Ependymom
Feedback

Z WikiSkript

Verze z 19. 4. 2021, 09:44, kterou vytvořila AdELA (Diskuse | příspěvky) (dodání textu, citací, souvisejících článků)

Ependymom – imunohistochemický preparát

Ependymom je neuroepiteliální nádor mozku, který se vyskytuje po celé délce nervové osy v komorovém prostoru. Může vyrůstat kdekoliv v komorovém systému a míše, primárně z výstelky komorového systému. Spinální léze jsou častěji u dospělých, intrakraniální léze převládají u dětí (zejména IV. komora) [1]. Nejčastěji vzniká mezi 1. až 5. rokem života [2].

Je benigní, semimaligní, existuje i anaplastická forma. Bývá dobře ohraničený, může obsahovat fokální kalcifikaci, může zakrvácet. Nevyrůstá z ependymocytů, ale z radiálních glií [3][4].

Lokalizace

1) 60 % fossa posterior

2) 30 % supratentoriálně

MRI – supratentoriální subependymom v laterální komoře

3) 10 % mícha [5]

Diagnostika

Primárně se ependymomy diagnostikují pomocí zobrazovacích metod CT a MR:

  • CT – lépe zobrazí možné kalcifikace, které jsou přítomny zejména u subependymomů;
  • MR – ependymomy na MR obyvkle vypadají jako dobře ohraničené léze [6].


Na CT i na MR nejsou obvykle přítomny edémy, ani infiltrace okolní mozkové tkáně. Jak již bylo ale uvedeno v úvodu, na zobrazovacích zařízení je v některých případech možné vidět hemoragii, popř. cystickou složku [7].

Často se provádí biopsie pro správné stanovaní následné léčby [7].


Klasifikace dle WHO

Dle WHO dělíme ependymomy do tří skupin, od tzv. low-grade po high-grade ependymomy. Low-grade ependymomy jsou ve své biologické podstatě benigní, rostou pomalu. High-grade ependymomy, do kterých řadíme anaplastický ependymom (WHO grade III), jsou maligní, rychle rostou a prognóza pacientů s tímto tumorem není dobrá.[8]

1) WHO grade I

Dělení:

  • subependymom – non-invazivní, roste pomalu, většinou se vyskytuje u pacientů středního věku a starších, často je diagnostikován incidentálně;
  • myxopapilární ependymom – primárně se vyskytuje ve filum terminale a/nebo v conus medullaris, reprezentuje až 13% spinální ependymomů, nejčastější tumor v cauda equina.


MRI – myxopapilární ependymom

2) WHO grade II

"Klasický" ependymom, je ze všech typů ependymomů nejčastější. Primárně se vyskytuje intrakraniálně. Rozdělujeme na:

  • papilární ependymom,
  • clear cell ependymom,
  • tanycytic ependymom,
  • RELA fusion-positive ependymom (nové zařazení z roku 2016).


3) WHO grade III

Pouze jediná forma:

  • anaplastický ependymom – má vyšší tendenci proliferace, infiltruje okolní mozkovou tkáň a metastázuje díky šíření likvorem.


MRI – anaplastický ependymom

Symptomatologie

Primárně záleží na lokalizaci. U intrakraniálních lézí jako iniciální prezentace převládá zvýšený intrakraniální tlak, cefalea a související projevy onemocnění.

V rámci fossa posterior je obvyklá ataxie, mezi další symptomy se ale řadí i diplopie, nystagmus aj. Supratentoriálně se ependymomy projevují nejčastěji epilepsií, popř. fokálními neurologickými deficity.[9]

Spinální ependymomy se většinou prezentují bolestmi zad v místě výskytu tumoru, příslušnými neurologickými deficity [10].

Terapie

Co nejradikálnější chirurgická resekce, při parciální resekci se případně může reziduum ozářit radiochirurgicky.

K radiochirurgii je indikováno zejména u pacientů (jak u dětí, tak dospělých) s reziduem WHO II nebo WHO III ependymomu. Popřípadě se indikuje k chemoterapii, zejména ale u mladších dětí (< 12 měsíců) a dospělých pacientů s rekurentním tumorem, u nichž není chirurgická či radiochirurgická léčba proveditelná – je příliš riziková.[11]

Prognóza

Není příliš dobrá, zejména vzhledem k lokalizaci tumoru, která je často chirurgicky těžce dostupná.

Na prognóze se primárně podílí lokalizace (nejvíce chirurgicky náročné jsou ty ve IV. komoře), anaplastická forma onemocnění, parciální resekce.

Pravděpodobnost přežití 5. let se u dětí pohybuje kolem 50–70 %, ovšem v případě dostavení rekurence je mortalita až 90 % [12].


Diferenciální diagnostika

Následujících pět onemocnění se často s ependymomem zaměňují, jsou tedy předeslány základní rozdíly v jejich diagnostice:

  1. medulloblastom – je velmi podobný ependymomu, obzvláště vzhledem k lokalizaci (IV. komora), vyrůstá z vermis, není tolik plastický, není tak častá kalcifikace [13];
  2. papilom choridního plexu – se u dětí vyskytuje zejména u trigonu laterálních komor a u dospělých nejčastěji ve IV. komoře (jedná se tedy o opačnou typickou lokalizaci než je tomu u ependymomu) [14];
  3. metastáza choroidního plexu – na MR velmi podobné, v případě metasázy choroidního plexu je ale výskyt častější u staších pacientů s historií malignity [15];
  4. glioblastom – se hůře rozlišuje zejména od intraparenchymálního supratentoriálního ependymomu, glioblastom se častěji vyskytuje u starších pacientů a epicentrem tumoru je bílá hmota mozková [16];
  5. centrální neurocytom – většinou roste ze septum pellucidum[17].


Odkazy

Související články

Použitá literatura

  • ZEMAN, Miroslav, et al. Speciální chirurgie. 2. vydání. Praha : Galén, 2004. 575 s. ISBN 80-7262-260-9.

Reference

  1. WIPPOLD, F J a A PERRY. Neuropathology for the neuroradiologist: rosettes and pseudorosettes. AJNR Am J Neuroradiol [online]. 2006, vol. 27, no. 3, s. 488-92, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/16551982>. ISSN 0195-6108. 
  2. VILLANO, J L, C K PARKER a T A DOLECEK. Descriptive epidemiology of ependymal tumours in the United States. British Journal of Cancer. 2013, roč. 11, vol. 108, s. 2367-2371, ISSN 0007-0920. DOI: 10.1038/bjc.2013.221.
  3. POPPLETON, H a R J GILBERTSON. Stem cells of ependymoma. British Journal of Cancer. 2006, roč. 1, vol. 96, s. 6-10, ISSN 0007-0920. DOI: 10.1038/sj.bjc.6603519.
  4. TAYLOR, Michael D., Helen POPPLETON a Christine FULLER. Radial glia cells are candidate stem cells of ependymoma. Cancer Cell. 2005, roč. 4, vol. 8, s. 323-335, ISSN 1535-6108. DOI: 10.1016/j.ccr.2005.09.001.
  5. MALDJIAN, Joseph A. a Rita S. PATEL. Cerebral neoplasms in adults. Seminars in Roentgenology. 1999, roč. 2, vol. 34, s. 102-122, ISSN 0037-198X. DOI: 10.1016/s0037-198x(99)80025-x.
  6. CHAMBERLAIN, Marc C.. Ependymomas. Current Neurology and Neuroscience Reports. 2003, roč. 3, vol. 3, s. 193-199, ISSN 1528-4042. DOI: 10.1007/s11910-003-0078-x.
  7. Skočit nahoru k: a b RENI, Michele, Gemma GATTA a Elena MAZZA. Ependymoma. Critical Reviews in Oncology/Hematology. 2007, roč. 1, vol. 63, s. 81-89, ISSN 1040-8428. DOI: 10.1016/j.critrevonc.2007.03.004.
  8. HÜBNER, Jens-Martin, Marcel KOOL a Stefan M PFISTER, et al. Epidemiology, molecular classification and WHO grading of ependymoma. J Neurosurg Sci [online]. 2018, vol. 62, no. 1, s. 46-50, dostupné také z <https://doi.org/10.23736/S0390-5616.17.04152-2>. ISSN 0390-5616 (print), 1827-1855. 
  9. PRINCE, M R a F S CHEW. Ependymoma of the fourth ventricle.. American Journal of Roentgenology. 1991, roč. 6, vol. 157, s. 1278-1278, ISSN 0361-803X. DOI: 10.2214/ajr.157.6.1950882.
  10. PAJTLER, Kristian a Elizabeth GERSTNER. Ependymoma. Seminars in Neurology. 2018, roč. 01, vol. 38, s. 104-111, ISSN 0271-8235. DOI: 10.1055/s-0038-1636503.
  11. RUDÀ, Roberta, Guido REIFENBERGER a Didier FRAPPAZ. EANO guidelines for the diagnosis and treatment of ependymal tumors. Neuro-Oncology. 2017, roč. 4, vol. 20, s. 445-456, ISSN 1522-8517. DOI: 10.1093/neuonc/nox166.
  12. SMITH, Alice Boyd, James G. SMIRNIOTOPOULOS a Iren HORKANYNE-SZAKALY. From the Radiologic Pathology Archives: Intraventricular Neoplasms: Radiologic-Pathologic Correlation. RadioGraphics. 2013, roč. 1, vol. 33, s. 21-43, ISSN 0271-5333. DOI: 10.1148/rg.331125192.
  13. BEHARI, Sanjay, AwadheshKumar JAISWAL a Sushila JAISWAL. Choroid plexus papilloma in children: Diagnostic and surgical considerations. Journal of Pediatric Neurosciences. 2009, roč. 1, vol. 4, s. 10, ISSN 1817-1745. DOI: 10.4103/1817-1745.49100.
  14. PARK, Sung Hye, Heum Rye PARK a Je G CHI. Papillary ependymoma: its differential diagnosis from choroid plexus papilloma. Journal of Korean Medical Science. 1996, roč. 5, vol. 11, s. 415, ISSN 1011-8934. DOI: 10.3346/jkms.1996.11.5.415.
  15. ESCOTT, Edward J.. A Variety of Appearances of Malignant Melanoma in the Head: A Review. RadioGraphics. 2001, roč. 3, vol. 21, s. 625-639, ISSN 0271-5333. DOI: 10.1148/radiographics.21.3.g01ma19625.
  16. LOUIS, David N., Arie PERRY a Guido REIFENBERGER. The 2016 World Health Organization Classification of Tumors of the Central Nervous System: a summary. Acta Neuropathologica. 2016, roč. 6, vol. 131, s. 803-820, ISSN 0001-6322. DOI: 10.1007/s00401-016-1545-1.
  17. KOELLER, Kelly K. a Glenn D. SANDBERG. From the Archives of the AFIP. RadioGraphics. 2002, roč. 6, vol. 22, s. 1473-1505, ISSN 0271-5333. DOI: 10.1148/rg.226025118.