Poruchy metabolismu vody

Poruchy metabolismu vody se dělí na:

intracelulární,
extracelulární:
- hyperhydratace (hypervolemie),
- dehydratace (hypovolemie).

Intracelulární změny množství vody[upravit | editovat zdroj]

Označení pro makroskopický vzhled při zvýšeném obsahu vody v buňkách parenchymatózních orgánů (játra, ledviny, myokard, kosterní svaly). Orgány vypadají jako povařené, jsou bledší, zkalené (matný lesk), zduřelé.
Mikroskopicky jsou buňky zvětšené, se zrnitou cytoplazmou (zvětšené mitochondrie a ER).
Příčinou jsou poruchy fosforylace v mitochondriích – nedostatek ATP vede k anaerobní glykolýze a následné okyselení způsobí částečnou denaturaci bílkovin cytoplasmy a selhání Na⁺/K⁺ pumpy – tento stav vzniká např. u nedostatku kyslíku, sepse, otrav, poruchách výživy.

V buňce se nacházejí drobné vakuoly vyplněné vodou (z mitochondrií a ER) – mikrocystický, voštinovitý vzhled buněk (cytoplazma tvoří tenká septa mezi vakuolami, jádro na periferii buňky), příkladem jsou:
- osmotická vakuolární dystrofie v buňkách proximálního tubulu ledvin po infúzi hypertonického roztoku glukózy (osmotická nefróza);
- hydropická vakuolární dystrofie v hepatocytech při „intoxikaci vodou“;
- desintegrační vakuolární dystrofie v ledvinách a játrech při otravě CCl₄, dioxanem, ethylenglykolem aj.

Nahromadění vody v buňce, která se zvětšuje, zakulacuje až praská – např. balonová degenerace buněk epidermis při virových infekcích (puchýře u varioly, varicely a herpetu), zbývají pak septa z buněčných membrán – tzv. retikulární degenerace.

Jedná se o změny volemie, která je jednou ze složek homeostázy a podléhá nervově-humorálním regulacím, uplatňuje se především činnost GIT a ledvin:
- vzestup volemie snížením diurézy – ADH (vasopresin) + renin-angiotensin-aldosteron;
- pokles volemie zvýšením diurézy – ANP.

Dehydratace - projeví se sníženým turgorem kůže, suchostí a lepkavostí sliznic a seróz, tváře jsou vpadlé a nos ostře vystupuje – facies Hippocratica.
1. Hypotonická – větší ztráty solutů než vody (ztráta hypertonické tekutiny).
2. Isotonická – ztráty izotonické tekutiny (krvácení, průjmy, zvracení…).
3. Hypertonická – větší ztráty vody než solutů (ztráta hypotonické tekutiny) nebo snížený příjem vody.

Hyperhydratace – vzniká buď přesunem vody z intravaskulárního prostoru do intersticia (edém) nebo retencí Na⁺ a vody ledvinami.
1. Hypotonická – větší příjem (nebo zadržování) vody než solutů – např. otrava vodou.
2. Isotonická – retence izotonické tekutiny – tvorba edémů.
3. Hypertonická – větší zadržování solutů než vody.