Vzteklina
(přesměrováno z Lyssa)
| Lyssavirus | |
| Rhabdoviridae | |
 Schéma viru vztekliny | |
| Typ NK | ssRNA |
|---|---|
| Zdroj | liška, netopýr, pes, šelmy |
| Přenos | kousnutím infikovaným zvířetem skrze sliny, aerosolem |
| Výskyt | kosmopolitně, v západní a střední Evropě vymýcen |
| Onemocnění | vzteklina |
| Diagnostika | anamnéza a klinický obraz |
| Terapie | neexistuje |
| Očkování | preexpoziční/postexpoziční profylaxe |
Vzteklina (Rabies, Lyssa) je virové infekční onemocnění, způsobující akutní encefalitidu. Vyznačuje se dlouhou inkubační dobou a 100% smrtností. Jakmile dojde k manifestaci klinických příznaků, je choroba vždy smrtelná.[1]
ČR je od roku 2004 považována za „Rabies-free“ (v ČR se vzteklina nevyskytuje). V ČR se lze setkat s importovanou vzteklinou nebo se vzteklinou po kousnutí netopýrem. Zvýšené riziko vztekliny je při hranicích s Polskem a Slovenskem (tyto země nejsou „Rabies-free“).
Epidemiologie[upravit | editovat zdroj]
Hlavními vektory viru jsou různé druhy volně žijících i domácích masožravců. Netopýři hrají též důležitou roli v epidemiologii vztekliny. Vzteklina se přenáší kontaminací rány infekční slinou nakaženého zvířete. Hlavním rezervoárem vztekliny v Evropě je liška obecná, od ní se často infikují psi. Pomocí orální vakcinace lišek byla vzteklina úspěšně eliminována v zemích západní a střední Evropy. U nás byl poslední výskyt zaznamenán v roce 2002.
Patogeneze[upravit | editovat zdroj]
Vzteklinu vyvolává lyssavirus, patřící do skupiny rhabdoviridae[2]. Přenáší se při pokousání infikovaným zvířetem jeho slinami. Inkubační doba se pohybuje od 10 dnů po několik měsíců. Nejčastější rozmezí je 3-8 týdnů avšak může trvat i několik let. Virus vztekliny je neurotropní, do buňky vstupuje přes acetylcholinový receptor a replikuje se v cytoplazmě. Virové proteiny pak tvoří intracytoplazmatické inkluze viditelné ve světelném mikroskopu jako tzv. Negriho tělíska (např. v Purkyňových buňkách, ale nemusí se vyskytovat ve všech případech). Z místa kontaminace do CNS se virus šíří perineurálně. Napadá mozkovou kůru, prodlouženou míchu, jádra hlavových nervů a spinální ganglia.
Klinické příznaky[upravit | editovat zdroj]
Nemoc propuká poté, co virus začne masivně napadat mozkové buňky. Podle virulence kmene se u člověka dříve nebo později projevuje:
- únava a poruchy spánku
- emoční labilita a neklid
- bolesti hlavy
- dezorientace a zmatek
- stoupající teplota
- napětí v jizvě
Po několika málo dnech se objevuje:
- nechutenství
- nadměrná produkce slin
- profúzní pocení
Pak nastává stadium bolestivosti při použití motorických svalů, hlavně polykacích a laryngeálních, nemocný trpí dysfagií a dušností.
V dalším průběhu nemoci se objevuje nadměrná vzrušivost:
- hydrofobie – i pouhý pohled na vodu nebo zvuk tekoucí vody vyvolá u nemocného prudkou reakci
- aerofobie – podobné příznaky při pobytu na chladném vzduchu
Později se úzkost a nervozita stupňuje, nemocný je agresivní, zuří, projevuje se u něj absence strachu a další poruchy osobnosti. Většina z těchto projevů má původ v bolesti následující po jakémkoliv podnětu, který způsobí aktivaci nervových spojů v CNS.
Majorita postižených umírá na srdeční selhání po záchvatech zuřivosti a zvláště ve stadiu křečí. Choroba končí vždy smrtí během několika dnů (obvykle 2 až 10 dnů po nástupu nemoci[3]).
Viremie se u vztekliny nerozvíjí a virus, který se šíří axoplasmou neuronů, je chráněn dlouho před kontaktem s buňkami imunitního systému. U neočkovaných jedinců se specifické protilátky v séru objevují zpravidla až současně se zjevným onemocněním. Důležitou známkou infekce CNS je nález specifických Ig v likvoru.
Diferenciální diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Diferenciálně diagnosticky je nutné odlišit tetanus.
Léčba[upravit | editovat zdroj]
Rána se nejprve vydezinfikuje, a poté je aplikována očkovací vakcína proti vzteklině. Je nutno podat šest dávek - poslední až po 90 dnech od první. Pokud jsou aplikovány včas, virus se nedostane do mozku a nemoc je vyléčena.
Prevence a profylaxe[upravit | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete na stránce Profylaxe vztekliny.Prevenci proti vzteklině u lidí představuje zejména vyhýbání se neznámým zvířatům. V průmyslově vyspělých státech se provádí celoplošné očkování divoké zvěře pomocí živé atenuované vakcíny, která obsahuje adaptovaný a oslabený virus vztekliny.
Člověk, který přišel do styku s inkriminovaným zvířetem, musí být okamžitě očkován. K očkování je možno přikročit i později, obvykle má nakažený slušné šance, začne-li se do týdne po pokousání, nicméně riziko neúspěchu s rostoucí prodlevou mezi pokousáním a první injekcí stoupá. Pokud očkování uspěje, imunizovaný organismus zlikviduje infekci dříve, než se dostane do mozku.
V dnešní době se pro očkování používají vakcíny vyráběny inaktivací lyssavirů. Viry vztekliny se nejčastěji pomnožují na lidských diploidních buňkách a kuřecích fibroblastech. Jedna vakcinační dávka obsahuje minimálně 2,5 IU inaktivované virové suspenze (lyofilizátu).
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ SEIDL, Zdeněk a Jiří OBENBERGER. Neurologie pro studium i praxi. 2. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0623-7.
- ↑ POVÝŠIL, Ctibor a Ivo ŠTEINER, et al. Speciální patologie. 2. vydání. Praha : Galén-Karolinum, 2007. s. 297-299. ISBN 978-80-7262-494-2.
- ↑ BEDNÁŘ, Marek, Andrej SOUČEK a Věra FRAŇKOVÁ, et al. Lékařská mikrobiologie : Bakteriologie, virologie, parazitologie. 1. vydání. Praha : Marvil, 1999. 558 s. s. 455–457. ISBN 8023802976.
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
- KARGER-DECKER, Bernt. Unsichtbare Feinde. 1. vydání. Lipsko : Koehler & Amelang, 1968.
- TAKAYAMA, Naohide. Rabies: a preventable but incurable disease. Journal of Infection and Chemotherapy [online]. 2008, vol. 14, no. 1, s. 8-14, dostupné také z <https://link.springer.com/article/10.1007%2Fs10156-007-0573-0>. ISSN 1341-321X (print), 1437-7780 (electronic).
- BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. ISBN 978-80-7262-644-1.
