Mozkomíšní mok (též likvor, liquor cerebrospinalis, cerebrospinal fluid – CSF) je čirá, bezbarvá tekutina. Má totožné kvalitativní, ale odlišné kvantitativní složení ve srovnání s plazmou.

Vznik, cirkulace a resorpce mozkomíšního moku

Mozkové pleny

Cirkulace liquoru

Vznik mozkomíšního moku se uskutečňuje aktivní sekrecí buňkami plexus choroideus a ependymu jednotlivých mozkových komor (50–70 %). Další podíl je vytvářen ultrafiltrací krevní plazmy choroidálními kapilárami. Objem likvoru u dospělého jedince činí asi 120–180 ml. Je produkován rychlostí asi 500–600 ml za 24 hodin. Sekrece mozkomíšního moku přetrvává, i když je znemožněn odtok v důsledku obstrukce, pak se hromadí a stoupá intrakraniální tlak.

Likvor se nachází intracerebrálně (20 %) v oblasti dvou postranních komor, třetí a čtvrté komory a spojů mezi komorami, a extracerebrálně (subarachnoidálně) (80 %) v prostoru mezi pia mater a arachnoideou na povrchu mozku a míchy.

Cirkulace CSF začíná v postranních komorách, pokračuje třetí a čtvrtou komorou a dále proudí do subarachnoidálního prostoru. Část likvoru obtéká mozkový kmen a míchu.

Podrobnější informace naleznete na stránce Cirkulace mozkomíšního moku.

Resorpce mozkomíšního moku se uskutečňuje arachnoidálními klky Pacchionských granulací (granulationes arachnoideae), jejichž prostřednictvím přestupuje do velkých nitrolebečních venózních sinusů. Tímto způsobem je zabezpečen přímý přestup mozkomíšního moku do venózní cirkulace.

Funkce mozkomíšního moku

Mozkomíšní mok

Mozkomíšní mok plní několik funkcí:

Mechanická – obklopuje mozek a míchu ze všech stran a tím je chrání před otřesy, změnami tlaku a teploty.
Homeostatická – zajišťuje optimální prostředí pro buňky CNS (stálé složení iontů, pH a osmolarity).
Metabolická – zajišťuje odsun produktů katabolismu (např. laktát, CO₂) a dodává mozkovým buňkám různé bioaktivní látky.
Ochranná – podílí se na ochraně před patogenními mikroorganismy.

Bariéry

Složení mozkomíšního moku ovlivňuje systém bariér. Pojem hematoencefalické bariéry zahrnuje rozhraní mezi krví, mozkem a likvorem, které dovoluje některým látkám průchod oběma směry nebo jen jedním směrem a dalším látkám může průchod omezit. Hematoencefalická bariéra zabezpečuje optimální prostředí pro funkci mozku, chrání mozek před škodlivými látkami a umožňuje zásobování mozku látkami potřebnými pro jeho metabolismus. Rozlišujeme hematoencefalickou, encefalolikvorovou a hematolikvorovou bariéru.

Hematoencefalická bariéra

Podrobnější informace naleznete na stránce Hematoencefalická bariéra.

Obr. 1: Hematoencefalická bariéra

Hematoencefalická bariéra (v užším slova smyslu) vytváří přechod mezi mozkovými kapilárami a mozkovou tkání.

Stavba

Morfologickým podkladem hematoencefalické bariéry je z krevní strany souvislá vrstva endotelu mozkových kapilár, bazální membrána a z mozkové strany vrstva astrocytů. Endotel mozkových kapilár se odlišuje od endotelu v jiných lokalizacích tím, že je bez fenestrací a endotelové buňky jsou spojeny těsnými kontakty (tight junction). K bazální membráně jsou připevněny výběžky astrocytů společně s pericyty (mikrogliální buňky) (obr. 1).

Hematolikvorová bariéra

Obr. 2: Hematolikvorová bariéra

Hematolikvorová bariéra odděluje krev a mozkomíšní mok.

Tvoří ji epitel choroidálních plexů, který secernuje likvor. Epitelové buňky jsou propojeny pevnými spoji, které jsou prostupnější než těsné spoje v mozkových kapilárách. Na straně orientované k likvoru vytvářejí mikrovili, které výrazně zvětšují epiteliální povrch. V plexus chorioideus se uskutečňuje difúze, usnadněná difúze a aktivní transport do CSF, ale i transport z CSF do cirkulace.

Další součástí hematolikvorové bariéry jsou kapiláry pia mater, které jsou fenestrované a podobají se kapilárám v jiných lokalitách (obr. 2).

Hematolikvorová bariéra je permeabilnější a umožňuje přestup proteinů z plazmy do likvoru pinocytózou nebo specifickými přenašeči. Porucha hematolikvorové bariéry se projeví zvýšenými koncentracemi proteinů v likvoru (dále viz albumin a imunoglobuliny v likvoru).

Encefalolikvorová bariéra

Podstatou encefalolikvorové bariéry je vrstva gliových vláken na povrchu mozku a ependym komor. Tato bariéra je propustnější než hematolikvorová bariéra. Průnik látek se děje mezibuněčnými štěrbinami ve vrstvě glie a štěrbinami mezi ependymem komor. Substance o velikosti bílkovin mohou difundovat oběma směry.

Vyšetření mozkomíšního moku

[ ✎ upravit vložený článek ]

Vyšetření mozkomíšního moku patří k základním metodám, které přispívají k diagnostice neurologických onemocnění. Likvor se odebírá nejčastěji lumbální punkcí (3×5 ml, mezi L4–L5 či S1), méně častý je subokcipitální přístup. Likvor je zapotřebí do laboratoře dopravit co nejrychleji, neboť postupně dochází k rozpadu buněk, snižuje se koncentrace glukózy a zvyšuje se laktát.

Podrobnější informace naleznete na stránce Biochemické vyšetření mozkomíšního moku.

Mezi základní vyšetření mozkomíšního moku patří provedení těchto analýz

posouzení vzhledu likvoru,
kvantitativní stanovení celkové bílkoviny,
kvantitativní stanovení laktátu,
kvalitativní a kvantitativní cytologické vyšetření,
spektrofotometrie likvoru.

Podrobnější informace naleznete na stránce Spektrofotometrie mozkomíšního moku.

Další vyšetření mozkomíšního moku zahrnuje tato stanovení

stanovení IgG, IgA, IgM a albuminu v séru a moku s odhadem intratékální syntézy imunoglobulinů a stanovení poruchy hematolikvorové bariéry,
izoelektrická fokusace pro detekci oligoklonálních pásů IgG,
některá další vyšetření (např. stanovení dalších proteinů v likvoru a séru, speciálně barvené cytologické preparáty).

Podrobnější informace naleznete na stránce Bílkoviny v mozkomíšním moku.

Mozkomíšní mok se vyšetřuje zejména u těchto onemocnění

podezření na akutní neuroinfekci,
podezření na subarachnoidální krvácení,
demyelinizační onemocnění,
maligní infiltrace meningů.

Kontraindikace odběru

nález nitrolebního expanzivního procesu,
nitrolební hypertenze,
lokální infekce v místě punkce,
některé koagulopatie,
1–2 ml odebereme zvlášť kvůli arteficiální kontaminaci krví.

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Lumbální punkce – instruktážní video v angličtině

ADAM, P, C. ANDRÝS a B FRIEDECKÝ, et al. Doporučení České společnosti klinické biochemie a České společnosti alergologie a klinické imunologie – Vyšetřování mozkomíšního moku [online]. ©2005. Poslední revize 2005, [cit. 8. 9. 2009]. <http://www.cskb.cz/cskb.php?pg=doporuceni--vysetrovani-mozkomisniho-moku>.

FIALOVÁ, L. a M VEJRAŽKA. Základní vyšetření mozkomíšního moku [online]. ©2005. Poslední revize 2008, [cit. 8. 9. 2009]. <https://el.lf1.cuni.cz>.

Použitá Literatura

ADAM, P, et al. Cytologie mozkomíšního moku (CD-ROM). 1. vydání. Praha : SEKK, 2000.

AMBLER, Z, J BEDNAŘÍK a E RŮŽIČKA. Klinická neurologie – část obecná. 1. vydání. Praha : Triton, 2004. ISBN 80-7254-556-6.

GLOSOVÁ, L. Cytologický atlas mozkomíšního moku. 1. vydání. Praha : Galén, 1998. ISBN 80-85824-70-1.

KALA, M. a J MAREŠ. Lumbální punkce a mozkomíšní mok. 1. vydání. Praha : Galén, 2008. ISBN 978-80-7262-568-0.

MASOPUST, J. Klinická biochemie. Požadování a hodnocení biochemických vyšetření I. a II. část. 1. vydání. Praha : Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-650-3.

NEVŠÍMALOVÁ, S, E RŮŽIČKA a J TICHÝ, et al. Neurologie. 1. vydání. Praha : Galén, 2005. ISBN 80-7262-160-2.

SCHNEIDERKA, Petr, et al. Kapitoly z klinické biochemie. 2. vydání. Praha : Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0678-X.

RACEK, J, et al. Klinická biochemie. První vydání. Praha : Galén – Karolinum, 1999. ISBN 80-7262-023-1.

ŠTERN, P, et al. Obecná a klinická biochemie pro bakalářské obory studia. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 978-80-246-1025-2.

ZIMA, T, et al. Laboratorní diagnostika. 1. vydání. Praha : Galén – Karolinum, 2002. ISBN 80-7262-201-3.