Imunomodulancia

Imunomodulancia jsou léky stimulující činnost imunitního systému. Modifikují přirozenou obranu vůči nákaze, nádorům. Podávají se jako podpora při nádorech, infekcích, zánětech, autoimunitních chorobách, u AIDS.

Nespecifická imunomodulancia[upravit | editovat zdroj]

Nestimulují jen reakci na konkrétní antigen, ale jejich působení je komplexní. Přesný mechanismus působení není obvykle objasněn.

Inozin: Imunomodulační a protivirový účinek. Inhibuje replikaci virů a působí stimulačně na maturaci a diferenciaci T-lymfocytů a produkci cytokinů (hl. INFγ). Používá se k léčbě imunodeficientních pacientů s těžkými či recidivujícími virovými chorobami (HSV, CMV, EBV, HPV), spalničkami či subakutní sklerozující panencefalitidou.; Nejčastějším nežádoucím účinkem je zvýšení hladiny kyseliny močové v séru (reverzibilní). Dále GIT obtíže, exantémy, bolesti hlavy a artralgie. Kontraindikací je přecitlivělost ke kyselině močové či dna. Neměl by být podáván spolu s imunosupresivy, léky zvyšujícími urémii a léky, které mohou vyvolat dysfunkci ledvin.

Imikvimod

Imikvimod: Antivirové a protinádorové účinky. Po kožní aplikaci dochází k aktivaci Langerhansových buněk. Indukuje apoptózu. Určen k léčbě malých povrchových bazaliomů, kondylomat a keratóz, kde není možná jiná terapie.

Skupina léčiv, která jsou vyrobena z těl usmrcených bakterií nebo jejich částí. Lze je využít i v protinádorové léčbě (léčba adjuvantní).

Léčba recidivujících infekcí: Používají se tzv. autovakcíny, které jsou vyrobeny z těl patogenů setřených z ložiska infekce pacienta. Ovlivňují slizniční imunitní systém. Indikují se jako prevence recidivujících infekcí.

Léčba nádorů: Využívá se schopnosti mykobakterií stimulovat imunitní systém. Používají se suspenze atenuovaných kmenů Mycobacterium bovis (BCG). Také lze využít analogy součástí buněčné stěny mykobakterií mifamurtid. Nespecificky aktivují protizánětlivou odpověď, což nepřímo vyvolává i odpověď na nádor.; Využívají se k lokální léčbě karcinomů močového měchýře a resekovatelného osteosarkomu bez metastáz.

Funkce transfer faktoru

Do této skupiny řadíme látky produkované buňkami imunitního systému, fibroblasty, endotelem apod., které můžeme souhrnně nazvat cytokiny.

Transfer faktor: Extrakt z leukocytů periferní krve. Velmi komplexně stimuluje imunitní systém. Aktivuje chemotaxi a fagocytózu, indukuje tvorbu cytokinů (protizánětlivý účinek) a normalizuje počet T-lymfocytů.; Používá se především u sekundárních poruchách imunity.

Cytokiny: Důležité regulátory imunitních reakcí. Většinou jsou vyráběny rekombinací lidské DNA. Využívá se například IL-2 (aldesleukin).

Filgrastim

Interferon-α (IFN-α): Léčba chronické hepatitidy B a C, protinádorová léčba (leukémie, lymfomy, mnohočetný myelom, karcinoid, karcinom ledviny a maligní melanom).

Tumor nekrotizující faktor α (TNF-α): Adjuvantní nebo paliativní terapie sarkomů měkkých tkání. Např. tasonermin.

G-CSF (filgrastim): Faktor stimulující granulocyty. Využívá se k léčbě závažných neutropenií (febrilní, cyklická, idiopatická, po chemoterapii, u pacientů s pokročilou HIV infekcí). Dále se používá ke zkrácení doby trvání neutropenie u pacientů s myeloablativní léčbou před transplantací kostní dřeně.

Zvýšení obranyschopnosti jedince vůči konkrétnímu antigenu. Nejčastěji se využívají vůči infekčním chorobám.

Metody použití lze rozdělit na imunizaci aktivní a pasivní.

Podrobnější informace naleznete na stránce Aktivní imunizace.

Podrobnější informace naleznete na stránce Pasivní imunizace.

LINCOVÁ, Dagmar, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 1. vydání. GALÉN, 2002. 601 s. ISBN 80-7262-168-8.

ŠVIHOVEC, Jan, et al. Farmakologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2018. ISBN 978-80-271-2150-2.