Autoprotilátky

			Článek byl označen za rozpracovaný, od jeho poslední editace však již uplynulo více než 30 dní
			Chcete-li jej upravit, pokuste se nejprve vyhledat autora v historii a kontaktovat jej. Podívejte se také do diskuse.
			Pokud vše nasvědčuje tomu, že původní autor nebude v editacích v nejbližší době pokračovat, odstraňte šablonu {{Pracuje se}} a stránku upravte.
			Stránka byla naposledy aktualizována v úterý 6. září 2011 v 10:50.

Autoprotilátky jsou protilátky (imunoglobuliny) namířené proti antigenům vlastního organismu. Antigenem mohou být proteiny, glykoproteiny, nukleové kyseliny, fosfolipidy a glykofosfolipidy. Autoprotilátky můžeme dělit na orgánově specifické a orgánově nespecifické - pro učité onemocnění specifické nebo jen asociované.

Autoprotilátky se tvoří fyziologicky (přirozené protilátky) a mají význam pro fyziologickou autoreaktivitu (označení a odstraňování nepatřičných autoantigenů). Ke zvýšené tvrobě autoprotilátek dochází na podkladě různých patogenetických mechanizmů a vede k poškozování orgánů nebo tkání (II. III. a IV. typ imunopatologické reakce). Autoprotilátky, které jsou součástí přirozeného imunitního systému hrají významnou roli v obraně organismu, jsou polyreaktivní, s nízkou afinitou a izotypu IgM. Autoprotilátky izotypu IgG a IgA podléhající somatické mutaci mohou být vysoce specifické proti jednotlivým autoantigenům a prokazujeme je u nejrůznějších autoimunitních onemocnění.

Autoprotilátky slouží jako marker autoimunitního onemocnění. Autoprotilátky mohou předcházet klinické manifestaci onemocnění, provázet klinickou manifestaci, přetrvávat po klinicky manifestní onemocnění nebo mohou existovat bez onemocnění. K jejich detekci slouží řada metod, jako je např. nepřímá imunofluorescence, enzymová imunoanalýza (EIA), radioimunoanalýza (RIA), imunoblot.

			Článek byl označen za rozpracovaný, od jeho poslední editace však již uplynulo více než 30 dní
			Chcete-li jej upravit, pokuste se nejprve vyhledat autora v historii a kontaktovat jej. Podívejte se také do diskuse.
			Pokud vše nasvědčuje tomu, že původní autor nebude v editacích v nejbližší době pokračovat, odstraňte šablonu {{Pracuje se}} a stránku upravte.
			Stránka byla naposledy aktualizována v úterý 6. září 2011 v 10:50.

Orgánově nespecifické protilátky

• ANA – antinukleární protilátky (klinické využití: při podezření na systémová autoimunitní onemocněnínapř.systémový lupus erythematodes, screening pro jednotlivé antinukleární autoprotilátky). Nejčastěji se vyskytující autoprotilátky, mají omezený diferenciálně diagnostický význam - vyskytují se u starších osob, zejména žen, někdy po infektech, po imunostimulační terapii. Při pozitivním nálezu ANA se testují další jaderné antigeny.
• ENA – protilátky proti extrahovatelným nukleárním antigenům provází systémové autoimunity, zejména smíšenou chorobu pojiva, Sicca-Sjogrenův syndrom, ale i další. Při pozitivitě se testují autoprotilátky proti jednotlivým Ag : SS/A, SS/B (Sjogrenův syndrom), Scl-70 (sklerodermie), U1-RNP(smíšená choroba pojiva), PM/Scl, Jo-1 (dermatopolymyozitis), anti-Sm SLE).
• ANCA – protilátky proti cytoplazmě neutrofilů (klinické využití: vaskulitické syndromy typu Wegenerovy granulomatózy (cANCA) a nodózní polyarteritidy (pANCA)) , idiopatické střevní záněty (ulcerózní kolitida).
• dsDNA – proti dvojspirálové DNA (SLE) , po těžších virových infektech
• APLA, ACLA – protilátky proti fosfolipidům (klinické využití: antifosfolipidový syndrom)
• RF – revmatoidní faktor. Je to autoprotilátka zaměřená vůči vlastním imunoglobulinům (jejich idiotypům). Klinické využití: pi podezření na revmatoidní artritidu, systémové imunopatologické choroby (lupus erythematodes, Sjögrenův syndrom a j.).RF v titru 1:300 je typickým znakem RA, ve vysokých titrech se mohou vyskytovat u paraproteinémie (monoklonální gamapatie), kryoglobulinémie. Vyšší titry RF nacházíme i u jaterní cirhózy, sarkoidózy, Tbc, po transplantaci chronických zánětech. RF se určuje i v izotypech Elisa metodou - RF IgG,IgA, IgM - vysoké titry mohou odpovídat regulačním snahám imunitního systému po zátěži (např. virová infekce, subchronický zánět a j.) k obnově imunologické homeostázy.
• ACA – autoprotilátky proti centromérům u sklerodermie
• AMA – protilátky proti mitochondriím - u primární biliární cirhózy
• SMA – protilátky proti hladkým svalům - u CAH autoimunitní
• LKM – autoprotilátky proti mikrozomům jater a ledvin CAH - autoimunitní
• StMAb – protilátky proti příčně pruhovaným svalům (klinické využití: myasthenia gravis, polymyozitida)

Orgánově specifické protilátky

• proti TPO (tyreoidální peroxidáza) a proti Tgl (tyreoglobulin) (klinické využití: autoimunitní tyreoiditida)
• proti Langerhansovým ostrůvkům, GAD (dekarboxyláza kyseliny glutamové), IA2 (specifický ostrůvkový antigen 2) a proti inzulínu (klinické využití: diabetes mellitus 1. typu)
• proti endomyziu (klinické využití: celiakie, dermatitis herpetiformis)

Některá autoimunitní onemocnění a pro ně charakteristické autoprotilátky

• Autoprotilátky proti T3 a T4 – způsobují snížení tyreoidálních hormonů
• Autoprotilátky při Gravesově tyreotoxikóze

TSI (thyroid-stimulating immunoglobulin) – autoprotilátka působící proti receptorům pro TSH, tím se vyvolává nadprodukce T4

TGI (thyroid-growth immunoglobulin) – autoprotilátka vyvolává růst štítné žlázy

• Autoprotilátky při DM 1. typu

Autoprotilátky proti Langerhansovým ostrůvkům – před vypuknutím DM 1. typu se v krvi pacienta objevuje vysoký titr těchto protilátek, zatím ale rozvoji choroby ještě v preklinickém stádiu nelze zabránit

Autoprotilátky proti glutamátdekarboxyláze

Autoprotilátky proti inzulínu

• Autoprotilátky proti mitochondriím u pacientů s biliární cirhózou (u 90 %)

Odkazy

			Článek byl označen za rozpracovaný, od jeho poslední editace však již uplynulo více než 30 dní
			Chcete-li jej upravit, pokuste se nejprve vyhledat autora v historii a kontaktovat jej. Podívejte se také do diskuse.
			Pokud vše nasvědčuje tomu, že původní autor nebude v editacích v nejbližší době pokračovat, odstraňte šablonu {{Pracuje se}} a stránku upravte.
			Stránka byla naposledy aktualizována v úterý 6. září 2011 v 10:50.

Reference

Fučíková T.,Humlová Z:Laboratorní diagnostika v imunologii s.611-636, in Zima,T pořadatel : Laboratorní diagnostika, 906 s., Galen,Praha, 2007, ISNB 978-7262-372-3.

Použitá literatura

• SCHNEIDERKA, Petr, et al. Kapitoly z klinické biochemie. 2. vydání. Praha : Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0678-X.

			Článek neobsahuje vše, co by měl.
			Můžete se přidat k jeho autorům a doplnit jej.
			O vhodných změnách se lze poradit v diskusi.