Stereotaxe

Stereotaktická technika umožňuje operace na hlubokých mozkových strukturách s minimálním poškozením tkání v přístupové cestě.

Jsou to punkční výkony prováděné cíleným trepanačním návrtem s vysokou přesností cílení.
Užívají se jednak ve funkční neurochirurgii (ovlivnění dyskineze) nebo jako punkční biopsie, evakuace cyst, abscesů atd.
Pro zaměření má nemocný na hlavě fixován stereotaktický přístroj.

Funkční operace[upravit | editovat zdroj]

Biopsie mozku pod stereotaktickou kontrolou

Cílovými strukturami jsou hluboké struktury v mozku (jádra thalamu, BG aj.).
Zaměřování se provádí pomocí vztažných bodů v okolí III. komory (commissura anterior et posterior) – zobrazené pomocí MRI nebo ventrikulografie.
Vlastním výkonem je cílená destrukce tkáně definovaného objemu, nejčastěji to provádíme vysokofrekvenčním proudem nebo gama zářením (LGK).
Výkony se provádí v LA (lokální anestezii), kvůli kontaktu s nemocným – možnost klinického a EEG monitorování.
Dvě fáze:

Stereotaktický rám je ze speciálních materiálů, aby nerušil zobrazovací techniky.

Nejčastější jsou různé formy dyskineze.
Často u Parkinsonovy choroby – při farmakologicky nezvládnutém tremoru, ovlivňuje i rigiditu provádějí se koagulační léze v jádrech thalamu, v subthalamu a v palidu.
Jiné ovlivnitelné dyskineze – chorea, atetózu, hemibalismus.
U dětí s těžkými formami DMO se ničí ncl. dentatus mozečku → snížíme svalový hypertonus.
Méně časté indikace:
- chronická bolest (nespecifická jádra thalamu);
- psychózy – oboustranná koagulace gyrus cinguli.
Někdy můžeme implantovat elektrody a stimulovat dlouhodobě.

ZEMAN, Miroslav, et al. Speciální chirurgie. 2. vydání. Praha : Galén, 2004. 575 s. ISBN 80-7262-260-9.