Intoxikace rtutí a jejími sloučeninami

Rtuť

Rtuťový lékařský teploměr

Rtuť je stříbřitě lesklý tekutý kov. Vypařuje se při pokojové teplotě. Nebezpečné jsou hlavně rozpustné Hg²⁺ soli (chlorid rtuťnatý, dusičnan rtuťnatý). Člověk může přijít do kontaktu s rtutí zejména při výrobě rtuťových měřících přístrojů, baterií či v zubním lékařství (zubní amalgám se stříbrem). Dříve se používala v také kožním lékařství a jako diuretikum.

Etiopatogeneze

• Intoxikace vzniká nejčastěji inhalační cestou (80 % se vstřebá);
• vysoká expozice – poškodí respirační systém (pneumonie, plicní edém);

cílové orgány – mozek, ledviny, chronická inhalace je nejhorší pro CNS, během chvilky se dostane do mozku, je lipofilní;

• v CNS je pak oxidována na dvoumocnou rtuť, která už přes bariéru moc neprochází → kumulace;
  • kumuluje se hlavně v kůře mozku a mozečku a v BG;
• mimo CNS je elementární rtuť také oxidována katalázou (hlavně v ery) a interferuje s SH skupinami;
• to se pak hromadí v kůře ledvin, váže se na metalothionein (ten tím chrání ledviny), poškození ledvin nastane až při jeho saturaci (hlavně škodí prox. tubulu → nefrotický sy), rozpustné soli rtuti – inhalačně formou prachu, ale hlavně se můžou vstřebat z GIT a udělat velkou akutní otravu, z GIT se resorbuje až 90 %, příčinou smrti je akutní selhání ledvin.
• Biologický poločas rtuti je přibližně 60 dní.

Chronicky – kožní aplikací mastí s Hg, požití alimentární rtuti – např. z teploměru malými dětmi, špatná absorpce v GIT (5 %) → nehrozí otrava,

• má ale silný laxativní účinek;
• zalomení rektálního teploměru s lacerací tkání – může vniknout těžko odstranitelné depo rtuti – otrava;
• i.v. aplikace kovové rtuti – nevyvolá otravu, ale je nebezpečí embolizace;
• vylučování rtuti je pomalé, díky vazbě na SH lze rtuť prokazovat ve vlasech a nehtech.

Klinický obraz

• Akutní – vzácně – buď inhalačně u elementární rtuti nebo p.o. u solí;
  • inhalačně – v uzavřeném prostoru s vysokou tenzí par rtuti, kašel, dušnost, febrilie, pneumonie, plicní edém;
  • soli per os – zvracení, tenesmy, nekrózy sliznice GIT, průjmy s cáry sliznice, proteinurie, hematurie, oligurie, selhání ledvin.

• Chronické – u obou typů se může objevit triáda – gingivitis, tremor, erethismus;
  • gingivitis – zánět dásní, bolesti kolem zubních krčků, salivace, vypadávání zubů;
  • tremor – mozečkového původu, jemný, pak výrazný intenční tremor (zpočátku končetiny, pak víčka, rty), pak ataxie, fascikulace ve svalech;
  • erethismus – toxická organická psychóza – úzkost, stydlivost, nervozita, hádavost, emoční labilita, poruchy paměti, koncentrace, deprese, inverze spánkového rytmu (někdy až připomíná schizofrenii), méně často – poškození ledvin.

Vyšetřovací metody

• Zvýšení koncentrace rtuti v krvi → ukazuje na nedávnou expozici (akutní otrava),
• zvýšené hodnoty rtuti v moči → ukazují spíše intoxikaci chronickou (výrazně ale kolísají i během dne),
• lépe vypovídá množství rtuti v moči po podání chelátotvorného antidota,
• proteinurie – ukazuje na poškození ledvin.

Léčba

Akutní inhalace, při požití solí – PP – mléko nebo bílek (vytvoří nerozpustné sraženiny Hg-albuminátu), vyloučení rtuti močí – chelatační činidlo – DMPS, dimerkaptopropan sulfonát (dříve se užíval dimerkaptopropanol – BAL (British anti-Lewisine)),

• při anurii – hemodialýza, posouzení profesionality – u akutní inhalace je profesionalita obvykle zřejmá,
• alimetární otravy solemi jsou spíše suicida,
• chronické profesionální otravy jsou dnes vzácností.

Rtuť v organické formě

Alkyl sloučeniny (metyl a etyl rtuť):

• Jedná se o vysoce toxické sloučeniny, typická je centrální neurotoxicita.
• Způsobují centrální hluchotu, zužování zorného pole, mozečkové příznaky, pyramidové příznaky, extrapyramidové příznaky, nekróza renálních tubulů.

Aryl sloučeniny (fenyl rtuť):

• Způsobují lehkou proteinurii, dermatitis,
• dříve se používaly jako fungicidy.

V r. 1953 v zátoce Minamata – rtuť z továren se dostala do ryb, ty ji zabudovaly do metylrtuti. První příznaky byly pozorovány na kočkách, pak rybářích s rodinami (centrální hluchota, dysartrie, ataxie). U nás byly tyto sloučeniny zakázány.

Odkazy

Související články

• Intoxikace olovem a jeho sloučeninami
• Intoxikace methemoglobinizujícími látkami

Zdroj

• BENEŠ, Jiří. Studijní materiály [online]. [cit. 24.02.2010]. <http://jirben.wz.cz>.

Použitá literatura

• PELCLOVÁ, Daniela. Nemoci z povolání a intoxikace. 2. vydání. Praha : Karolinum, 2006. 207 s. ISBN 80-246-1183-X.