Fyziologické funkce
Mezi základní fyziologické funkce patří:
- vědomí,
- udržování relativně stálé tělesné teploty,
- udržování stálého krevního tlaku,
- srdeční akce a puls,
- dýchání.
Vědomí[upravit | editovat zdroj]
Vědomí je stav, ve kterém organismus plně vnímá podněty a přiměřeně na ně reaguje.
Hodnotí se dle skutečné orientace pacienta v prostoru, místě a čase.
Poruchy vědomí[upravit | editovat zdroj]
- Kvantitativní = porušení bdělosti, rozsahu vědomí.
- Somnolence – orientace je zachována, pacient má jen opožděné reakce, je spavý, lze jej však probrat slovním nebo dotykovým podnětem.
- Sopor – pacient reaguje pouze na bolestivé podněty, lze jej probrat na krátkou dobu, řečový kontakt není možný.
- Kóma – pacienta nelze probrat, reaguje na nocicepci (bolestivý podnět) jen obrannými mechanismy pohybu.
- Mělké kóma – zachovány obranné reflexy (nebezpečí aspirace hlenů, zvratků…).
- Synkopa (neboli mdloba) - přechodná, krátká ztráta vědomí, způsobená nedostatečným průtokem krve mozkem.
- Kvalitativní = porušení obsahu a jasnosti vědomí při normálním stavu bdělosti.
- Obnubilace – mrákotné stavy, pacient může vykonávat nesmyslné činy, na které si po probrání nevzpomene.
- Delirium – neklid, halucinace, vzrušení, iluze.
- Halucinace,
- Bludy,
- Amence – úzkost, bezradnost, zapomnětlivost; akutně vzniklý stav (krátkodobý a přechodný – např. po operaci, u vysoké horečky).
Vědomí posuzujeme pomocí podnětů – slovně, taktilně (dotykem, zatřesením), centrálním stimulem (štípnutím). Hodnotit kvantitativní stav vědomí lze např. pomocí tzv. Glasgowské stupnice (3 kategorie, 3–15 bodů). Bodují se způsoby odpovědi na podněty:
- Slovní odpověď:
- orientován,
- zmatený,
- nepřiléhavá slova,
- nesrozumitelná,
- žádná.
- Otevírání očí:
- spontánně,
- na oslovení,
- na bolest,
- neotevře.
- Motorická odpověď:
- pohyb na příkaz,
- cílená obrana,
- úhyb,
- flexe na bolestivý podnět,
- extenze na bolestivý podnět,
- žádná.
Výsledek:
- 3–8 bodů: Těžká porucha vědomí,
- 9–12 bodů: Střední porucha vědomí,
- 13–15 bodů: Lehká porucha vědomí.
Hodnocení dle pětistupňové škály:
- 0 – člověk komunikuje bez problémů.
- 1 – člověk komunikuje s přestávkami.
- 2 – člověk komunikuje málo, rozumí všemu.
- 3 – člověk nemluví, někdy rozumí.
- 4 – člověk mluví, ale nerozumí.
- 5 – člověk nemluví a nerozumí.
Tělesná teplota[upravit | editovat zdroj]
Tělesnou teplotu ovlivňuje:
- Bazální metabolismus.
- Zvýšená svalová aktivita.
- Zvýšená teplota tělových buněk.
- Hormony štítné žlázy, nadledvin.
- Psychické procesy.
- Věk.
- Denní doba.
- Tělesná aktivita.
Regulace[upravit | editovat zdroj]
- Senzory na povrchu těla a v těle.
- Hypothalamus (regulátor vnitřní teploty těla).
- Efektorový systém (vazodilatace, vazokonstrikce, pocení, třesavka).
Metody měření[upravit | editovat zdroj]
- Axilární – v podpaží,
- orální – v ústech (+0,3 °C),
- rektální – v konečníku (+0,5 °C),
- vaginální – v pochvě (tzv. bazální),
- v uchu,
- na kůži.
Druhy teploměrů:
- skleněné (maximální, rychloběžné),
- chemické – na jedno použití,
- digitální,
- ušní – využívají principu odrazu infračerveného světla,
- jícnový teploměr,
- teploměr na močovém katétru.
Hodnocení[upravit | editovat zdroj]
- Subfebrilie – zvýšená teplota (37–38 °C).
- Febris – horečka (38–40 °C).
- Hyperpyrexie – teplota nad 40 °C.
- Hypotermie – teplota pod 35,5 °C.
Typy horeček:
- Febris continua – setrvalá horečka.
- Febris remittens – opadávající horečka.
- Febris intermittens – střídavá horečka.
- Febris septica – septická horečka.
- Febris recurrens – návratná horečka.
- Febris undulans – vlnivá horečka.
- Febris bifasica – dvojvlnná horečka.
Pokles teploty může být:
- lytický – pozvolný, nebo
- kritický – prudký.
Krevní tlak[upravit | editovat zdroj]
Krevní tlak je síla, kterou vyvíjí krev na stěnu tepen. Běžné hodnocení krevního tlaku má dvě složky: tlak systolický a tlak diastolický. Jako tlaková amplituda se označuje rozdíl hodnot mezi tlakem systolickým a diastolickým.
Krevní tlak závisí na těchto parametrech:
- objem krve v krevním řečišti,
- pružnost cévní stěny,
- průsvit kapilár,
- viskozita krve.
Tyto parametry a tím i krevní tlak mohou být ovlivněny různými faktory:
- věkem,
- tělesnou námahou,
- emocemi,
- pohlavím,
- denní dobou,
- tělesnou hmotností (obezita jako rizikový faktor hypertenze),
- léky,
- nemocemi srdce, cév,
- úrazy,
- nemocemi nervového systému,
- endokrinními chorobami a
- prostředím.
Metody měření TK[upravit | editovat zdroj]
Krevní tlak lze měřit
- přímo (invazivní metoda), pomocí centrálního žilního katetru, a
- nepřímo (neinvazivní metoda), auskultačně, palpačně.
Hodnocení[upravit | editovat zdroj]
- Normotenze – 120/80 mmHg.
- Mírná hypertenze – 140/90 mmHg.
- Střední hypertenze – 160/100 mmHg.
- Těžká hypertenze – 180/110mmHg.
- Hypotenze – 85/60mmHg.
Puls[upravit | editovat zdroj]
Pulsová vlna (puls) je náraz krevního proudu na stěnu tepny při systole. Rozlišujeme puls periferní a centrální (apikální).
Jedna srdeční kontrakce vypudí fyziologicky do krevního oběhu v klidu cca 70 % objemu srdce (ejekční frakce). Srdce tak za jednu minutu v klidu vypumpuje 4–6 litrů krve (minutový srdeční výdej).
Faktory ovlivňující puls:
- Věk.
- Pohlaví.
- Fyzická námaha.
- Zvýšená tělesná teplota.
- Krvácení.
- Stres, strach, úzkost, Léky.
Místa měření
- a. carotis,
- a. temporalis,
- a. brachialis,
- a. radialis,
- a. femoralis,
- a. poplitea, a.tibialis posterior, a. dorsalis pedis.
Hodnocení pulsu – dle frekvence, plnosti, pravidelnosti
- frekvence,
- Tachykardie – nad 90/min,
- Bradykardie – pod 60/min,
- Asystolie – vymizení pulsu,
- plnost (kvalita) pulsu,
- pulsus durus – tvrdý,
- p. tardus – pomalý, zdlouhavý,
- p. mollitis – měkký,
- p. filiformis – nitkovitý,
- p. parvus – je-li malý rozdíl mezi TKs a TKd,
- p. alternans – slabší a silné tepové vlny,
- pravidelnost (rytmus),
- pravidelný – regularis,
- nepravidelný – irregularis.
Dýchání[upravit | editovat zdroj]
- Zevní / vnitřní.
- Hrudní (žeberní) + břišní (brániční).
- vdech (inspirium) + výdech (exspirium).
Faktory ovlivňující dýchání
- Věk.
- Tělesná aktivita.
- Stres, strach, obavy.
- Nadmořská výška.
- Léky.
- Životní styl.
Hodnocení dýchání – dle dechové frekvence, hloubky dýchání, pravidelnosti, charakteru
- frekvence,
- hloubka dýchání,
- měření spirometrem,
- statické a dynamické objemy plic:
- Respirační objem (RV) – objem jednoho vdechu – 500ml.
- Vitální kapacita plic (VK) – maximální výdech po maximálním nádechu – muži 2500ml, ženy 2000ml.
- Inspirační rezervní objem (IRV) – objem vzduchu, který je možný usilovně vdechnout po normálním nádechu.
- Exspirační rezervní objem (ERV) – objem vzduchu, který je možné usilovně vydechnout po normálním výdechu.
- Reziduální objem – vzduch, který zůstane v plicích po maximálním výdechu – cca 1200 ml.
- charakter dýchání.
- zvukové fenomény (pískání, bublání...),
- dušnost (dyspnoe),
- pravidelnost (rytmus),
- pravidelný – regularis,
- nepravidelný – irregularis.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
- Krevní tlak • Systolický tlak • Diastolický tlak • Střední arteriální tlak •Tlaková amplituda
- Měření krevního tlaku
- Tělesná teplota
- Měření teploty
- Měření a hodnocení tělesné teploty
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- ŠAMÁNKOVÁ, Marie, et al. Základy ošetřovatelství. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2006. 353 s. ISBN 80-246-1091-4.
- Přednáška PhDr. Šárky Tomové, asistentky Ústavu ošetřovatelství 2. LF UK