Poliomyelitis anterior acuta

Z WikiSkript

(přesměrováno z Dětská přenosná obrna)

Dětská obrna
Acute Poliomyelitis
Poliomyelitis anterior acuta
Incidence poliomyelitidy ve světě, WHO, srpen 2015
Incidence poliomyelitidy ve světě, WHO, srpen 2015
Původce Poliovirus
Přenos fekálně-orální, kontaminovaná voda a předměty (méně často)[1]
Inkubační doba 9–12 dní (meze 5–35 dní)
Klinický obraz horečnaté onemocnění, vývoj podle formy onemocnění (abortivní, non-paretická, paretická, bulbární)[1]
Léčba symptomatická
Komplikace v ak. stadiu: myokarditida, uroinfekce, bronchopneumonie, pozdní následek: postpoliomyelitický syndrom[1]
Očkování aktivní imunizace (inaktivovaná Salkova vakcína, živá Sabinova vakcína)
Mortalita v ČR ČR 'polio-free country'
Klasifikace a odkazy
MKN A80
MeSH ID D011051
MedlinePlus 001402
Medscape 306440

Poliomyelitis anterior acuta, označovaná též jako dětská (přenosná) obrna nebo Heineova-Medinova nemoc představuje epidemickou letní virózu. Způsobuje ji ssRNA neobalený Poliovirus z rodu enterovirů (čeleď Picornaviridae). Poliovirus má 3 antigenní typy bez zkřížené imunity.

CAVE!!! Pozor! Nezaměňovat s dětskou mozkovou obrnou!

Poliovirus – životní cyklus
Rozšíření ve světě (rok 2013)

Vzhledem k tomu, že poliomyelitis anterior acuta je již v České republice eradikována, je možné se setkat s tzv. polio-like syndromy či s poliomyelitidou získanou v zahraničí. Polio-like syndromy se projevují periferními parézami a atrofií svalů v oblasti jednoho či dvou kloubů. Nebývají přítomné poruchy čití, ale mohou se objevit bolesti. V EMG se vyskytují známky akutní léze motoneuronu.[2]

Charakteristika[upravit | editovat zdroj]

Průběh nemoci je často němý a je omezen na gastrointestinální trakt – touto cestou může být kontaminována voda i potrava. Přenáší se stolicí nemocného. Selektivně postihuje přední rohy míšní a motorická jádra kmene. Má stejný klinický obraz jako echoviry a viry Coxsackie.

Epidemiologie[upravit | editovat zdroj]

V ČSR je od roku 1957 výskyt nulový (jsme první zemí světa, kde se to podařilo). Poliovirus má 3 antigenní typy – I, II, III a člověk je jediný přirozený hostitel viru. K virémii a průniku do CNS dojde jen u malého procenta.

Eradikace[3]

Regiony rozdělujeme na:

  • endemické: Afgánistán, Nigérie, Pákistán,
  • a neendemické: Středoafrická republika, ČAD, Pobřeží slonoviny, Demokratická republika Kongo, Etiopie, Izrael, Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy, Keňa, Liberie, Mali, Niger, Somálie, Uganda. [4]

Evropský region byl v červnu 2005 vyhlášen za poliomyelitidy prostý. Riziko importu poliomyelitidy stále hrozí.

Program eradikace polio WHO[3]
  • Virologické vyšetřování pacientů s chabými parézami.
  • Vyšetřování kontaktů.
  • Povinné hlášení.
  • Odborná analýza izolátů.

Patologie[upravit | editovat zdroj]

Infiltrace lymfocyty a granulocyty v okolí kmenových motorických jader a buněk předních rohů míšních. Proliferace mikroglie.

Klinické příznaky[upravit | editovat zdroj]

Muž, který prodělal dětskou obrnu
Motoneurony předních rohů míšních

Inkubační doba: 5–14 dní [5]. Objeví se chřipkové příznaky – únava, teplota, pocení, cefalea, trávicí obtíže. Následuje uzdravení.

Jen zlomek progreduje do meningitidy → vzniká cefalea, bolesti zad, končetin, meningeální příznaky, svalová ztuhlost = stadium preparalytické (nebo také meningeální). Asi ve 2 % progreduje v nervovém systému = stadium paralytické.

Průběh je nejčastěji asymptomatický. Všechna stadia zanechávají imunitu k viru. Šíření viru napomáhá jeho vylučování stolicí (3 měsíce po odeznění infekce).

Spinální forma

Postihuje přední (někdy i postranní) rohy míšní. Dochází ke svalovým fascikulacím a bolesti. Do 24 hodin se vyvíjejí parézy a vegetativní projevy. Může postihnout i dýchací svaly.

Kmenová forma

Vede k parézám svalů faryngu, laryngu, jazyka a mimiky s možným šířením na dýchací svaly a na srdce. Zlepšení nastává již po týdnu od rozvoje nervových příznaků a pokračuje do 1 roku. Zanechává vážné trvalé následky. Reziduální periferní parézy postihující různé svalové skupiny končetin i trupu, svalové kontraktury.

Diagnóza[upravit | editovat zdroj]

  • Klinický obraz + vyšetření likvoru (cytoproteinová asociace).
  • Izolace viru ze stolice, vzestup specifických protilátek v likvoru a séru (potvrzení diagnostiky).

Diferenciální diagnostika[upravit | editovat zdroj]

Jiná akutní meningitida, polyradikuloneuritida, transverzální myelitida.

Léčba a prevence[upravit | editovat zdroj]

V akutní fázi nemoci je nejdůležitější fyzický klid a pitný režim. U těžkých forem (vzestupná Landryho obrna) je potřeba intenzivní péče (UPV – hlavně podtlaková ventilace, pomocí tzv. železné plíce). Jde o kontinuální dlouhodobý proces. Důležitá je mezioborová lékařská spolupráce, spolupráce rodičů.

Prevence[upravit | editovat zdroj]

Mortalita dosahovala v epidemii až 25 %, poslední u nás v r. 1960. Zásadní změnu přineslo zavedení aktivní imunizace v roce 1957, kdy se začalo očkovat inaktivovanou vakcínou (Salkovou). Od roku 1960 se začalo očkovat perorální živou vakcínou (Sabinovou).

Od roku 2007 se v ČR na základě doporučení WHO očkuje opět inaktivovanou očkovací látkou, která se podává jakou součást hexavakcíny či jako monovakcína v pěti dávkách. Důvodem pro přechod k inaktivované vakcíně je fakt, že při jejím použití nedochází k vylučování viru stolicí ani k mutacím viru, tudíž nehrozí žádné riziko vzniku postvakcinační poliomyelitidy.[6]

Prognóza[upravit | editovat zdroj]

Dobrá u všech forem, kromě paralytické. Letalita paralytické formy je 5–15 %, u přeživších už nedochází k uzdravení. Nezvyklá únava, bolesti kloubů a svalů, další oslabování svalů, dáno patrně přetěžováním fungujících svalových skupin.

Přednost se dává zařazení dítěte do normálního kolektivu. Další možností je Jedličkův ústav v Praze.

Postpoliomyelitický syndrom[upravit | editovat zdroj]

Obvykle za 20 let klidu po ustálení klinického rezidua po paralytické formě poliomyelitidy. Příčinou je přetížení a dysfunkce zbylých motoneuronů předních rohů míšních.

Příznaky: zvýšená únava, svalová slabost (i v dříve nepostižených segmentech), fascikulace, bolest postižených svalů a kloubů.

Terapie: nespecifická, zahrnuje podpůrné ortézy a šetrnou rehabilitaci.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. s. 120. ISBN 978-80-7262-644-1.
  2. ↑ EHLER, E, M DERĎÁKOVÁ a J LATTA, et al. Akutní polyradikuloneuritida – diferenciální diagnostika. Neurológia pre prax [online]. 2011, roč. 12, vol. 3, s. 180-181, dostupné také z <http://www.solen.sk/index.php?page=pdf_view&pdf_id=5109>. 
  3. ↑ a b ŽAMPACHOVÁ, Eva. Přednášky a materiály dr. Žampachové ke stažení [online]. [cit. 2012-01-27]. <http://mujweb.cz/?redirected=1521314685>.
  4. ↑ WHO. The Global Polio Eradication Initiative - Infected countries [online]. [cit. 2013-10-26]. <http://polioeradication.org/Infectedcountries/Importationcountries/Israel,WestBankandGaza.aspx>.
  5. ↑ SEIDL, Zdeněk a Jiří OBENBERGER. Neurologie pro studium i praxi. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0623-7.
  6. ↑ STAŇKOVÁ, Marie a Jiří VANIŠTA. Medicabáze.cz – Poliomyelitida [online]. ©2008. [cit. 6. 2. 2010]. <http://medicabaze.cz/?&sec=term_detail&termId=1619&tname=Poliomyelitida>.

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • SOSNA, A., P. VAVŘÍK a M. KRBEC, et al. Základy ortopedie. 1. vydání. Praha : Triton, 2001. s. 152. ISBN 80-7254-202-8.


  • DUNGL, P., et al. Ortopedie. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-0550-8.


  • SEIDL, Zdeněk a Jiří OBENBERGER. Neurologie pro studium i praxi. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0623-7.


  • NEVŠÍMALOVÁ, Soňa, Evžen RŮŽIČKA a Jiří TICHÝ, et al. Neurologie. 1. vydání. Praha : Galén, 2002, 2005. 368 s. ISBN 80-7262-160-2,.
Citováno z „https://www.wikiskripta.eu/index.php?title=Poliomyelitis_anterior_acuta&oldid=463040“