Buněčná membrána

Podrobnější informace naleznete na stránce Biologická membrána.

Na povrchu buněk je buněčná membrána (cytoplazmatická membrána, biomembrána). Biomembrány regulují přechod látek z okolí do buněk a naopak.

Každá membrána je tvořena z molekul bílkovin a lipidů, v menší míře i molekulami sacharidů ve formě glykoproteinů a glykolipidů. Základem je lipidová dvojvrstva. Molekuly bílkovin jsou přítomny na povrchu této vrstvy (jsou to glykoproteiny) a mají především ochrannou funkci.

Typy bílkovin:

bílkoviny integrální – jsou částečně nebo zcela zanořené do lipidové vrstvy; dají se velice těžce vydělit z membrány;
bílkoviny periferní – jsou na povrchu lipidové vrstvy; nejsou pevně vázány do membrány.

Bílkoviny jsou jen na některých místech membrány. Membrány mají polotekutý charakter a molekuly bílkovin i lipidů jsou v neustálém pohybu (tekutá mozaika).

Je-li povrch některých organel tvořen membránami, označují se jako membránové organely. Dochází-li k místnímu nahromadění membrán, jsou tyto útvary označovány jako vrstevnaté (lamelární).

Buněčná membrána

Plazmatická membrána má zásadní význam pro život buňky. Ohraničuje cytoplazmu vůči okolí, reguluje transport látek mezi buňkou a okolím. Prostřednictvím plazmatické membrány dochází ke kontaktům mezi buňkami.

Typy kontaktů:

dotykem povrchových membrán;
pomocí desmosomů – vlákénky, která pronikají z jedné buňky do druhé.

V plazmatické membráně je lokalizováno mnoho receptorů, které reagují na chemické signály okolí a regulují aktivitu buňky. Receptory zajišťují i rozlišení vlastních i cizích buněk, přijímají látky z okolí a mají důležitou roli v buněčné dráždivosti. Plazmatická membrána je semipermeabilní - je volně propustná jen pro některé látky. Ostatní látky jsou přenášené mechanismy, které označujeme jako transport látek.

Způsoby přenosu látek:

Difúze – volné proudění látek podle koncentračního spádu.
Pasivní transport – transport je proveden pomocí substrátu, na který se látka naváže. Přenos se děje podle koncentračního spádu.
Aktivní transport – přenos se děje navázáním na substrát a vyžaduje energii. Je možný i proti koncentračnímu spádu.

Buňka může přijímat a vydávat i takové látky, u nichž aktivní transport není možný (velikost, chemické vlastnosti).

Typy endocytózy

Způsoby přenosu:

Exocytóza – sekret v uzavřeném měchýřku v buňce se přiblíží k plazmatické membráně, splyne s ní a obsah uvolní do okolí buňky.
Endocytóza a pinocytóza – začíná jako vchlípení plazmatické membrány dovnitř buňky, pak se okraje uzavírají a odštěpí se měchýřek (s uzavřenou částicí z okolí buňky). V buňce dojde k rozpuštění stěny měchýřku a obsah měchýřku se smíchá s cytoplazmou.
Fagocytóza – buňka vysílá k částečce výběžky tzv. pseudopodie, těmi částečku obklopí a pohltí.