Ebola
| Ebola | |
 Výskyt nákaz filoviry v Africe | |
| Původce | virus Ebola (Filovirus) |
|---|---|
| Přenos | mezilidský přenos (krev, sérum, zvratky, opakovaně použité lékařské nástroje)[1], přímým kontaktem s krví, tělesnými tekutinami či orgány infikovaných zvířat[2] |
| Inkubační doba | 2–21 dní (nejčastěji 14–16 dní)[1] |
| Klinický obraz | nespecifické příznaky, nechutenství, nausea, zvracení, bolesti břicha, průjem, dýchací potíže, zarudnutí spojivek, ortostatická hypotenze, otoky, bolesti hlavy, zmatenost, porucha vědomí, později hemoragické příznaky[3] |
| Léčba | symptomatická, zatím není kauzální léčba |
| Očkování | vakcína ve vývoji |
| Prevalence v ČR | 15 215 potvrzených případů celosvětově (do 25. 11. 2015)[4] |
| Klasifikace a odkazy | |
| MKN | A98.4 |
| MeSH ID | D019142 |
| MedlinePlus | 001339 |
| Medscape | 216288 |
Horečka Ebola je virové onemocnění ze skupiny hemoragických horeček. Je způsobena stejnojmenným filovirem, jenž je endemitem střední Afriky a napadá člověka a některé primáty.[1]
Infekce způsobené tímto virem jsou charakteristické krvácivými projevy, selháním imunity a syndromem systémové zánětlivé odpovědi (SIRS), které končí fatálně v 50–90 % případů, v závislosti na podtypu viru. Zatím neexistuje profylaxe ani kauzální léčba tohoto onemocnění.[3]
Historie[upravit | editovat zdroj]
První infekce virem Ebola byla pozorována v roce 1976 v jižním Súdánu. Nakazilo se několik desítek osob, smrtnost byla asi 60 %[1]. Znovu se zde pak objevily další epidemie v roce 1979.
V roce 1976 se objevuje infekce virem Ebola i v severním Zairu (dnes území Demokratické republiky Kongo). Kmen viru, který způsobil nemocniční epidemii v Zairu, dosahoval smrtnosti až 90 %. [1]. Vzhledem k nejasnému původu nemoci nebyla zprvu aplikována bariérová opatření a virus se rozšířil zejména v nemocničním prostředí infikovanými injekčními stříkačkami. Onemocnělo přes 300 osob.[1] Další epidemie se zde objevila v osmdesátých letech.
V roce 1989 uhynuly na infekci virem Ebola v městech Reston a Filadelfie v USA zásilky makaků odeslané z Filipín; k přenosu z opic na lidi nedošlo. V roce 1994 zahynuly následkem infekce viru Ebola šimpanzi na Pobřeží Slonoviny.
Další vlny infekce propukly v Gabunu (v roce 1996) a v provincii Bundibugyo v Ugandě (přelom roků 2007 a 2008, 149 nemocných a smrtnost 25 %).[1]
V roce 2013–2014 propukla nová rozsáhlá epidemie eboly v západní Africe, která se posléze rozšířila do jiných států. V říjnu 2014 došlo k úmrtí způsobeném virem Ebola ve Španělsku, USA, Německu. V České republice i přes několik podezření se tento virus pozitivní neprokázal. Převážně se jednalo o cestující přijíždějící z rizikových oblastí s projevy, které jsou příznačné pro virus Ebola i pro jiná onemocnění, nebo o zdravotnický personál pečující o nemocné s prokázaným onemocněním virem Ebola.
Původce[upravit | editovat zdroj]
Etiologickým agens je virus Ebola z čeledi Filoviridae. Byl pojmenován podle malé řeky v severním Zairu. Měří přibližně 80 nm v průměru a jeho délka je kolem 970 nm. [1] Vzhledem k velmi protáhlému tvaru může nabývat buď stočenou, nebo zahnutou formu.
Podle místa izolace se odlišují různé podtypy: Ebola-Sudan, Ebola-Zaire, Ebola-Reston, Ebola-Ivory Coast, Ebola-Bundibugyo. Nejvyšší smrtnost byla dokumentována u subtypu Ebola-Zaire. Subtyp Ebola-Reston má dokumentovanou aerogenní cestu přenosu,[1] vyskytuje se na Filipínách a v Číně, napadá člověka, ale zatím nebyla hlášena klinická manifestace onemocnění nebo smrt v důsledku infekce tímto subtypem.[2]
Virus Ebola je příbuzný viru marburgské horečky.
Podrobnější informace naleznete na stránce Hemoragické horečky.Epidemiologie[upravit | editovat zdroj]
Vnímavost k viru je všeobecná. K přenosu mezi lidmi dochází při těsném styku, zejména při kontaktu porušené kůže či sliznic s kontaminovanou krví, sérem, zvratky či v případech, kdy nejsou používány jednorázové či řádně sterilizované lékařské nástroje.[1] Při propuknutí epidemie jsou často postiženi zdravotničtí pracovníci, pokud nepoužívají bariérová opatření (při neznalosti onemocnění či není-li potvrzena diagnóza). Muži po prodělané ebole mohou přenášet virus spermatem ještě 7 týdnů po uzdravení.[2]
Lidé se mohou nakazit přímým kontaktem s krví, tělesnými tekutinami či orgány infikovaných zvířat. V Africe byl zaznamenán přenos stykem s infikovanými šimpanzi, gorilami, kaloni (savci příbuzní s netopýry), opicemi, antilopami a dikobrazy.[2]
Předpokládá se zvířecí rezervoár, jako nejpravděpodobnější se jeví netopýři.[1][2] Přenašeči se mohou stát i psi.
Příznaky[upravit | editovat zdroj]
Inkubační doba nákazy virem Ebola je mezi 2–21 dny (nejčastěji 14–16 dní). [1]
- Prvotní příznaky bývají nespecifické – horečka, zimnice, slabost a bolesti svalstva.
- Systémové a gastrointestinální příznaky (nechutenství, nausea, zvracení, bolesti břicha, průjem).
- Dýchací potíže (bolest na hrudi, dušnost, kašel).
- Cévní (zarudnutí spojivek, ortostatická hypotenze, otoky).
- Neurologické příznaky (bolesti hlavy, zmatenost, porucha vědomí).[3]
- Hemoragické příznaky následují později a zahrnují petechie, ekchymózy, krvácení z ran a vpichů, hemoragie sliznic. Po zhruba týdnu od počátku příznaků se může vytvořit exantém a erytém s deskvamacemi.[3]
Bolesti břicha můžou být spojeny s laboratorním nálezem hyperamylazémie s projevy akutní pankreatitidy.[3]
V pozdních stádiích onemocnění nastupuje šok, metabolický rozvrat, křeče a diseminovaná koagulopatie.[3]
V laboratorním nálezu dominuje leukopenie, zvýšené hladiny aminotrasferáz, hyperproteinémie a proteinurie.
Pacienti s fatálním průběhem choroby umírají přibližně do dvou týdnů pod obrazem hypovolemického šoku a multiorgánového selhání.
Patogeneze[upravit | editovat zdroj]
Patogeneze je zatím do značné míry nejasná.[1] Po napadení lymfatické a endoteliální tkáně virem dochází k rozsáhlé cytokinové odpovědi, která vede k SIRS a MODS. Dochází k nekróze různých orgánů, zejména jater. Během akutní fáze nemoci je přítomna viremie, která vymizí zároveň s úpravou klinického stavu.[1]
Diagnóza[upravit | editovat zdroj]
Diagnostika pacientů je velmi obtížná, neboť prvotní příznaky bývají nespecifické a zahrnují širokou škálu potíží typických pro virové infekce obecně. Na ebolu lze pomýšlet u pacientů s akutním febrilním stavem doprovázeným výše zmíněnými příznaky, kteří cestovali do endemické oblasti. I tak je diferenciální diagnostika široká. Virové částice mohou být zachyceny metodami RT-PCR a ELISA.
Terapie[upravit | editovat zdroj]
Jak již bylo zmíněno výše, kauzální léčba zatím neexistuje a cílená prevence rovněž není. Účinná antivirotika nejsou známa; podání interferonu jen zhoršuje základní onemocnění.[1] Nicméně ve fázi testování je několik vakcín, které nejsou doposud schválené.
Základem je prevence kontaktu s postiženou osobou, izolace pacienta a ochranné obleky s respiračními filtry. Zároveň je nutná i izolace zemřelých pacientů včetně speciálního zacházení při pohřbu.
Současná terapie spočívá zejména v léčbě symptomů a eventuální orgánová podpora. Důležitá je infúzní terapie, podpora oběhu, léčba multiorgánového selhání, analgetika, prevence nasedajících bakteriálních nákaz, prevence renálního selhání.
Jsou popisovány jisté úspěchy s transfuzí plné krve od dárců s nedávno prodělaným onemocněním; tento postup však nebyl hodnocen ve studii s kontrolní skupinou.[1]
Bioterorismus[upravit | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete na stránce Biologické zbraně.Virus Ebola je vzhledem k potenciálnímu interhumánnímu přenosu, vysoké smrtnosti a absenci specifické léčby či profylaxe – jedním z patogenů, u nichž se předpokládá, že by mohly být využity při bioteroristickém útoku.[5] Uvažované médium by byl patrně aerosol. Nebezpečí, že bude virus Ebola zneužit, do jisté míry snižuje obtížnost získání tohoto viru a velmi nesnadná a riziková manipulace s ním.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. s. 134–135. ISBN 978-80-7262-644-1.
- ↑ a b c d e WHO Media centre. Ebola virus disease [online]. WHO, ©2014. Poslední revize 2014-04, [cit. 2014-07-24]. <http://www.who.int/en/news-room/fact-sheets/detail/ebola-virus-disease,>.
- ↑ a b c d e f FELDMANN, Heinz, et al. Ebola haemorrhagic fever [online]. Lancet, Poslední revize 2012-07-16, [cit. 2014-06-26]. <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3406178/>.
- ↑ WHO,, et al. Ebola data and statistics : Situation summary Latest available situation summary, 25 November 2015 [online]. ©2015. Poslední revize 2015-11-25, [cit. 2015-11-26]. <http://apps.who.int/gho/data/view.ebola-sitrep.ebola-summary-latest?lang=en>.
- ↑ BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. s. 626. ISBN 978-80-7262-644-1.
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- BENEŠ, Jiří. Infekční lékařství. 1. vydání. Praha : Galén, c2009. ISBN 978-80-7262-644-1.
- FELDMANN, Heinz, et al. Ebola haemorrhagic fever [online]. Lancet, Poslední revize 2012-07-16, [cit. 2014-06-26]. <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3406178/>.
