Celulitis
(přesměrováno z Flegmóna)
Celulitis (celulitida, flegmóna) je akutní hnisavý zánět kůže (dermis) a přilehlých podkožních tkání (hypodermis) šířící se do okolí s celkovou alterací stavu. Původcem jsou betahemolytické streptokoky skupiny A (Streptococcus pyogenes) nebo Staphylococcus aureus. Vzniká často z impetiga (lokalizovaný zánět kůže bez alterace celkového stavu). Onemocnění se nejčastěji přenáší přímým kontaktem s nemocnou osobou nebo s asymptomatickým nosičem, může k němu dojít i přes kontaminované předměty nebo mechanismem autoinfekce.
Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]
Po kontaktu s infekcí se příznaky objevují za 6 hodin až 2 dny.[1] Kůže je teplá, bolestivá, erytematózní, vznikají vezikuly měnící se v buly se zkaleným obsahem. Při stisku může vytékat řídký sekret. Regionální uzliny mohou být zvětšené. Objevují se i systémové příznaky jako je horečka s třesavkou a zimnicí. U starých osob může být stav doprovázen neklidem, nechutenstvím a změnou chování.
Diferenciální diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Diferenciálně diagnosticky je nutné odlišit od erysipelu. Celulitis není na kůži přesně ohraničena, erysipel zpravidla jazykovitě vybíhá.
Komplikace[upravit | editovat zdroj]
Mezi komplikace patří:
- absces
- progrese do hlubokých tkání s možným vznikem nekrotizující fasciitidy,
- hluboká žilní trombóza s embolizací,
- septický stav.
Diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Určující je klinický obraz doplněný o průkaz původce v hemokultuře nebo v sekretu z postiženého místa. Velmi bolestivá ložiska kontrolujeme ultrazvukem pro odhalení abscesu.
Terapie[upravit | editovat zdroj]
Zahajujeme zpravidla oxacilinem, cefalosporiny 1. a 2. generace či klindamycinem.[2] Při kultivačním průkazu rezistentního Staphylococca (MRSA) vankomycin a tigecyklin.[1] Lokálně drenujeme absces, elevujeme postiženou končetinu, podle situace antikoagulační léčba.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ a b ROZSYPAL, Hanuš. Základy infekčního lékařství. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2015. 566 s. s. 293–294. ISBN 978-80-246-2932-2.
- ↑ BENEŠ, Jiří. Infekční lékařství. 1. vydání. Praha : Galén, 2009. 651 s. s. 493. ISBN 978-80-7262-644-1.
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- BENEŠ, Jiří. Infekční lékařství. 1. vydání. Praha : Galén, 2009. 651 s. ISBN 978-80-7262-644-1.
- HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
- ROZSYPAL, Hanuš. Základy infekčního lékařství. 1. vydání. Karolinum, 2015. 566 s. ISBN 978-80-246-2932-2.