Řízení sekrece slin
Sekrece slin je zajištěna třemi páry velkých slinných žláz a množstvím malých slinných žlázek, které jsou rozptýleny po dutině ústní. Spouštěna je reflexně autonomním nervovým systémem.
Podněty vyvolávající sekreci[upravit | editovat zdroj]
- zrakové,
- čichové,
- chuťové,
- mechanické (např. jídlo se dotkne sliznice, žvýkání),
- podmíněné reflexy,
- ostatní (např. hovor o jídle).
Faktory tlumící sekreci[upravit | editovat zdroj]
- dehydratace,
- únava,
- spánek,
- strach.
Mechanismy řízení[upravit | editovat zdroj]
Sekreci slin stimulují sympatikus i parasympatikus. Efekt parasympatiku je výraznější.
Parasympatikus[upravit | editovat zdroj]
Ze zakončení parasympatických vláken je uvolňován acetylcholin, který se váže na muskarinové receptory spřažené s G-proteiny.
Dochází k aktivaci fosfolipázy C, která dále štěpí fosfatidylinositol-4,5-bisfosfát (PIP2) uložený v membráně na inositol-1,4,5-trifosfát (IP3) a diacylglycerol (DAG).
IP3 se váže na Ca2+ kanály endoplazmatického retikula, otevírá je a Ca2+ proudí do cytosolu. Tím se zvýší cytoplazmatická koncentrace Ca2+, což vede ke zvýšení propustnosti iontových kanálů. Vzniká řídká vodnatá slina s lehce zvýšeným obsahem α-amylázy.
Acetylcholin také zvyšuje uvolňování kallikreinů. Kallikrein přeměňuje plazmatický kininogen na bradykin. Ten dilatuje cévy a zvyšuje tak průtok krve, který je nezbytný pro tvorbu slin.
Sympatikus[upravit | editovat zdroj]
Noradrenalin se váže na β2-adrenergní receptory. Dochází k aktivaci adenylátcyklázy, která přeměňuje ATP na cAMP. cAMP aktivuje proteinkinázu A katalyzující fosforylaci proteinů. Výsledkem je vazká slina bohatá na mucin.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- KITTNAR, Otomar, et al. Lékařská fyziologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2011. 790 s. ISBN 978-80-247-3068-4.
- SILBERNAGL, Stefan a Agamemnon DESPOPOULOS. Atlas fyziologie člověka. 6. vydání. Praha : Grada, 2004. 448 s. ISBN 978-80-247-0630-6.
- TROJAN, Stanislav, et al. Lékařská fyziologie. 4. vydání. Praha : Grada, 2003. 772 s. ISBN 80-247-0512-5.