Syndrom posturální ortostatické tachykardie
Syndrom posturální ortostatické tachykardie (postural tachycardia syndrome, POTS) – heterogenní skupina poruch ortostatické tolerance která se charakterizuje zvýšením srdeční frekvence o 30 tepů/min v prvních deseti minutách po změně polohy z vleže/vsedě do polohy vstoje nebo během vyšetření na nakloněné rovině (head-up tilt test, HUTT). Je častější u dívek a žen.
Etiologie[upravit | editovat zdroj]
Dle etiologie se rozlišují idiopatická a sekundární formy POTS.
Idiopatická forma souvisí s chronickou insuficiencí autonomního nervového systému, kromě toho se příznaky POTS často vyskytují postinfekčně, což může ukazovat na možnou roli mediátorů zánětu v patogenezi syndromu. Předpokládá se také vztah mezi POTS a syndromem chronické únavy.
POTS sekundární etiologie může být způsoben například hypovolemií, dehydratací anebo anemií.
Patofyziologie[upravit | editovat zdroj]
Při změně polohy z vleže/vsedě do polohy vstoje dochází k přesunu 500 až 1000 ml krve z horních oddílu těla do dolní části břicha a dolních končetin, což způsobuje aktivaci baroreceptorů a kompenzační zvýšení aktivity sympatického nervového systému jako odpověď na pokles krevního tlaku. Tím pádem dochází ke vazokonstrikci, zvýšení srdeční frekvence a kontraktility. V případě POTS aktivita sympatiku je nepřiměřená, výsledkem je dysregulace objemu cirkulující krve a dekondice.
Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]
Příznaky POTS lze rozdělit na ortostatické (příznaky ortostatické intolerance), neortostatické a difuzní přidružené.
K ortostatickým projevům POTS patří 
závratě, epizodická nauzea, palpitace, bledost, presynkopální stavy a třes. Neortostatické příznaky zahrnují širokou škálu poruch gastrointestinálního systému a dysfunkci močového měchýře. Mezi difuzní přidružené symptomy se řadí poruchy spánku, návaly horka, pocity tlaku a bolesti na hrudi, neurologické a psychiatrické poruchy vedoucí k omezení každodenních činností pacienta (somatická hypervigilance, depresivní stavy, chronická únava, kognitivní deficit atd.).
Rozlišují se tři základní fenotypy POTS:
- Neuropatický (parciální dysautonomní) POTS - nejčastější, pravděpodobně způsobený periferní autonomní neuropatií, v důsledku čehož periferní vazokonstrikce není dostatečná pro kompenzaci náhlého gravitačního stresu. Typická pro tento fenotyp je ztráta pocení v končetinách při termoregulačním testu, stáza krve a změna zbarvení končetin ve stoje nebo při změně teploty;
- Hyperadrenergní POTS - charakterizuje se elevací plasmatického noradrenalinu a prudkým vzestupem krevního tlaku ve stoje, může být doprovázen migrénou, extrémní tachykardií, nauseou a zvrácením;
- Hypovolemický POTS - vzniká při snížení celkového objemu cirkulující krve, plasmy a erytrocytů. Charakteristickým znakem je slabost a intolerance fyzické zátěže.
Diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Při odběru anamnézy u pacienta s podezřením na POTS je nutno se zaměřit na dobu nástupu, okolnosti vzniku a progresi příznaků, faktory spouštějící nebo zhoršující symptomy, přívod tekutin a kofeinu, fyzickou aktivitu, spánkovou hygienu, případné pokusy o léčbu a odpověď na terapii. Pacient by měl absolvovat důkladné kardiologické a neurologické vyšetření: monitorování TK, holterovský EKG záznam, vyšetření autonomních reflexů (kardiovagové a sudomotorické testy), měření objemu krve a stanovení plazmatických koncentrací katecholaminů vleže na zádech a vstoje. Přínosné pro diagnostiku POTS je HUTT vyšetření se současnou neinvazivní pletysmografickou monitororací krevního tlaku a srdeční frekvence. V některých případech může být vhodná spolupráce s psychologem/psychiatrem.
V diferenciální diagnostice POTS je třeba vyloučit:
- Feochromocytom - příznaky u pacientů s feochromocytomem obvykle nesouvisí s polohou těla, koncentrace plasmatických hladin katecholaminů v případě feochromocytomu mají mnohem vyšší hodnoty;
- Autonomní neuropatie - je nutno diagnostikovat, kompenzovat a vyloučit neurologický deficit jako primární příčinu;
- Vasovagová synkopa - u pacientů s POTS většinou nedochází k poruše vědomí;
- Sinusová tachykardie a supraventrikulární tachyarytmie.
Terapie[upravit | editovat zdroj]
Léčba POTS je hlavně nefarmakologická a spočívá především v režimových opatřeních a edukaci pacientů o různých aspektech jejich onemocnění. Je třeba vysadit všechny léky které mohou vest ke vzniku a zhoršení symptomů (některá antihypertenziva a antikoncepce, tricyklická antidepresiva, opiáty...). Pacienti se musejí vyhýbat náhlým změnám polohy těla, vysokým teplotám, konzumaci alkoholu a velkého množství jídla, kromě toho je nutno udržovat vysoký příjem soli a tekutin (1,5–2,5 l denně). Velký přínos mají strukturované cvičební programy. V některých případech lze zvážit i farmakoterapii (volumexpanze u POTS s dysregulací objemu, vasokonstriktory u neuropatické formy, léky pro zvýšení vagového tonu...).
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- VYKOUPIL, Karel. Současný pohled na syndrom posturální tachykardie. Cor et Vasa [online]. 2016, vol. 58, s. e426–e430, dostupné také z <http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0010865015000880>. ISSN –. DOI: 10.1016/j.crvasa.2015.08.008.
- RUCK, Štěpán, Nogová BEATA a Folwarczny STANISLAV. Syndrom posturální ortostatické tachykardie u dětí. Pediatrie pro praxi [online]. 2011, roč. 3, vol. 12, s. 201-203, dostupné také z <https://solen.cz/pdfs/ped/2011/03/13.pdf>. ISSN –.
