Transport O2 krví/SŠ (sestra)


			Tento článek je určen pro studenty středních a vyšších odborných škol oboru všeobecné ošetřovatelství
			Prosíme, neprovádějte věcné editace, nemáte-li potřebnou kvalifikaci.
			Editujte s rozvahou. Věcné změny nejprve projednejte v diskusi.

Organismus získává kyslík z okolního prostředí difuzí přes alveolo-kapilární membránu. Ten je důležitý pro aerobní metabolismus a normální fungování organismu.

Kyslík je v krvi vázán na hemoglobin → oxyhemoglobin; v rozpuštěné formě je jeho množství minimální. → množství hemoglobinu (Hb) v erytrocytech udává transportní kapacitu krve pro kyslík.

1 g Hb = 1,39 ml kyslíku → 150 g Hb v 1 litru krve = 200 ml kyslíku → při minutovém srdečním objemu 5 l je tedy přenesen 1 l kyslíku za minutu.

Koncentraci kyslíku vyjadřujeme parciálním tlakem (pO₂).
Nasycení Hb kyslíkem udává saturaci. Ta se vyjadřuje v procentech.
Tělo dospělého člověka v klidu spotřebuje cca 250 ml kyslíku/min.
Množství kyslíku v krvi = 1,39 x množství Hb v g/l x saturace v %.

Ovlivnění vazby kyslíku[upravit | editovat zdroj]

Vazba kyslíku na Hb je ovlivněna:

teplotou (tkáně, prostředí),
pH krve,
pCO₂,
→ vysoké pCO₂ a klesající pH snižuje afinitu Hb ke kyslíku.

Při práci tkání je uvolňováno větší množství CO₂, je tvořeno teplo a vlivem tvorby kyselých látek je snižováno pH – toto vše podporuje uvolňování kyslíku z Hb. Vazba kyslíku je tedy závislá na metabolických nárocích organismu, na jeho spotřebě.

Zvýšení dodávky kyslíku lze zajistit za normálních okolností zvýšením ventilace (zvýšení dech. frekvence a objemu) a zrychlením srdeční akce. Ovlivněním těchto parametrů organismus kompenzuje zvýšené vyžití kyslíku ve tkáních.

Zvýšení množství rozpuštěného kyslíku v krvi lze docílit hyperbarickou oxygenoterapií.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

MOUREK, Jindřich. Fyziologie : učebnice pro studenty zdravotnických oborů. 1. vydání. Praha : Grada, 2005. 204 s. ISBN 80-247-1190-7.

VOKURKA, Martin, et al. Patofyziologie pro nelékařské směry. 2. vydání. Praha : Karolinum, 2008. 217 s. ISBN 978-80-246-1561-5.