Autoprotilátky: Porovnání verzí
Feedback

Z WikiSkript

m (Editace uživatele „200.68.9.226“ (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je „Grandciel“)
Bez shrnutí editace
Řádek 1: Řádek 1:
'''Autoprotilátky''' jsou [[protilátky]] (imunoglobuliny) namířené proti [[antigen]]ům vlastního organismu. Antigenem mohou být [[proteiny]], [[glykoproteiny]], [[Nukleová kyselina|nukleové kyseliny]], [[fosfolipidy]] a [[glykofosfolipidy]]. Autoprotilátky můžeme dělit na orgánově specifické a orgánově nespecifické.
{{Pracuje se}}


Autoprotilátky mohou být tvořeny na podkladě různých patogenetických mechanizmů. Některé autoprotilátky jsou součástí přirozeného [[Imunitní systém|imunitního systému]] a hrají významnou roli v obraně organismu, jiné jsou naopak patologické a jsou produkovány při nejrůznějších autoimunitních onemocnění.  
'''Autoprotilátky''' jsou [[protilátky]] (imunoglobuliny) namířené proti [[antigen]]ům vlastního organismu. Antigenem mohou být [[proteiny]], [[glykoproteiny]], [[Nukleová kyselina|nukleové kyseliny]], [[fosfolipidy]] a [[glykofosfolipidy]]. Autoprotilátky můžeme dělit na orgánově specifické a orgánově nespecifické - pro učité onemocnění specifické nebo jen asociované.
 
Autoprotilátky se tvoří fyziologicky (přirozené protilátky) a mají význam pro fyziologickou autoreaktivitu (označení a odstraňování nepatřičných autoantigenů). Ke zvýšené tvrobě autoprotilátek dochází na podkladě různých patogenetických mechanizmů a vede k poškozování orgánů nebo tkání (II. III. a IV. typ imunopatologické reakce). Autoprotilátky, které  jsou součástí přirozeného [[Imunitní systém|imunitního systému]] hrají významnou roli v obraně organismu, jsou polyreaktivní, s nízkou afinitou a izotypu IgM. Autoprotilátky izotypu IgG a IgA podléhající somatické mutaci mohou být vysoce specifické proti jednotlivým autoantigenům a prokazujeme je u nejrůznějších autoimunitních onemocnění.  


Autoprotilátky slouží jako marker [[autoimunitní onemocnění|autoimunitního onemocnění]]. Autoprotilátky mohou předcházet klinické manifestaci onemocnění, provázet klinickou manifestaci, přetrvávat po klinicky manifestní onemocnění nebo mohou existovat bez onemocnění. K jejich detekci slouží řada metod, jako je např. [[nepřímá imunofluorescence]], [[enzymová imunoanalýza]] (EIA), [[radioimunoanalýza]] (RIA), [[imunoblot]].<ref name="solen">{{Citace
Autoprotilátky slouží jako marker [[autoimunitní onemocnění|autoimunitního onemocnění]]. Autoprotilátky mohou předcházet klinické manifestaci onemocnění, provázet klinickou manifestaci, přetrvávat po klinicky manifestní onemocnění nebo mohou existovat bez onemocnění. K jejich detekci slouží řada metod, jako je např. [[nepřímá imunofluorescence]], [[enzymová imunoanalýza]] (EIA), [[radioimunoanalýza]] (RIA), [[imunoblot]].<ref name="solen">{{Citace

Verze z 30. 8. 2011, 09:57

Autoprotilátky jsou protilátky (imunoglobuliny) namířené proti antigenům vlastního organismu. Antigenem mohou být proteiny, glykoproteiny, nukleové kyseliny, fosfolipidy a glykofosfolipidy. Autoprotilátky můžeme dělit na orgánově specifické a orgánově nespecifické - pro učité onemocnění specifické nebo jen asociované.

Autoprotilátky se tvoří fyziologicky (přirozené protilátky) a mají význam pro fyziologickou autoreaktivitu (označení a odstraňování nepatřičných autoantigenů). Ke zvýšené tvrobě autoprotilátek dochází na podkladě různých patogenetických mechanizmů a vede k poškozování orgánů nebo tkání (II. III. a IV. typ imunopatologické reakce). Autoprotilátky, které jsou součástí přirozeného imunitního systému hrají významnou roli v obraně organismu, jsou polyreaktivní, s nízkou afinitou a izotypu IgM. Autoprotilátky izotypu IgG a IgA podléhající somatické mutaci mohou být vysoce specifické proti jednotlivým autoantigenům a prokazujeme je u nejrůznějších autoimunitních onemocnění.

Autoprotilátky slouží jako marker autoimunitního onemocnění. Autoprotilátky mohou předcházet klinické manifestaci onemocnění, provázet klinickou manifestaci, přetrvávat po klinicky manifestní onemocnění nebo mohou existovat bez onemocnění. K jejich detekci slouží řada metod, jako je např. nepřímá imunofluorescence, enzymová imunoanalýza (EIA), radioimunoanalýza (RIA), imunoblot.[1]

Orgánově nespecifické protilátky

Orgánově specifické protilátky

Některá autoimunitní onemocnění a pro ně charakteristické autoprotilátky

  • Autoprotilátky proti T3 a T4 – způsobují snížení tyreoidálních hormonů
  • Autoprotilátky při Gravesově tyreotoxikóze
TSI (thyroid-stimulating immunoglobulin) – autoprotilátka působící proti receptorům pro TSH, tím se vyvolává nadprodukce T4
TGI (thyroid-growth immunoglobulin) – autoprotilátka vyvolává růst štítné žlázy
Autoprotilátky proti Langerhansovým ostrůvkům – před vypuknutím DM 1. typu se v krvi pacienta objevuje vysoký titr těchto protilátek, zatím ale rozvoji choroby ještě v preklinickém stádiu nelze zabránit
Autoprotilátky proti glutamátdekarboxyláze
Autoprotilátky proti inzulínu
  • Autoprotilátky proti mitochondriím u pacientů s biliární cirhózou (u 90 %)


Odkazy

Reference

  1. Skočit nahoru k: a b c HRDÁ, Pavlína a Ivan ŠTERZL. VYŠETŘENÍ AUTOPROTILÁTEK – SOUČASNÉ MOŽNOSTI [online]. [cit. 2009-7-6]. <http://www.solen.cz/pdfs/int/2003/08/07.pdf>.

Použitá literatura

  • SCHNEIDERKA, Petr, et al. Kapitoly z klinické biochemie. 2. vydání. Praha : Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0678-X.