Terapeutické využití imunoglobulinů

Imunoglobuliny patří mezi základní složky specifické imunitní reakce.

Rozdělení používaných imunoglobulinů

• homologní imunoglobuliny - získávají se z plazmy zdravých dárců. Dělíme je na:
  • polyklonální protilátky,
  • monoklonální protilátky.
    • příklady: Zevalin (non-Hodgkin. lymfom), Rituximab (lymfomy), Infliximab (Crohnova choroba, revmatoidní artritida).
• heterologní imunoglobuliny - získávají se z plazmy imunizovaných zvířat.

Využití imunoglobulinů v medicíně

Substituční terapie

Při nedostatku či nefunkčnosti imunoglobulinů je potřeba je substituovat a podpořit tak imunitu organismu. Onemocnění, při kterých substituci imunoglobulinů využíváme:

• primárně imunodeficience – onemocnění způsobené poruchou genu kódujícího protein podílející se na specifické imunitní reakci. Může se jednat o nedostatek jedné třídy Ig či celého spektra. Při těchto onemocněních je potřeba imunoglobuliny substituovat doživotně.
  • Brutonova agamaglubulinémie,
  • Wiskott–Aldrich syndrom,
  • Běžná variabilní imunodeficience (CVID),
  • Hyper-IgM syndrom.

• sekundární imunodeficience - snížená imunitní odpověď organismu vlivem jiných příčin (onemocnění, imunosupresiva... ). Ze sekundárních imunodeficitů se substituční terapie nejčastěji využívá při:
  • chronické lymfocytární leukémii (CLL),
  • mnohočetném myelomu.

Podstatné je léčit a řešit primární příčinu. U sekundárních imunodeficitů se imunoglobuliny substituují jen určitou dobu, dokud nedosáhneme požadované hladiny. Mezi další onemocnění, kdy Ig substituci využíváme, patří například:

• děti s vrozeným AIDS,
• při transplantaci kostní dřeně,
• při imunosupresivní léčbě.

Imunomodulační léčba

Imunomodulační léčba se uplatňuje zejména v terapii autoimunitních neuromuskulárních chorob, při kterých dochází vlivem autoimunitních procesům k postupnému poškozování periférních nervů, nervosvalové ploténky nebo příčně pruhovaných svalů. Uplatnění:

• Guillian-Barré syndrom,
• multifokální motorická neuropatie,
• myasthenia gravis,
• roztroušená skleróza.

Další použití

Imunoglobuliny se v současné době používají čím dál více. Jejich další využití je například při septických stavech či transplantacích.

Cesty aplikace

Subkutánně

Výhodou subkutánního podání je možnost podávání v domácím prostředí. Rychlost aplikace by měla být maximálně 30 ml/hod, podáváme maximálně 90 min. Je potřeba, aby vzdálenost mezi dvěma aplikačními místy byla minimálně 5 cm.

Intramuskulárně

Nevýhodou je pomalé vstřebávání, bolestivost a nemožnost podávat vysoké koncentrace. Při množství více než 5 ml je potřeba rozdělit aplikaci dávky do více míst.

Intravenózně

Při intravenózním podání je nutná návštěva zdravotnického zařízení. Výhodou je možnost podávat vyšší dávky. Využívá se zejména u starých lidí a u pacientů, u kterých jsou časté aplikace nevyhovující.

Rozdíl mezi SCIG nebo i.m. podávanými IG a IVIG je přítomnost imunokomplexů a limitní koncentrace IgA. Při i.v. podání hrozí vznik šoku.

Nežádoucí účinky

Imunoglobuliny, jako každé léky, mohou vyvolat nežádoucí účinky až život ohrožující stav. Nežádoucími účinky mohou být:

• okamžité – připomínají symptomy chřipky (bolest hlavy, svalů, nauzea, malátnost...),
• pozdní – účinky vzácné (renální selhání, tromboembolie, neutropenie... ),
• až anafylaktická reakce – podáváme adrenalin v kombinaci s hydrokortizonem.

Odkazy

Související články

• Protilátka
• Autoprotilátky
• Imunosupresiva

Zdroj

• HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 3. vydání. Praha : Triton, 2005. ISBN 80-7254-686-4.

• STRAŠÍK, Slavomír. Imunoglobuliny a jejich terapeutické použití. Praktické lekárenství [online]. 2014, roč. 10, vol. 6, s. 233-237, dostupné také z <http://www.praktickelekarenstvi.cz/pdfs/lek/2014/06/10.pdf>.