Infekce močových cest
(přesměrováno z Zánět močového měchýře)
Infekce močových cest (IMC) jsou charakterizovány přítomností mikroorganizmů (nejčastěji gram-negativních bakterií) v uropoetickém systému (ve vývodných močových cestách, případně v ledvinovém parenchymu či v prostatě).
Klasifikace IMC[upravit | editovat zdroj]
- akutní x chronická;
- asymptomatická x symptomatické;
- horní (pyelonefritis) x dolní (uretritis, cystitis, prostatitis);
- pyelonefritis – akutní nebo chronický zánět ledvinového intersticia;
- uretritis, cystitis – povrchní zánět sliznice močových cest;
- nekomplikovaná x komplikovaná (+ jiná patologie moč. cest – konkrementy, vezikoureterální reflux, nebo přidružené onemocnění diabetes mellitus, imunodeficience).
Epidemiologie[upravit | editovat zdroj]
Močové infekce patří mezi nejčastější infekce u dětí – prevalence je asi 1−2 %. Postihuje obě pohlaví, u chlapců je častější jen v novorozeneckém období, ve školním věku je už poměr děvčata:chlapci 10:1, u mužů pak stoupá prevalence po 40. roce věku v souvislosti s hyperplázií prostaty a urolitiázou. Pro IMC jsou typické recidivy.
Etiopatogeneze[upravit | editovat zdroj]
Infekci nejčastěji vyvolávají Gram- bakterie, hlavně E. coli, méně často Proteus mirabilis, Klebsiella pneumoniae, Enterobacter, Pseudomonas; G+ bakterie – Rod Enterococcus a Staphylococcus saprophyticus[1]. Některé sérotypy E. coli mají tendenci adherovat fimbriemi na epiteliální buňky a proto vyvolávají infekci častěji.
Infekce vzniká nejčastěji ascendentně (u žen hlavně kvůli krátké uretře) – z tlustého střeva přes perineum do uretry. IMC začíná u žen kolonizací vaginálního vestibula, u mužů předkožkového vaku, a následně se infikuje močová trubice, močový měchýř a vzácně i horní močové cesty.
Hematogenní infekce jsou vzácné, avšak mohou se vyskytovat u novorozenců, u chronicky nemocných a u imunosuprimovaných pacientů. Perorální a bariérová lokální kontraceptiva zvyšují riziko IMC. Rekurentní IMC u adolescentů mohou svědčit pro sexuálně přenosné choroby (STD).[2]
Mezi rizikové faktory pro vznik močové infekce patří: glykosurie například při diabetu, poruchy vyprazdňování měchýře (zúžení uretry, vezikoureterální reflux, postmikční reziduum v močovém měchýři a hypertrofie prostaty), dále konkrementy a těhotenství. Dalšími rizikovými faktory jsou instrumentální vyšetření a močová cévka.
Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]
Průběh se liší podle toho, zda jde o akutní cystitidu nebo pyelonefritidu:
- akutní cystitida – zvyšující se bolest při mikci/domočování (terminální dysurie); palpační citlivost v podbřišku;
- akutní pyelonefritida – tupá bolest v bederních krajinách s horečkou a třesavkou; bolestivost při hluboké palpaci ledvin a při poklepu na bederní krajinu.
- Kojenci a batolata – pyelonefritidu provází nespecifické symptomy, které ukazují spíš na nemoci GIT či jater (nechutenství, neprospívání, zvracení, průjem), horečka, alterace celkového stavu, může se objevit subikterus nebo i sepse. Je třeba se ptát na specifické příznaky, jako neobvyklý zápach moči a skvrny na plenách.
- U větších dětí je často přítomna dysurie (obtížné a nepříjemné), polakisurie (časté nucení na močení), strangurie (řezavé močení), bolesti břicha nebo zad, enuréza.
Diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Laboratorní vyšetření:
- chemické vyšetření moči a močového sedimentu (v čerstvé moči získané ze středního proudu po omytí genitálu čistou vodou, u žen optimálně cévkovaná moč);
- pH moči ≥ 6 podporuje podezření na IMC;
- proteinurie jen při pyelonefritidě, je malá (do 2 g/24 h);
- leukocyturie (prokazujeme indikačními papírky, přesněji vyšetřením močového sedimentu – pozitivní nález: více než 10 leukocytů na zorné pole)
- nejspolehlivější průkazem leukocyturie a erytrocyturie je kvantitativní močový sediment ze tříhodinového sběru moči (podle Hamburgera) (norma: do 4000 leukocytů a do 2000 erytrocytů za minutu);
- kvantitativní bakteriologické vyšetření moči (provádíme při podezření na IMC vždy) – pozitivní nález: 105 kolonií/ml moči (ale při klinických příznacích soudíme na IMC už při nižším počtu bakterií, u dětí už i při počtu 103 kolonií/ml);
- asymptomatická bakteriurie – trvalá významná bakteriurie bez jakýchkoli dalších symptomů a nálezů – u mužů je často a u dětí téměř vždy projevem poškození močového traktu (anatomické anomálie, kameny); léčba pouze u těhotných, imunosuprimovaných a před operačními zákroky (nejen urologickými)
- uretrální syndrom = recidivující polakisurie a dysurie mladých žen, obvykle s negativním nebo kvantitativně nízkým bakteriologickým nálezem a bez leukocyturie; detailnější vyšetření může odhalit méně obvyklou nebo sexuálně přenášenou flóru (Chlamydia trachomatis, Herpes simplex); potíže jsou často vázány na sexuální styk (honey-moon cystitis) a obvykle spontánně mizí po několika dnech[1].
- Podmínkou diagnózy je významná bakteriurie (nad 105/ml), bývá provázena pyurií, proteiurií, event. i hematurií;
- samotný nález z moče nepostačuje k diagnóze – u děvčátek s vaginálním influxem moč zatéká do pochvy a lokálně dráždí můžeme najít podobný nález.
- Je vždy nutné odlišit celkem benigní cystitidu od prognosticky závažnější pyelonefritidy;
- orientace dle tzv. Jodalových kritérií – u pyelonefritidy je teplota nad 38,5 °C, sedimentace nad 25 mm/h, leukocytóza a zvýšeno CRP;
- pyelonefritida je pravděpodobná též při prokázáném vezikouretrálním refluxu;
- u virových cystitid (adenoviry) – pyurie, makrohematurie a negativní bakteriurie;
- u chronických cystitid – často bakteriurie bez pyurie.
Zobrazovací metody:
- metoda první volby: ultrazvuk ledvin – provádíme vždy při podezření na komplikovanou IMC;
- struktura renálního parenchymu, velikosti ledvin, pánvičky, kalichů, šířka ureterů a síla stěny močového měchýře;
- vrozené vady močového traktu; velikost postmikčního rezidua při podezření na poruchu evakuace močového měchýře;
- diagnostika komplikací: akutní fokální pyelonefritida, absces;
- event. MCUG – k detekci vezikoureterálního refluxu (VUR) a k posouzení tvaru uretry; sterilní primární VUR má tendenci ke spontánní úpravě a nevede k jizvení ledvin, takže není potřeba léčit, proto se vyšetření dělá jen v indikovaných případech; radiační zátěž;
- statická scintigrafie ledvin (dimerkaptosukcinát 99mTcDMSA) – k posouzení funkce renálního parenchymu a stranové funkci ledvin; v indikovaných případech s odstupem 6 měsíců od infekce k posouzení případného renálního jizvení, tzn. chronického poškození ledvin; expozice ionizujícímu záření.[3]
Léčba[upravit | editovat zdroj]
Cílem léčby je potlačení zánětu, prevence recidiv, ev. odstranění příčiny (vyřešení obstrukce, extrakce cystolitiázy atd. …). Zásadní je časně zahájená antimikrobiální léčba. Klidový režim, dostatečný přívod tekutin (2,5 l/24 h), pravidelná mikce a defekace jsou režimová opatření, která jsou doporučovány jako součásti léčby. Antipyretická terapie dle potřeby (ibuprofen, paracetamol).
Při cystitidě volíme chemoterapeutika, která dosahují vysoké koncentraci v moči, perorálně například nitrofurantoin, trimetoprim, kotrimoxazol.[3]
Délka léčby:
- nekomplikovaná cystitida 3–7 dnů;[3]
- nekomplikovaná nerecidivující cystitida a urethrální syndrom u žen – stačí třídenní léčba;
- recidivující cystitida a u mužů – 7 až 10 dní;
- komplikovaná cystitida – 10 až 14 dní a po odeznění bráníme recidivě jednou dávkou léku na noc po týdny až měsíce[1].
Při pyelonefritidě volíme látky s vysokou koncentrací i v krvi. Při podezření na pyelonefritidu je nutné ihned zahájit léčbu, každý odklad zvyšuje pravděpodobnost vzniku jizev. Volba antibiotika závisí na regionální prevalenci rezistence patogenů. U nekomplikované pyelonefritidy empiricky podáváme potencované aminopeniciliny a cefalosporiny 2., případně 3. generace.[3]. Při adekvátní léčbě by mělo dojít ke zlepšení klinického stavu během 24–48 hodin. Antibiotickou terapii upravujeme dle kultivace moči a citlivosti. Nebyl prokázán rozdíl mezi perorální a intravenózní léčbou (u dětí od cca 2-3 měsíců).
Indikací k i.v. ATB jsou strukturální vrozené vady vývodného močového systému, intolerance p.o. ATB či intolerance tekutin, těžký nebo septický průběh infekce. Doporučená doba antibiotické léčby u dětí je 10–14 dní.[3]
- Podpůrná terapie: extrakty z brusinek mají příznivý efekt u recidivujících IMC (kompetitivní inhibice adherence bakteriálních těl na uroepitel), probiotika (laktobacily osidlují zevní ústí uretry a vytlačují odtud gramnegativní flóru), imunoterapie s aplikací extraktů bakteriálních těl původců IMC.[2]
- Opatření při chronické infekci – doma by se měla denně sledovat diuréza, měřit TK, nabírat moč na kvantitativní bakteriurii, kontrolovat testačními papírky chemické složení moče.
- Lázeňská péče – je dlouhodobým předmětem sporů;
- musí být spojena s pitím minerálních vod, s navozením určitého režimu pravidelného příjmu tekutin a vyprazdňování.
Prognóza[upravit | editovat zdroj]
- závažné pozdní následky jsou vzácné (je to celkem časté onemocnění a myslí se na něj);
- nekomplikovaná dolní IMC má tendenci k recidivám, ale neohrožuje pacienta selháním ledvin;
- komplikovaná IMC má tendenci vyvolat akutní pyelonefritidu a funkce ledvin klesá v důsledku infekce i základního onemocnění (městnání moči);
- hlavní pozdní poškození – vznik jizev, ty vznikají nejčastěji ve věku od 3–4 let;
- ledvina s jizvami nese riziko recidivy infekce, hypertenze, poruchy funkce ledviny;
- vyloženě rizikový faktor vzniku jizev je vezikoureterální reflux, ale i hydronefróza, urolitiáza, nefrokalcinóza aj..
Cystitida vs. pyelonefritida[upravit | editovat zdroj]
Cystitida[upravit | editovat zdroj]
- nejčastěji mladé ženy (často vztah k sexuálnímu styku), staří muži (permanentní katetrizace močového měchýře);
- KO: dysurie stupňující se při domočování, polakisurie, palpační bolestivostí nad sponou stydkou;
- DG: klinický obraz, kvantitativní bakteriurie, moč + sediment;
- v moči leukocyty, bakterie a někdy erytrocyty;
- těžká cystitida může být provázena makroskopickou hematurií[1].
Akutní pyelonefritida[upravit | editovat zdroj]
- KO: tupá bolest v bederních krajinách, horečka, schvácení, těžké formy probíhají pod obrazem urosepse;
- DG: FW, KO, CRP, S-kreatinin (sérová hladina kreatininu bývá zvýšena), moč, ultrazvuk;
- UZ ledvin k vyloučení blokády odtoku moči a abscesu v ledvině[1].
- Jodalova diagnostická kritéria:
- signifikantní bakteriurie;
- TT > 38 °C;
- FW > 30 mm/h;
- CRP > 20 mg/l;
- k diagnóze nutná alespoň 3 kritéria, bakteriurie vždy[4].
Chronická pyelonefritida (chronická intersticiální nefritida)[upravit | editovat zdroj]
- sonografická resp. RTG diagnóza deformovaného dutého systému a jizev parenchymu ledvin;
- nejčastěji je důsledkem v dětství nepoznaného vezikoureterálního refluxu;
- také jako následek abusu analgetických směsí;
- KO: často probíhá asymptomaticky a je diagnostikována až v pozdním období jako příčina hypertenze a snížené funkce ledvin;
- DG: fyzikální nález není diagnostický, močový nález bývá chudý;
- proteinurie do 1 g/24 h a leukocyturie;
- v pozdním průběhu chronické intersticiální nefritidy se zvyšuje krevní tlak a proteinurie, což signalizuje zrychlující se progresi[1].
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
- Akutní pyelonefritida (pediatrie)
- Vyšetření moči
- Vyšetření uropoetického systému dítěte
- Infekce močových cest/kazuistika
- Pyelonefritis hnisavá s nekrózami papil (preparát)
Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]
- Doporučené postupy ČLS JEP: Infekce močových cest
- Doporučené postupy ČLS JEP: Infekce dolních močových cest
- Doporučené postupy ČLS JEP: Infekce močových cest – mikrobiologická diagnostika
- Obecná urologie, vrozené vady, infekce
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f Česká nefrologická společnost ČLS JEP. Infekce močových cest [online]. ©2001. [cit. 06/01/2010]. <http://www.cls.cz/seznam-doporucenych-postupu>.
- ↑ a b LEBL, J, J JANDA a P POHUNEK, et al. Klinická pediatrie. 1. vydání. Galén, 2012. 698 s. s. 603-605. ISBN 978-80-7262-772-1.
- ↑ a b c d e ZIEG, Jakub a Eliška BÉBROVÁ. Diagnostika a léčba infekce močových cest u dětí z pohledu současných poznatků. Pediatrie pro praxi [online]. 2015, roč. 16, vol. 4, s. 238-242, dostupné také z <https://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2015/04/07.pdf>.
- ↑ KOLSKÝ, A, M KOLSKÁ a E BÉBROVÁ, et al. TERAPIE INFEKCÍ MOČOVÝCH CEST U DĚTÍ. Pediatrie pro praxi [online]. 2003, roč. 4, vol. 5, s. 267-272, dostupné také z <http://www.solen.cz/pdfs/ped/2003/05/08.pdf>. ISSN 1803-5264.