Sledování fyziologických funkcí
Mezi základní fyziologické funkce, které je potřeba sledovat u pacienta, patří tělesná teplota, pulz, krevní tlak a dýchání.
Tělesná teplota[upravit | editovat zdroj]
Tělesná teplota vyjadřuje rovnováhu mezi teplem vyráběným uvnitř organismu a jeho výdejem a ztrátami.
Mezi faktory ovlivňující tělesnou teplotu patří:
- věk,
- denní doba,
- tělesná aktivita,
- hormony,
- okolní prostředí.
Hodnocení tělesné teploty (měřené v axile):
- pod 34 °C – smrt,
- 34–35,9 °C – hypotermie,
- 36–36,9 °C – normotermie,
- 37–38 °C – subfebrilie,
- 38,1–40 °C – febrilie/febris (horečka),
- 40,1–42 °C – hyperpyrexie,
- nad 42 °C – smrt.
Typy horečky[upravit | editovat zdroj]
- Febris intermittens (střídavá horečka) – období horečky se střídají s obdobím normální tělesné teploty (např. u některých zhoubných nádorů, septických stavů);
- febris remittens (kolísavá horečka) – v průběhu dne kolísá o více než 1,5–2 °C, přitom všechny hodnoty jsou nadnormální (např. při hnisavém procesu);
- febris recurrens (návratná horečka) – střídání horečnatých stavů s 1–2 dny normální teploty (typicky při malárii, břišním tyfu);
- febris continua (přetrvávající horečka) – denní výkyvy max. o 1 °C (např. při pneumonii, virových onemocněních, streptokokových nákazách).
Příznaky horečky[upravit | editovat zdroj]
Nástup horečky se projevuje zimou, tachykardií, bledou a studenou kůží, zástavou pocení, „husí kůží“. Při náhlém stoupání teploty dochází k nepoměru mezi zvýšenou tvorbou a výdejem tepla – dochází k třesavce.
V průběhu horečky je kůže na dotyk teplá, akrální části jsou studené. Objevuje se pocit žízně, sucho v ústech, ospalost, nechutenství, slabost, bolest svalů, chybí pocit chladu.
Při ústupu horečky se objeví pocení, dehydratace, kůže je teplá a narůžovělá.
Při hypotermii pacient pociťuje chlad, mrazení, kůže je bledá, vosková, studená, zpočátku silná třesavka. Pacient má snížené vylučování moči, je dezorientovaný, ospalý, může nastat bezvědomí.
Měření tělesné teploty[upravit | editovat zdroj]
Tělesná teplota se měří zpravidla 2× denně, popřípadě častěji. Údaje se zapisují do dokumentace. Měříme buď skleněným rtuťovým (pozn. teploměry s rtuťovou náplní se již nesmějí distribuovat[1]) teploměrem (axila, rectum, vagina, tříslo, ústa) nebo elektronickýcm teploměrem (axilární, jícnový, kožní, …).
Péče o pacienta s febrilií – nutno sledovat celkový stav, zabezpečit dostatek tekutin, farmakologické a nefarmakologické snižování teploty.
Puls[upravit | editovat zdroj]
Pulz je tlaková vlna vyvolaná vypuzením krve z levé komory do aorty.
Faktory ovlivňující pulz:
- věk, pohlaví,
- fyzická námaha,
- dechová nedostatečnost,
- léky,
- krvácení, přetížení oběhu,
- onemocnění,
- stres,
- a další.
Měření pulsu (tepu)[upravit | editovat zdroj]
Při měření pulsu sledujeme:
- rychlost, frekvenci,
- pravidelnost, rytmičnost – pravidelný × nepravidelný,
- kvalita tepu – tvrdý, měkký, dobře hmatný × nitkovitý, nehmatný.
Měříme:
- poslechem – apikálně – měříme srdeční stahy, pomocí fonendoskopu,
- pohmatem – na a. radialis, a. carotis, a. dorsalis pedis, a. temporalis, a. brachialis, a. femoralis,
- elektronicky – nepřímo (z EKG, z pulzové křivky při měření krevního tlaku nebo saturace), přímo (z tlakové křivky z arteriální kanyly).
Normální tepová frekvence[upravit | editovat zdroj]
- Novorozenec: 130–160/min,
- kojenec do 1 roku: 100–140/min,
- dítě 10 let: okolo 90/min,
- dospělý: 70–80/min.
Krevní tlak[upravit | editovat zdroj]
Krevní tlak (TK) je tlak, kterým působí krev na stěnu tepen. Rozlišujeme:
- tlak arteriální,
- systolický,
- diastolický,
- tlak venózní.
Není-li řečeno jinak, myslí se krevním tlakem tlak arteriální.
TK je ovlivněn:
- věkem,
- tělesnou aktivitou,
- stresem,
- léky, obezitou,
- krvácením, dehydratací, přetížením oběhu.
Měření TK[upravit | editovat zdroj]
Průměrný arteriální krevní tlak dospělého člověka je 120/80 mmHg. Při tlaku pod 100/60 mmHg mluvíme o hypotenzi, při tlaku nad 140/90 mmHg o hypertenzi.
Při měření je důležité mít správnou velikost manžety, správně ji přiložit, paže má být v úrovni srdce a nesmí být zaškrcena oděvem. Manžetu vypouštíme přiměřenou rychlostí.
Místa měření:
- horní končetina – na paži či předloktí,
- dolní končetina – pouze v případě, že nelze měření provést na paži; měříme na stehně, popř. na lýtku.
TK můžeme měřit přímo (arteriální kanylou, centrální žilní tlak – CŽT nebo CVP) nebo nepřímo (rtuťový tonometr, elektronický tonometr, …).
Dýchání[upravit | editovat zdroj]
Dýchání je základní životní potřebou, zajišťuje příjem kyslíku a výdej oxidu uhličitého. Dýchání dělíme na vnitřní a vnější. Je to jediná vůlí ovlivnitelná fyziologická funkce.
Dýchání je ovlivněno:
- věkem,
- pohybem,
- stresem, životním stylem,
- prostředím, nadmořskou výškou,
- onemocněním.
Měření dechu[upravit | editovat zdroj]
Při měření dechu sledujeme rychlost, kvalitu a pravidelnost.
Měříme 1 minutu, pacient by o tom neměl vědět. Měříme pohledem, poslechem, popřípadě položením ruky na hrudník či břicho.
Normální dechová frekvence[upravit | editovat zdroj]
- Novorozenec: 50–60/min,
- kojenec: 35–40/min,
- dítě 10 let: 20/min,
- dospělý: 16–20/min.
Dle dechové frekvence rozlišujeme: eupnoe (normální frekvence), tachypnoe (zvýšená frekvence), bradypnoe (snížená frekvence), apnoe (bezdeší).
Pravidelnost dechu[upravit | editovat zdroj]
- Dýchání pravidelné,
- dýchání nepravidelné – střídání hlubokých dechů s povrchními či s pauzami,
- Cheyne-Stokesovo dýchání – rychlé, postupně se prohlubující dýchání nabývající na slyšitelnosti, končí apnoickou pauzou,
- Biotovo dýchání – nepravidelné, různě hluboké, prokládané apnoickými pauzami (poškození dechových center),
- Kussmaulovo dýchání – hluboké zrychlené dýchání v důsledku metabolické acidózy (např. při diabetes mellitus),
- Gasping – tzv. lapavé dechy, v časné fázi náhlé zástavy oběhu.