Imunologické vyšetření
Z WikiSkript
Imunologické vyšetření je indikováno při podezření na poruchu imunitního systému, k monitorování léčby a případně ke screeningu rodin. Poruchy imunitního systému se mohou projevovat recidivujícími infekcemi, které probíhají prolongovaně, komplikovaně nebo atypicky a opakovaně, případně se uplatňují oportunní mikroorganismy.[1]
Základní imunologické vyšetření[upravit | editovat zdroj]
- osobní a rodinná anamnéza (primární imunodeficience vznikají na genetickém podkladě);
- klinické vyšetření (hypoplazie lymfatické tkáně,..);
- krevní obraz a diferenciál (kvantitativní poruchy imunokompetentních buněk):
- trombocytopenie → Wiskottův-Aldrichův syndrom;
- neutropenie → těžká kongenitální Kostmannova neutropenie, cyklická neutropenie,…;
- defekt neutrofilů → Chédiakův-Higashiho syndrom;
- FW, CRP
- elektroforéza sérových bílkovin (přibližná kvantita protilátek – absence nebo snížení γ-frakce);
- imunologické vyšetření;
- mikrobiologické vyšetření (podle spektra vyvolávajících agens lze usuzovat na postiženou složku imunity):
- poruchy protilátkové imunity → náchylnost k infekcím opouzdřenými mikroby (pneumokoky, streptokoky),
- kombinované a buněčné deficity → náchylnost k infekcím viry, plísněmi a oportunními mikroby,
- poruchy fagocytujících buněk → infekce zejm. stafylokoky a plísněmi,
- poruchy některých složek komplementu → pyogenní infekce a infekcemi neisseriemi
- molekulárně-genetické vyšetření;
Vyšetření humorální imunity[upravit | editovat zdroj]
- koncentrace imunoglobulinů v séru (IgG, IgA, IgM, IgE);
- primární imunodeficity: Autosomálně dědičná agamaglobulinemie, Brutonova X-vázaná agamaglobulinemie, Selektivní deficit IgA, Syndrom hyperimunoglobulinemie IgM
- sekundární imunodeficity: nefrotický syndrom, popáleniny, polytraumata, malnutrice, krevní malignity, imunosupresivní terapie,..
- stanovení podtříd IgG;
- snížení IgG1 – nefrotický syndrom; defekt IgG2 → infekce pneumokoky, meningokoky, H. influenzae; defekt IgG3 → sinusitidy a otitidy u dětí; defekt IgG4 většinou provázen snížením IgG2;
- vyšetření izohemaglutininů (anti-A, anti-B) – vyšetření funkce IgM;
- stanovení specifických protilátek po očkování (záškrt, tetanus, pneumokok,..) – schopnost tvorby paměťových B-lymfocytů;
- počet B-lymfocytů, typizace, in vitro stimulace (funkční test);
- deficit B-buněk → agamaglobulinémie.
Vyšetření buněčné imunity[upravit | editovat zdroj]
- počet T-lymfocytů, počet CD4 (pomocné) a CD8 (cytotoxické) a jejich poměr (imunoregulační index);
- absence T-lymfocytů → Těžká kombinovaná imunodeficience (SCID);
- funkční testy: test schopnosti proliferace lymfocytů na stimulaci nespecifickými mitogeny a specifickými antigeny („blastická transformace", tj. přeměna buněk do aktivního stádia);
- kožní testy s antigeny tetanu, záškrtu, příušnic, …– test antigen specifické paměti T-lymfocytů a funkce antigen prezentujících buněk (reakce pozdní přecitlivělosti);
- HLA typizace;
- cytokiny – vyšetření poruchy funkce T-lymfocytů (pouze ve specializovaných laboratořích).
Vyšetření fagocytózy[upravit | editovat zdroj]
- baktericidní testy,
- vyšetření schopnosti produkovat kyslíkové radikály,
- fenotypová analýza důležitých molekul na polymorfonukleárních lymfocytech
Vyšetření komplementu[upravit | editovat zdroj]
- kvantitativní stanovení jednotlivých složek (C3, C4, CH50, Ap50) a funkční test
- CH50 – totální hemolytická aktivita séra, vyžaduje normální hladiny komplementu;
- Ap50 – aktivita alternativní cesty komplementu (ve specializovaných laboratořích);
- snížené C3 → infekce gramnegativními mikroorganismy.[1][3][2]
Vyšetření autoprotilátek[upravit | editovat zdroj]
Alergologické vyšetření[upravit | editovat zdroj]
- celkové IgE, specifické IgE, ECP (eozinofilní kationický protein),...
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
- Laboratorní vyšetření buněčné imunity
- Primární imunodeficience • Defekty buněčné imunity • Defekty humorální imunity • Těžká kombinovaná imunodeficience
- Imunologický vývoj dítěte • Poruchy imunity • Imunodeficience
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ a b c LEBL, J, J JANDA a P POHUNEK, et al. Klinická pediatrie. 1. vydání. Galén, 2012. 698 s. s. 226-227. ISBN 978-80-7262-772-1.
- ↑ a b KLIEGMAN, Robert M., Karen J. MARCDANTE a Hal B. JENSON. Nelson Essentials of Pediatrics. 1. vydání. China : Elsevier Saunders, 2006. 5; s. 366-369. ISBN 978-0-8089-2325-1.
- ↑ MUNTAU, Ania Carolina. Pediatrie. 4. vydání. Praha : Grada, 2009. s. 214. ISBN 978-80-247-2525-3.