Feochromocytom (preparát)
Feochromocytom je nádor z chromafinních buněk secernujících katecholaminy, které vyvolávají hypertenzi. Ve většině případů bývá nalezen ve dřeni nadledvin. Asi v 10 % případů bývá lokalizován extraadrenálně.[1]
Histologie[upravit | editovat zdroj]
Popsané preparáty fyziologicky vypadajících nadledvin naleznete zde.
Makroskopie[upravit | editovat zdroj]
Většinou se vyskytuje jednostranně, ale asi v 10 % případů se vyskytuje bilaterálně.[1] Je ostře ohraničený, někdy opouzdřený, solidní struktury a pružné konzistence. Na řezu je žlutohnědý až hnědý, může být lobulovaný. Ve větších nádorech jsou časté sekundární změny – edém, hemoragie, nekróza.
Mikroskopie[upravit | editovat zdroj]
Nádorové buňky jsou uspořádány alveolárně, trabekulárně nebo solidně. Hustě nakupené buňky uspořádané do kulovitých shluků se označují jako Zellballen. Nádorové chromafinní buňky se podobají nenádorovým, ale mohou být větší. Jejich cytoplazma je eosinofilní a jemně granulovaná (neurosekreční granula s katecholaminy). Jádra mohou vykazovat atypie i v benigních feochromocytomech (známkou malignity jsou až metastázy). V nádoru se nachází kromě chromafinních buněk také nenádorové sustentakulární (podpůrné) buňky a fibrovaskulární stroma.
Klinické příznaky[upravit | editovat zdroj]
Hypertenze 90 %, z toho 2/3 paroxysmální (tachykardie, bolesti hlavy, pocení).
Prognóza a komplikace[upravit | editovat zdroj]
Většinou se jedná o benigní nádor, avšak až v 10 % může být maligní (metastazuje do lymfatických uzlin, kostí, jater, plic a ledvin).[1]
Prognóza maligních souvisí s počtem a lokalizací metastáz (i u poměrně mladých pacientů s metastatickým feochromocytomem je často nalezeno velké množství metastatických lézí). Pokud se nacházejí pouze v kostech, je prognóza mnohem příznivější, jsou-li také v játrech, plicích, či dalších orgánech, šance na vyléčení je minimální a více než 50 % pacientů umírá do 5 let od stanovení diagnózy.
Výskyt[upravit | editovat zdroj]
Může se vyskytnout v každém věku, ale nejčastější je ve 4. a 5. dekádě. Děti jsou postiženy asi v 10 %.[1]
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ a b c d POVÝŠIL, Ctibor, Ivo ŠTEINER a Jan BARTONÍČEK, et al. Speciální patologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. 430 s. ISBN 978-807262-494-2.
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- POVÝŠIL, Ctibor, Ivo ŠTEINER a Jan BARTONÍČEK, et al. Speciální patologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. 430 s. ISBN 978-807262-494-2.
- BRYCHTOVÁ, Svetlana a Alice HLOBILKOVÁ. Histopatologický atlas. 1. vydání. Praha : Grada, 2008. 112 s. ISBN 978-80-247-1650-3.