Trikuspidální regurgitace

Z WikiSkript

Trikuspidální regurgitace je způsobena nedomykavostí trojcípé chlopně mezi pravou síní a pravou komorou. Lehká či stopová trikuspidální regurgitace je častým echokardiografickým nálezem bez hemodynamických dopadů.[1] Významnější nedomykavost může být buď primární, nebo častěji sekundární v důsledku plicní hypertenze anebo onemocnění levého srdce.[1][2] Diagnostika je založena na echokardiografickém vyšetření.[1][2] V léčbě významnějších nedomykavostí stále dominuje kardiochirurgické řešení, i když se již zkouší různé katetrizační přístupy.[3]

Etiopatogeneze[upravit | editovat zdroj]

Nejčastěji je trikuspidální regurgitace funkční a tedy sekundárně vzniklou patologií.[1] Ta vzniká na podkladě dilatace anulu trikuspidální chlopně při dilataci a systolické dysfunkci pravé komory.[4][5] Děje se tak nejčastěji v důsledku plicní hypertenze, dilatační kardiomyopatie, infarktu pravé komory nebo onemocnění levého srdce (hlavně mitrální stenóze nebo regurgitaci). K rozvoji sekundární trikuspidální regurgitace může dojít i při defektu septa síní.[1][2][6][5]

Postižení trojcípé chlopně může být i primární v důsledku abnormalit chlopenních cípů. Ty způsobuje např. revmatické postižení chlopně (většinou společně s mitrální a aortální chlopní), karcinoid, myxomatózní postižení, Marfanův syndrom, infekční endokarditida (převážně u pacientů s anamnézou abúzu drog anebo u špatně ošetřovaných centrálních žilních katetrů) nebo vrozená vada v podobě Ebsteinovy anomálie. Poškození chlopně může být také iatrogenní při endomyokardiální biopsii nebo pravostranné srdeční katetrizaci.[1][2][7][5]

Patofyziologicky tedy při (nejčastěji sekundární) trikuspidální regurgitaci dochází v důsledku plicní hypertenze anebo levostranného srdečního onemocnění k přetížení a dysfunkci pravé komory. Ta dilatuje, což vede k dilataci anulu trojcípé chlopně a rozvoji regurgitace. Na dilataci anulu se může podílet i fibrilace síní, což souvisí s dilatací levé/pravé síně. Trikuspidální insuficience poté dále přispívá k objemovému přetížení pravé komory a zároveň dochází ke zvýšení tlaku v pravé síni, která taktéž může dilatovat. To ve výsledku může vést až k městnavému srdečnímu selhání či fibrilaci síní.[8]

Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]

Klinický obraz tvoří vlastně nálezy jako při pravostranném srdečním selhání, tedy otoky dolních končetin, ascites, hepatosplenomegalie, zvýšená náplň krčních žil (někdy se systolickou pulzací) a úbytek na váze až kachexie.[2] Ze symptomů pacienti udávají kromě otoků např. i únavu a palpitace.[9] Auskultačním nálezem je systolický šelest v oblasti dolního sterna, který může být zvýrazněn při inspiriu.[1][2]

Echokardiografický průkaz těžké trikuspidální regurgitace (apikální čtyřdutinová projekce)

Diagnostika[upravit | editovat zdroj]

EKG nález je obvykle nespecifický, nejčastěji je zachycen inkompletní blok pravého Tawarova raménka a fibrilace síní.[2] Katetrizační vyšetření je v některých případech využíváno k posouzení hemodynamických změn a diagnostice plicní hypertenze, která se na patofyziologii trikuspidální regurgitace často podílí.[2][5]

Základním diagnostickým nástrojem je echokardiografické vyšetření. Posuzují se případné abnormality trikuspidální chlopně, jejich funkční dopad, morfologie a funkce pravé komory a systolický tlak v plicnici. Kromě toho se posuzuje mnoho dalších parametrů, včetně toku v jaterních žilách. Na základě všech zjištěných parametrů lze často již při tomto vyšetření rozlišit mezi primárním a sekundárním postižením chlopně.[1][2][5]

Léčba[upravit | editovat zdroj]

Nejčastěji je trikuspidální nedomykavost sekundární, proto je častou strategií léčba primárního vyvolávajícího onemocnění.[2][9] V některých případech je nutná léčba srdečního selhání.[9]

Chirurgické řešení je rezervováno především pro symptomatické těžké primární regurgitace, pro těžké nebo středně významné regurgitace při současném kardiochirurgickém výkonu na levostranných chlopních či pro pacienty s progredující dilatací a dysfunkcí pravé komory.[10] Jsou samozřejmě i další indikační kritéria, která jsou navíc stále diskutována, protože tíže trikuspidální regurgitace může významně ovlivnit prognózu kardiologických pacientů.[3] Chirurgické řešení má většinou podobu anuloplastiky trikuspidálního prstence, někdy se přikračuje k náhradě chlopně (přednostně bioprotézou).[2] V současné době již existují katetrizační techniky zákroků na trikuspidální chlopně, ale nejsou zatím stanovena jasná diagnostická kritéria.[3]

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Zdroj[upravit | editovat zdroj]

  • MANN, Douglas L, et al. Braunwald´s Heart Disease : A Textbook of Cardiovascular Medicine. 10th Edition vydání. 2015. ISBN 978-0-323-29429-4.
  • SILBERNAGL, Stefan a Florian LANG. Atlas patofyziologie. 2. vydání vydání. 2012. ISBN 978-80-247-3555-9.
  • TARAMASSO, Maurizio, Mara GAVAZZONI a Alberto POZZOLI. Tricuspid Regurgitation. JACC: Cardiovascular Imaging. 2019, roč. 4, vol. 12, s. 605-621, ISSN 1936-878X. DOI: 10.1016/j.jcmg.2018.11.034.
  • OTTO, Catherine M. Textbook of Clinical Echocardiography. 6. vydání. Elsevier, 2018. ISBN 978-0-323-48048-2.
  • BAUMGARTNER, Helmut, Volkmar FALK a Jeroen J BAX. 2017 ESC/EACTS Guidelines for the management of Valvular heart disease. European Heart Journal. 2017, roč. 36, vol. 38, s. 2739-2791, ISSN 0195-668X. DOI: 10.1093/eurheartj/ehx391.

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h ČEŠKA, Richard, et al. Interna. 3. vydání. Triton, 2020. ISBN 978-80-7553-782-9.
  2. ↑ a b c d e f g h i j k MANN, Douglas L, et al. Braunwald´s Heart Disease : A Textbook of Cardiovascular Medicine. 10th Edition vydání. 2015. ISBN 978-0-323-29429-4.
  3. ↑ a b c TARAMASSO, Maurizio, Mara GAVAZZONI a Alberto POZZOLI. Tricuspid Regurgitation. JACC: Cardiovascular Imaging. 2019, roč. 4, vol. 12, s. 605-621, ISSN 1936-878X. DOI: 10.1016/j.jcmg.2018.11.034.
  4. ↑ SILBERNAGL, Stefan a Florian LANG. Atlas patofyziologie. 2. vydání vydání. 2012. ISBN 978-80-247-3555-9.
  5. ↑ a b c d e OTTO, Catherine M. Textbook of Clinical Echocardiography. 6. vydání. Elsevier, 2018. ISBN 978-0-323-48048-2.
  6. ↑ SILBERNAGL, Stefan a Florian LANG. Atlas patofyziologie. 2. vydání vydání. 2012. ISBN 978-80-247-3555-9.
  7. ↑ SILBERNAGL, Stefan a Florian LANG. Atlas patofyziologie. 2. vydání vydání. 2012. ISBN 978-80-247-3555-9.
  8. ↑ SILBERNAGL, Stefan a Florian LANG. Atlas patofyziologie. 2. vydání vydání. 2012. ISBN 978-80-247-3555-9.
  9. ↑ a b c HLUBOCKÁ, Zuzana. Chlopenní vady [přednáška k předmětu Kardiovaskulární medicína, obor Všeobecné lékařství, 1. LF UK]. Praha. -. Dostupné také z <https://int2.lf1.cuni.cz/1LFIK-96-version1-chlopenni_vady_web.pdf>. 
  10. ↑ BAUMGARTNER, Helmut, Volkmar FALK a Jeroen J BAX. 2017 ESC/EACTS Guidelines for the management of Valvular heart disease. European Heart Journal. 2017, roč. 36, vol. 38, s. 2739-2791, ISSN 0195-668X. DOI: 10.1093/eurheartj/ehx391.
Citováno z „https://www.wikiskripta.eu/index.php?title=Trikuspidální_regurgitace&oldid=443284“