později se dostaví křeče, anurie, tachykardie, paralýza a smrt. Tyto příznaky jsou důsledkem primárního působení na nervový systém. Při vyšších dávkách může mít otrava také paralytickou formu, projevující se celkovou slabostí, křečemi, ztrátou vědomí a ochrnutím dýchacího a vasomotorického centra.
- Dalším cílovým orgánem je imunitní systém, což se projevuje zejména při chronických otravách.
- Podobné účinky mají arsenitany. Arseničnany jsou méně toxické.
- arsenovodík, arsin, nyní arsan AsH3 je plyn, který se objevuje jako nečistota v některých technických plynech.
- Jako AsH3 se arsen prokazoval tzv. Marshovou zkouškou, kdy plynný AsH3 vzniklý po termickém rozkladu materiálu se vysráží na stěně skleněné trubičky jako kovový As.
- J. M. Marsh v roce 1836 využil poznatky Scheeleho a Serullase a položil tak objevem a zavedením této analýzy základy toxikologické analytické chemie.
- Dnes se používají moderní metody atomové absorpční spektrometrie AAS, neutronové aktivační analýzy NAA.
- Intoxikace AsH3 je charakterizována pálením v obličeji a nauzeou. Chronická otrava se projeví především v CNS polyneuritidou.
- Cirhóza jater a nefritida jsou následky každé závažnější otravy arsenem, jako pozdější účinky se uvádí nádorové bujení kůže, plic a horních cest dýchacích.
- Mezi nejméně toxické sloučeniny arsenu patří ve vodě téměř nerozpustné sulfidy – sulfid arsenitý As2S3 a sulfid arsenatý As2S2.
- Je prokázáno, že arsen v roztoku je toxičtější než nerozpuštěný, pravděpodobně z důvodu jeho lepší absorpce. Rovněž trojmocné sloučeniny arsenu jsou toxičtější než pětimocné.
- Arsenitany mohou interagovat s thiolovými skupinami v enzymech a tvoří velmi stabilní thioarsenitany, čímž mohou inaktivovat některé enzymy (alaninamino-transferasa – ALT).
- Arseničnany s thiolovými skupinami přímo interagovat nemohou, nicméně mohou být redukovány mitochondriemi na arsenitany.
- Arseničnany a metylestery kyseliny arseničné však reagují s thioly in vitro a produkují disulfidy a thioarsenitany.
- Arseničnany mohou přemisťovat fosfor ve fosforylačních činidlech a významně tak ovlivňují jejich aktivitu. Bylo prokázáno, že pětimocný a trojmocný As jeví určité účinky v inhibici mitochondriální respirace a odpojení oxidace od fosforylace ADP na ATP.
- Vysoké obsahy As se často vyskytují v uhlí. V USA se průměrný obsah As v uhlí pohybuje v rozmezí 1–10 mg·kg-1 zatímco v uhlí těženém v České republice bylo nalezeno až 1500 mg As.kg-1.
- Je tedy zřejmé, že hlavními zdroji znečištění ovzduší a prostřednictvím plošného spadu i zemědělských půd arsenem jsou spalování uhlí a tavení kovů.
- Nekontaminované půdy obsahují obvykle 0,2–40 mg As·kg-1, u kontaminovaných půd se obsah As zvyšuje až na 550 mg·kg-1.
- V půdách se arsen vyskytuje hlavně ve formě arsenitanů a arseničnanů železa a hliníku, které jsou málo rozpustné, zvláště v kyselejších půdách.
- Mobilita arsenu je dána intenzitou sorpce v půdě a je určována zrnitostí půdy, obsahem humusu, obsahem aktivních oxidů železa a hliníku, pH a vlhkostí půdy.
- V podmínkách suchého klimatu jsou sloučeniny arsenu prakticky nepohyblivé. Nízký redox-potenciál zvyšuje redukcí As5+ na As3+ mobilitu půdního arsenu, který se následně snadno vyluhuje z podorničí.
- Při srovnatelných obsazích celkového arsenu v půdě je rostlinami méně přijatelný As z jílovitých půd s vysokým obsahem jílovitých minerálů a oxidů železa a hliníku ve srovnání s lehčími půdami.
- Hladina As v rostlinách 0,01–1 mg·kg-1 se považuje za normální a obsahy 3–10 g·kg-1 za fytotoxické. Ze zemědělských plodin jsou na účinky As nejcitlivější luštěniny.
Selen[upravit | editovat zdroj]
- Toxicita selenu a jeho sloučenin byla známa již od roku 1935, ovšem jeho esencialita pro savce byla identifikována až v roce 1957, kdy byla zjištěna jeho protektivní úloha při nekróze jater vyvolané avitaminózou E.
- V přírodě se vyskytuje mnoho organismů, které přijímají Se z okolního prostředí a jsou schopny ho zabudovat do svých tělesných struktur místo síry, které se selen, po chemické stránce, velmi podobá.
- V současné době je průměrný příjem populace ČR kolem 45 µg Se/den.
- V organismu se Se vyskytuje vázaný většinou v selenoproteinech nebo aminokyselinách, kde nahrazuje síru, např. selenomethionin, selenocystein.
- Se je součástí některých enzymů a enzymových systémů i nukleproteinových a membránových komplexů.
- Se je mikrobiální prvek, v živých organismech působí již v nepatrných koncentracích jako antioxidant. Ve vyšších dávkách je toxický.
- Akutní otravy jsou u člověka neobvyklé. Účinkem připomínají sloučeniny arsenu. Charakteristický je česnekový zápach vydechovaného vzduchu.
- Oxid seleničitý je silně dráždivý, působí na imunitní systém (senzibilizující účinek). Mezi nejtoxičtější sloučeniny selenu patří selan (selenovodík, H2Se). Podobné toxikologické vlastnosti mají sloučeniny teluru.
- Se patří mezi polokovy, řadí se k esenciálním prvkům
- V lidském organismu je součástí metaloenzymů, působí jako účinný antioxidant
- Snižuje toxicitu kadmia, rtuti, methylrtuti, thalia a stříbra tím, že mění jejich metabolismus
- Z hlediska medicínského má velký význam přímý vztah Se ke kardiovaskulárním, nádorovým a některým metabolickým onemocněním.
- V současné době je nejvíce přijímána teorie o ochraně před volnými kyslíkovými radikály prostřednictvím enzymu glutathion peroxidasy.
- V nedávné době byl zjištěn také významný vliv Se na metabolismus jódu. V tomto případě deficience Se inhibuje utilizaci jódu organismem a vlastně způsobuje jeho druhotnou deficienci.
- Do lidského organismu Se vstupuje prostřednictvím trofických řetězců z obilných produktů, z masných a mléčných výrobků.
- Otravy Se jsou vzácné, příznaky jsou různé dermatitidy, poškození nehtů, zubů, vypadávání vlasů, zasažení CNS
- Biologicky dobře přístupnou formou Se pro rostliny a zvířata jsou rozpustné selenany SeSO42-, které se tvoří v přírodě v alkalickém prostředí za oxidačních podmínek.
Měď[upravit | editovat zdroj]
- Měď je biogenní prvek. Nedostatek mědi se projevuje anémií, která je výsledkem ztráty schopnosti absorbovat Fe2+ z potravy.
- Již mírný chronický nedostatek Cu vyvolává neurologické poruchy.
- Denní potřeba pro člověka je 2–5 mg.
- V párách při sváření a ve větších koncentracích je toxická. Dráždí lokálně kůži, vyvolává horečku, nauzeu, rozvíjí se gastroenteritida, poškození jater a ledvin.
- Smrtelná dávka mědi (rozpustných měďnatých solí) je 10 g. Rozpustné soli mědi mohou kromě anémie způsobit poškození jater, ledvin, zažívací potíže spojené s krvácením do zažívacího traktu
- Cu2+ ionty mají adstringentní a fungicidní účinky.
- Cu je akumulační xenobiotikum, hromadí se především v játrech a kostní dřeni.
- Soubor zdravotních problémů souvisejících s chronickou akumulací Cu v játrech, ledvinách, mozku a oční rohovce je označován jako Wilsonova nemoc. Dochází k poškození a funkční nedostatečnosti orgánů.
Zinek[upravit | editovat zdroj]
- Zinek je výrazně esenciálním prvkem, hrajícím životní roli ve všech aspektech buněčného metabolismu.
- Zn je součástí více než 200 enzymů či enzymových systémů (např. alkohol dehydrogenázy, alkalické fosfatázy, aldolázy, laktát dehydrogenázy, RNA a DNA polymerázy, reverzní transkriptázy či Zn dependentní superoxid dismutázy).
- Všeobecně je známo, že Zn je součástí inzulínu, ale paradoxem je, že na jeho biologický účinek má velmi malý vliv.
- Denní potřeba pro člověka je 25 mg.
- Zinečnaté ionty mají adstringentní a dezinfekční účinek. Nedostatek zinku se projevuje zpomalením růstu a kožními poruchami.
- Zinečnaté ionty jsou toxické, smrtelná dávka pro člověka je 10 g ZnSO4.
- Chronická expozice zinkem může vést k anémii na základě snížení obsahu železnatých iontů v séru.
- Zvláště toxické jsou páry kovového zinku.
- Zdrojem zinku v životním prostředí je hutnictví, městské aglomerace, kaly z čistíren odpadních vod. Přijatelnost zinku pro rostliny se zvyšuje se snižujícím se pH půdy a při nadbytku Fe v půdě.
- V rostlinách se kumuluje zejména v kořenech, ve vyšších koncentracích je fytotoxický.
Kadmium[upravit | editovat zdroj]
- Kadmium je vysoce toxický kov. Způsobuje inhibici mnoha enzymů tím, že se váže na sulfanylové skupiny nebo kompeticí s biogenními prvky jako je železo,zinek a měď.
- Pro toxicitu Cd (jak v kovové formě, tak kademnatých solí) je rozhodující cesta vstupu. Cd i Cd2+ ion má silný emetický účinek. Po požití akutně toxických dávek se značná část vyzvrací. Smrtelná dávka se pohybuje v rozmezí od 0,3–8,9 g.
- Nebezpečnější je inhalace prachu a dýmů. Smrtelná koncentrace pro člověka je 40–50 mg/m3. Příznaky jsou dráždění dýchacích cest, svíravý pocit v hrdle, kovová chuť v ústech, kašel, příznaky podobné chřipce, lapání po dechu, píchání pod žebry, edém plic a smrt zástavou dechu. U přeživších obětí zůstává dlouhodobé poškození jater, ledvin a reprodukčních orgánů. Z chronických účinků jsou nejdůležitější karcinogenita (plíce, prostata), poškození reprodukčních orgánů – neplodnost, poškození jater, plic a kostí. Cd se kumuluje v ledvinách.
- Retence kadmia přijatého v potravě u člověka nepřekračuje 25 %, střední letální dávka nebyla dosud jednoznačně stanovena.
- Kritickými orgány jsou varlata, plíce, ledviny a játra.
- V plicních alveolách se při dlouhodobé expozici absorbuje až 40 % inhalovaného Cd2+.
- V játrech se kumuluje 50–75 % subtoxické dávky.
- Při koncentraci Cd 30 mg·kg-1 je kov imobilizován jako metalothionein, při koncentraci vyšší než 40 mg Cd.kg-1 se projeví toxický účinek změnami v hepatocytech a nekrózami parenchymu.
- Kritická koncentrace Cd v kortexu ledvin je 200 mg·kg-1, toxicita se projevuje změnami v buňkách proximálních tubulů nebo degenerací těchto tubulů.
- Byl prokázán teratogenní a mutagenní efekt kademnatých iontů a byly pozorovány chromozomové aberace.
- Hlavními zdroji kontaminace půd jsou odpady a spady z energetického, metalurgického a chemického průmyslu, dále pak fosforečná hnojiva, kaly z čistíren odpadních vod a některé průmyslové komposty.
- Rozpustnost kadmia v půdě roste s klesajícím pH (při hodnotě pH nižší než 5 je více než 80 % půdního kadmia schopno migrace).
Rtuť[upravit | editovat zdroj]
- Rtuť a její sloučeniny patří mezi známé jedy. Jediný kov za normální teploty tekutý. Je-li atmosféra nasycena kovovou rtutí za teploty 20 °C, obsahuje asi 19 mg/m3 Hg. Je to koncentrace akutně netoxická, ale rtuť má schopnost významně se kumulovat v těle, proto při inhalaci par rtuti dochází k chronické otravě. Zvlášť významné riziko intoxikace je tam, kde se pracuje se rtutí za vyšších teplot.
- Rtuť se váže na sulfanylové skupiny a tím inhibuje nekompetitivně řadu enzymů.
- Působí na nervový systém, ledviny, plíce, kůži.
- Po požití vyvolává kovová rtuť zvracení, je často vyloučena bez dopadu na organismus.
- Vzhledem ke kumulaci ve tkáních je však možná otrava opakovanými menšími dávkami.
- Rozpustné soli jsou silně toxické. Mezi nejtoxičtější patří chlorid rtuťnatý, sublimát, jehož smrtelná dávka je 0,1–0,5 g. Méně toxický je chlorid rtuťný (Hg2Cl2, kalomel) a sirník rtuťnatý (rumělka), díky malé rozpustnosti ve vodě.
- Akutní otrava rtuťnatými solemi se projevuje kovovou chutí v ústech, temným lemem sirníku rtuťnatého kolem zubů, krvácivostí a hnisáním dásní, nevolností, zvracením, později průjmem, někdy zánětem ledvin, třesem, poruchami řeči a chůze. Na kůži a na sliznici žaludku a dvanáctníku se tvoří vředy. Významnější než akutní otravy jsou otravy chronické.
- Příjem rtuti organismem je možný jak plícemi, tak i trávicím ústrojím metylrtuť se zde vstřebává ze 100 %, ale i kůží a placentární bariérou.
- Při akutní intoxikaci anorganickými sloučeninami rtuti dochází k poškození trávicího ústrojí a ledvin, intoxikace organickými sloučeninami rtuti vede k poškození nervového systému (degenerace neuronů v mozkové kůře, atrofie mozkové kůry).
- Byl prokázán karcinogenní účinek methylrtuti.
- Zdrojem rtuti v životním prostředí je hutnictví, energetika (spalování fosilních paliv), kaly z čistíren odpadních vod. Značná schopnost metylace rtuti působením některých mikroorganismů a kumulace organických sloučenin rtuti v rostlinných i živočišných organismech.
- Obsah rtuti v půdě se pohybuje v rozmezí 0,002–0,2 mg·kg-1, transformace rtuti v půdách ovlivněna mikrobiální činností v půdě.
- Fytotoxický účinek se projevuje poruchami vnitřního uspořádání chloroplastů, zvětšením endoplazmatického retikula a mitochondrií.
- Ovlivňuje fotosyntetické reakce, a to více v organické formě než v anorganické.
Chrom[upravit | editovat zdroj]
- Chrom je v kovové formě málo toxický, toxicita sloučenin je závislá na oxidačním stupni. Sloučeniny chromičité jsou velmi málo toxické, chromnaté a chromité málo toxické, mají však dráždivý účinek na kůži a sliznice zažívacího traktu, vyvolávají alergie.
- Nejvíce toxické jsou sloučeniny chromové, oxid chromový, chromany a dichromany. Jsou to významné karcinogeny, vedou k rakovině plic, některé mají mutagenní účinky, poškozují játra a ledviny a způsobují vnitřní krvácení. Mohou také silně dráždit kůži a sliznice, vyvolávat vředy na kůži, žaludku a dvanáctníku.
- Inhalační chronická intoxikace chromových sloučenin vyvolává podráždění nosní sliznice, kýchání a krvácení z nosu. Větší dávky vyvolávají proděravění nosní přepážky. Těžká akutní otrava se projevuje závratí, zvracením, mrazením, zrychlením tepu a bolestí žaludku.
- Inhalací prachu se dráždí dýchací cesty, vzniká dušnost a cyanoza.
- Chrom je mikrobiogenní prvek, jeho potřeba je asi 20 µg denně.[1]
- Sloučeniny Cr6+ jsou klasifikovány jako jeden z nejvýznamnějších kontaminatů životního prostředí, zejména atmosféry, ale i ostatních abiotických složek jako je hydrosféra a pedosféra.
- Šestimocný kation Cr6+ je v životní prostředí velmi mobilní, zvláště v půdních vodách.
- Pro většinu rostlin je Cr6+ značně toxický, při vysokém obsahu klesá úrodnost půdy.
- Některé rostliny (včetně průmyslových, např. obilí), mohou přijímat koncentraci chromu z půdy, většinou ji zadrží ve svém kořenovém systému, chrom tak nepřechází do dalších pletiv tvořících nadzemní část rostliny.
- Z potravin obsahují zvýšené množství chromu např. některé druhy koření, maso, nerafinovaný cukr.
Nikl[upravit | editovat zdroj]
- Nikl je toxický prvek. Toxické jsou veškeré nikelné sole (chlorid, dusičnan, fosforečnan nebo síran), oxid a tetrakarbonylnikl (Ni(CO)4).
- Nikl lokálně dráždí a působí kožní záněty, charakteristickou dermatitidu.
- Prach vznikající při zpracování niklových součástí může být příčinou vzniku rakoviny plic nebo rakoviny nosní a krční sliznice.
- Mutagenita Ni byla prokázána pouze u testovaných zvířat.
- Akutní otrava po požití má za následek závratě, ztížené dýchání, cyanózu, edém plic, poškození zažívacího traktu, cév, ledvin, srdce a CNS.
- Při chronickém působení nastává poškození myokardu, ledvin a CNS, způsobuje alergie, erozi nosní přepážky a rakovinu plic.
- Zdrojem expozice niklu je hutnictví, galvanické pokovování, výroba nikl-kadmiových článků, spalovny komunálního odpadu a kouření.
- Nejtoxičtější sloučeninou niklu je tetrakarbonyl nikl.
- Nikl se může vyskytovat jako kontaminant ve všech typech abiotického prostředí.
- Znečištění půd niklem je oproti vodám významnější. Jde o lokality v blízkosti hutí a rafinerií niklu, kde dochází často k úplné devastaci přirozené vegetace.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Zdroj[upravit | editovat zdroj]
- DAVÍDEK, Jiří. 8. MINERÁLNÍ LÁTKY [online]. [cit. 2012-03-12]. <https://el.lf1.cuni.cz/p31423111/>.
- MAREŠOVÁ, Věra. Ekotoxikologie. Kovy. Průmyslové látky [online]. [cit. 2012-03-13]. <https://el.lf1.cuni.cz/p79657934/>.
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- BALÍKOVÁ, Marie. Forenzní a klinická toxikologie : laboratorní toxikologická vyšetření. 1. vydání. Praha : Galén, c2004. ISBN 978-80-7262-284-9.
- ŠEVELA, Kamil a Pavel ŠEVČÍK, et al. Akutní intoxikace a léková poškození v intenzivní medicíně. 2. vydání. Praha : Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3146-9.
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ National Institutes of Health. Office of Dietary Supplements. Chromium : Fact sheet for health professionals [online]. [cit. 2023-05-29]. <https://ods.od.nih.gov/factsheets/Chromium-HealthProfessional/>.