Akutní epiglotitida
(přesměrováno z Epiglottitis)
| Akutní epiglotitida | |
| Acute epiglottitis | |
| Epiglotitis acuta | |
 Endoskopický obraz epiglotitidy | |
| Původce | Haemophilus influenzae typu b |
|---|---|
| Klinický obraz | náhlý začátek, vysoká horečka, zchvácenost, zimnice, edém epiglottis, dysfagie, odmítání jídla a pití, tichý hlas, úlevová poloha v sedu s předklonem, dítě obvykle klidné (pláč je bolestivý), polykací obtíže, slinění, dušnost[1] |
| Diagnostika | klinický obraz; aspekce epiglottis: zvětšená, zarudlá, prosáklá; leukocytóza, ↑ CRP[1] |
| Léčba | hospitalizace na JIP, i.v. ATB (cefotaxim, ceftriaxon, chráněné aminopeniciliny, chloramfenikol), hydratace, zvlhčený kyslík, při zhoršení stavu intubace, řízená ventilace |
| Očkování | v ČR povinné očkování |
| Klasifikace a odkazy | |
| MKN | J05.1 |
| MeSH ID | D004826 |
| MedlinePlus | 000605 |
| Medscape | 229969 |
Akutní epiglotitida (MKN-10: J05.1) je život ohrožující otok epiglottis a septikémie způsobená Haemophilus influenzae typu B. Nejčastěji postihuje děti ve věku 1–6 let.[2]
Zavedením očkování proti Haemophilus influenzae typu b do rutinního kalendáře došlo prakticky k eliminaci.[3]
Patogeneze[upravit | editovat zdroj]
Obstrukce horních dýchacích cest nastává překrytím části či celého hrtanového vchodu několikanásobně zvětšenou epiglottis. Příčinou je rychle postupující flegmona epiglottis. Významnou predispozicí k těmto invazivním mikrobům je snížená schopnost produkovat IgG 2 (ochrana proti invazivním opouzdřeným bakteriím), která je v tomto věku fyziologická.[3]
Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]
Akutní epiglotitida má rychlý vývoj (v řádu hodin). Začíná řezavou bolestí v krku a polykacími obtížemi, poté se objevuje dyspnoe. Dítě je bledé, hypoxické, sedí v předklonu, z úst mu vytékají sliny, protože nemohou odtékat valekulami podél epiglottis. Dítě má horečku, tichý hlas a může opatrně, povrchně pokašlávat.[4]
Fyzikální nález na plicích je chudý, progrese obstrukce, tj. dysfagie a dyspnoe přichází během několika hodin. Vzácně mohou podobně imponovat paratonzilární/retrofaryngeální absces, těžká pablánová tonzilitida.[3]
Diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Základem přesné diagnostiky je dobrá aspekce epiglottis. Provádíme šetrnou aspekci hltanu po krátkém stlačení jazyka špátlí. Objeví se zvětšená, zarudlá a prosáklá epiglottis, často bizarních tvarů. Někdy epiglottis není patrna, neboť v okolí stagnují sliny a zánětlivý sekret, které vytvářejí charakteristické „jezírko“. Při typickém průběhu je možno diagnózu stanovit již na základě klinického nálezu, nezávisle na aspekci epiglottis.
Při suspekci na akutní epiglotitidu se musíme vyvarovat položení a vyšetření dítěte vleže, hrozí „přiklopení“ epiglottis na laryngeální vchod s úplnou obstrukcí a progresivní hypoxií![3]
Klíčové je umět pohotově odlišit akutní epiglotitidu a laryngitidu:
| Akutní epiglotitida | Akutní laryngitida[2][4] | |
|---|---|---|
| Průměrný věk | 3–4 roky | 6–36 měsíců |
| Průběh | hodiny (6–24 hod.) | dny (2–3) |
| Prodromy | – | rýma |
| Kašel | –/mírný | štěkavý |
| Krmení | ne | ano |
| Ústa | vytékají sliny | zavřená |
| Toxicita | ano | ne |
| Teplota | > 38,5° C | < 38,5 °C |
| Stridor | jemný | skřehotavý |
| Hlas | slabý/tichý | chraplavý |
| Recidivy | ne | ano |
Léčba[upravit | editovat zdroj]
- v přednemocniční terapii dítě netraumatizovat, transportovat zcela v klidu, v sedě;[3]
- endotracheální intubace;
- hospitalizace na JIP;
- odběr hemokultury;
- i.v. ATB: cefalosporiny 2. či 3. generace (cefuroxim, ceftriaxon, cefotaxim) 7–10 dní.
- osobám, které přišly do kontaktu s postižením dítětem, by měl být preventivně podán rifampicin.[2]
Prevence[upravit | editovat zdroj]
Pravidelné očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, virové hepatitidě typu B, dětské přenosné obrně a nákazám Haemophilus influenzae typu b (od roku 2007 jako hexavakcína).
Používá se polyribosylribitolfosfát konjugovaný na tetanický nebo geneticky modifikovaný difterický anatoxín.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
References[upravit | editovat zdroj]
- ↑ a b BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. s. 414, 415. ISBN 978-80-7262-644-1.
- ↑ a b c TASKER, Robert C., Robert J. MCCLURE a Carlo L. ACERINI. Oxford Handbook od Paediatrics. 1. vydání. New York : Oxford University Press, 2008. s. 295. ISBN 978-0-19-856573-4.
- ↑ a b c d e HAVRÁNEK, Jiří: Infekce horních dýchacích cest
- ↑ a b KLIEGMAN, Robert M., Karen J. MARCDANTE a Hal B. JENSON. Nelson Essentials of Pediatrics. 1. vydání. China : Elsevier Saunders, 2006. 5; s. 497. ISBN 978-0-8089-2325-1.
