Bulimie

Z WikiSkript

(přesměrováno z Mentální bulimie)

Mentální bulimie
Bulimia nervosa
Orální manifestace bulimie
Orální manifestace bulimie
Rizikové faktory sklony k perfekcionismu, nízké sebevědomí, kariéra vrcholového sportovce, ale také nadváha
Klinický obraz poruchy vnitřního prostředí, poškození zubní skloviny, deprese
Léčba psychoterapie, některá antidepresiva
Komplikace kombinace s anorexií
Incidence v ČR až 3 % žen ve věku 14 - 25 let
Klasifikace a odkazy
MKN F50.2
OMIM 607499
MedlinePlus 000341

Mentální bulimie neboli bulimia nervosa je porucha přijmu potravy, při které nemocný trpí záchvaty přejídání, po kterých následují deprese, pocity viny a tělesný diskomfort. Charakteristickým rysem je kombinace nutričního strádání, epizod přejídání a následného zvracení. Jedním z možných syptomů je také průjem.

Diagnostická kritéria:

  • neustálé zabývání se jídlem, neodolatelná touha po jídle, záchvaty přejídání;
  • snaha potlačit výkrmný účinek jídla – vyprovokované zvracení, zneužívání laxativ, hladovky atd.;
  • chorobný strach z tloušťky, hmotnostní práh je nižší než premorbidní hmotnost, v anamnéze často mentální anorexie.[1]

Často je propojena s mentální anorexií, avšak u této nemoci samotné se nevyskytuje závažný úbytek hmotnosti a trvalá amenorrhoea.

Poruchy příjmu potravy (PPP)[upravit | editovat zdroj]

PPP jsou psychická onemocnění, která významně ovlivňují somatický stav nemocných. Patří mezi tzv. civilizační onemocnění, jejichž rozšíření souvisí s moderní představou, jak má vypadat zdravý úspěšný člověk, s propagací štíhlosti, zdravé výživy a s nadbytkem potravy. Spouštěcími faktory jsou také reakce na trauma, rozvod či konflikt v rodině. Podle biologické hypotézy se uplatňuje primární hypotalamická dysfunkce ovlivňující osu hypotalamus-hypofýza-gonády. Předpokládá se také vliv genetických dispozic. Rizikovým faktorem je též nadváha a obezita.[1]

Dívky a mladé ženy jsou postiženy 10× častěji než chlapci a muži. PPP začínají typicky v pubertě a adolescenci (mezi 14. až 18. rokem).[1]

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Poruchy příjmu potravy.

Výskyt[upravit | editovat zdroj]

Bulimií trpí 1 - 3% žen, nejčastěji studentek, od 14 do 25 let. Přibližně desetkrát méně často se nemoc vyskytuje u mužů. Tato nemoc se dá diagnostikovat pouze ve vyspělých státech (z důvodu hladomorů, které jsou časté v chudých zemích).

Příčiny[upravit | editovat zdroj]

  • biologické, sociální a psychologické faktory

Osobností jsou pacienti často impulzivní a emočně labilní.

Typy bulimie[upravit | editovat zdroj]

  • purgativní typ: nemocný pravidelně zvrací, zneužívá laxativa nebo diuretika, to má za následek elektrolytické poruchy a jiné somatické komplikace;
  • nepurgativní typ: nemocný drží diety nebo hladovky, často intenzivně cvičí, nepoužívá purgativní metody.

Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]

Bulimia
  • porucha vnitřního prostředí (zvracení, omezování jídla a tekutin): dehydratace, hypokalemická alkalóza, hypochlorémie, hypokalémiesrdeční arytmie;
  • poškození zubní skloviny, zvýšená kazivost chrupu;
  • reaktivní zvětšení příušních žláz (opakované zvracení), vzestup hladiny sérové amylázy;
  • psychické projevy: touha být štíhlá, ztráta kontroly nad jídlem, depresivní ladění, sebepoškozování.[1]

Zdravotní komplikace[upravit | editovat zdroj]

  • svalové změny a kosterní komplikace - vývoj kostí se zpomaluje nebo se může zastavit úplně, celková slabost, Symptom ikona.svg křeče;
  • kardiovaskulární komplikace - Symptom ikona.svg dušnost, Symptom ikona.svg bolesti v oblasti srdce, Symptom ikona.svg nízký krevní tlak;
  • plicní komplikace - při aspiraci zvratků může vzniknout aspirační bronchopneumonie; ruptura jícnu;
  • metabolické komplikace - úbytek chloridů a sodíku, v dalších stádiích draslíku a hořčíku - může vzniknout těžká Symptom ikona.svghypochloremie a alkalóza;
  • postižení chrupu a dásní - HCl působí na zubní sklovinu a naleptá ji, ta je pak náchylná k poškození, zvýšená kazivost chrupu, častá paradentóza, poškození zubních krčků.

Léčba[upravit | editovat zdroj]

Pacienti většinou svou nemoc, narozdíl od pacientů trpících anorexií, neskrývají, proto je léčba snadnější a dá se provádět ambulantně. Důležité je, aby se pacient léčil dobrovolně a spolupracoval.
Důležitou součástí je:

Méně rozvinutá fáze[upravit | editovat zdroj]

U méně závažných případů se dá nemoc léčit bez hospitalizace pomocí tak zvaného svépomocného programu. Pacient obdrží manuál, díky kterému je podrobněji seznámen s nemocí a je mu vysvětlena důležitost tvorby správných návyků ve stravování. Je v něm také popsán stav, při kterém by měl pacient raději vyhledat odbornou pomoc.

Program se skládá ze šesti kroků:

  1.  zaznamenávání pacientova jídelníčku společně s pocity a obavami při jejich konzumaci
  2.  vytvoření vhodného jídelníčku, pacient se jídelníčkem řídí a nadále si zapisuje pocity
  3.  zhodnocení průběhu - ujasnění situací, kdy dochází k problémům a naučení se s nimi vypořádat
  4.  pokračování v řešení problémů
  5.  rozšíření jídelníčku, postupné ukončení veškerých diet
  6.  fixování nových způsobů myšlení

Závažnější fáze[upravit | editovat zdroj]

U závažnějších případů, tedy tehdy, kdy pacientovi hrozí zdravotní komplikace, se přistupuje k částečné nebo úplné hospitalizaci pacienta. Její doba je obvykle jeden až dva měsíce. Cílem je ustálit stravovací návyky, stabilizovat hmotnost a naučit pacienta pozitivnímu postoji k jídlu. Důležitý je dohled druhých osob nad stravováním, pacient se pak nemůže po jídle vyzvracet, či použít laxativa.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • KRCH, František David, et al. Poruchy příjmu potravy. 1. vydání. Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-627-7.


  • NAVRÁTILOVÁ, Miroslava, et al. Klinická výživa v psychiatrii. 1. vydání. Maxdorf, 2000. ISBN 80-85912-33-3.


Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. a b c d KOUTEK, Jiří a Jana KOCOURKOVÁ. Poruchy příjmu potravy - spolupráce psychiatra s pediatrem a gynekologem. Pediatrie pro praxi. 2014, roč. 15, vol. 4, s. 213-215, ISSN 1213-0494.