Parainfluenza
| Parainfluenza | |
 Dva viriony v elektronovém mikroskopu | |
| Původce | viry parainfluenzy (serotypy 1–4) |
|---|---|
| Rizikové faktory | imunosuprese, malnutrice, věk do dvou let |
| Patogeneze | počáteční replikace viru v nosohltanu a následné kaudální šíření |
| Přenos | kapénkově |
| Inkubační doba | 2–6 dnů |
| Klinický obraz | bolest v krku, vysoká horečka, edematózní sliznice laryngu, štěkavý kašel, inspirační stridor |
| Diagnostika | přímá kultivace, serologie, PCR, imunofluorescence |
| Léčba | symptomatická |
| Komplikace | akutní obstrukce dýchacích cest, pneumonie |
| Očkování | není |
| Klasifikace a odkazy | |
| MKN | J12.2 |
| MeSH ID | D010222 |
| MedlinePlus | 000080 |
| Medscape | 224708 |
Parainfluenza (též parachřipka) je akutní virový zánět dýchacích cest začínající jako laryngitis. Při těžším průběhu postupuje až do obrazu bronchopneumonie. Způsobená je různými serotypy viru parainfluenzy, které patří k paramyxovirům a přenáší se kapénkově. Typicky se vyskytuje sezónně (podzim, jaro) a postihuje hlavně děti do dvou let. Závažnou akutní komplikací je obstrukce dýchacích cest z důvodu zánětlivého edému laryngu.
Průběh onemocnění[upravit | editovat zdroj]
Inkubační doba trvá 2–6 dnů. Poté infekce začíná bolestí v krku a vysokou horečkou. Někdy první příznaky doprovází charakteristický štěkavý kašel. Těžší formy se subglotickou obstrukcí se manifestují inspiračním stridorem se zatahováním jugulárních jamek. Serotypy 1 a 2 viru parainfluenzy (zkráceně HPIV-1/2 z human parainfluenza virus) patří proto mezi hlavní původce krupu. Naopak HPIV-3 způsobuje letálně probíhající pneumonie u imunosuprimovaných nebo dětí s malnutricí v méně rozvinutých zemích[1].
Diagnostika a terapie[upravit | editovat zdroj]
K potvrzení diagnózy lze využít přímý průkaz viru po jeho kultivaci a nepřímo serologicky prokázáním specifických protilátek. Dále prokazujeme virus pomocí PCR nebo imunofluorescence. Kvůli následné terapii je třeba parainfluenzu odlišit od hemofilové epiglottitidy, černého kašle a záškrtu. Jako diferenciální diagnóza připadá v úvahu i aspirace cizího tělesa[2].
Kauzální terapie zatím není možná a proti parainfluenze dosud není očkování. Symptomatická terapie zahrnuje hlavně oxygenaci, rehydrataci a při obstrukci dýchacích cest navíc kortikoidy se sedativy. ATB terapie se zahajuje při sekundární bakteriální infekci.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- POLJAK, Vladko. Manuál infekčních nemocí. 1. vydání. Solen, 200. 256 s. s. 102. ISBN 80-238-5834-3.
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ WIKIPEDIA,. Human parainfluenza viruses [online]. [cit. 2018-03-11]. <https://en.wikipedia.org/wiki/Human_parainfluenza_viruses>.
- ↑ GROSS, Uwe. Kurzlehrbuch Medizinische Mikrobiologie und Infektiologie. 3. vydání. Georg Thieme Verlag, 2009. 513 s. s. 254. ISBN 9783131416520.
