Nozokomiální nákazy

Z WikiSkript

(přesměrováno z Nozokomiální infekce)

Nozokomiální nákazy (NN) jsou infekční onemocnění exogenního nebo endogenní původu, která vznikají v příčinné souvislosti s hospitalizací pacientů v nemocničním zařízení. Patří sem i nákazy, které se projeví po propuštění pacienta, nikoliv tzv. zavlečené nemoci se kterými byl pacient do nemocnice přijat a profesionální nákazy zdravotnického personálu při výkonu povolání. Pro nemocniční kmeny mikroorganismů je charakteristická vyšší rezistence na antimikrobní preparáty a dezinfekce, kvůli čemuž jsou nozokomiální nákazy příčinou vyšší morbidity i mortality.

Dělení[upravit | editovat zdroj]

Podle původců:

  • exogenní – agens je do organismu zavlečeno zvenčí; zdrojem nákazy může být jiný pacient, zdravotník nebo návštěva
  • endogenní – zdrojem nákazy je samotný pacient, jehož za normálních okolností nepatogenní mikroflora se za určitých stavů (např. operační a invazivní výkony, imunosupresivní léčba) přemnožuje a putuje z původně kolonizovaného místa do jiných systémů

Podle epidemiologického hlediska:

  • nespecifické – odrážejí epidemiologickou situaci ve spádové oblasti zdravotnického zařízení nebo jsou ukazatelem hygienické úrovně daného zařízení;
  • specifické – důsledek diagnostických a terapeutických výkonů, jejich výskyt lze ovlivnit asepsí, sterilizací, dezinfekcí, hygienicko-epidemiologickým režimem.

Podle postiženého systému:

  • respirační;
  • katetrové – z krevního řečiště;
  • uroinfekce;
  • gastrointestinální;
  • ranné infekce;
  • pohlavního ústrojí;

Podle formy nákazy:

  • manifestní – méně nebezpečná, dobře diagnostikovatelná a léčitelná.
  • nosičství – nosiči přechovávají a vylučují infekční agens bez zjevných známek onemocnění.

Mechanismus přenosu[upravit | editovat zdroj]

Podmínkou pro šíření nozokomiální infekce je přítomnost zdroje původce a vnímavého jedince. Rozlišuje se dvě cesty nákazy. Přímá cesta přenosu zahrňuje např. kontakt s nosičem (např. polibek/sexuální styk), přenos rukama zdravotnického personálu, alimentární cestou nebo kapénkami, styk plodu s vaginální sliznicí při porodu atd. Nepřímá cesta se spočívá v kontaktu s prostředkem, v němž došlo k pomnožení etiologického agens mikroorganismů se schopnosti přežít mimo tělo hostitele.

Nejčastější bakteriální původci nozokomiálních nákaz[upravit | editovat zdroj]

Bakteriální rezistence na antibiotika[upravit | editovat zdroj]

V důsledku dlouhodobého a častého používání v lékařství antibiotik většina kmenů způsobujících nozokomiální infekce získala rezistenci, což má negativní dopad na šíření nákaz a ekonomické náklady. Nejčastěji rezistenci získávají mikroorganismy šířící se v prostředí JIP a ARO, kde se aplikuje více druhů antimikrobiálních léků.

Nejdůležitější mikroorganizmy: grampozitivní bakterie[upravit | editovat zdroj]

  • MRSA – methicilin – rezistentní Staphylococcus aureus.
  • MRCNS – methicilin–rezistentní koaguláza negativní stafylokoky.
  • VISA – Staphylococcus aureus se sníženou citlivostí k vankomycinu.
  • PRSP – Streptococcus pneumoniae rezistentní na PNC.
  • VRE – vankomycin – rezistentní enterokoky.
  • Enterokoky s vysokou rezistencí k aminoglykosidům.

Nejdůležitější mikroorganizmy: gramnegativní bakterie[upravit | editovat zdroj]

Rezistentní kmeny MRSA[upravit | editovat zdroj]

  • Identifikovány v 1961.
  • V USA se zvýšila incidence z 2,4 % v 1975 na 30–60 % po 1990.
  • Skandinávie – ještě v 1990 1 %.
  • Španělsko a Francie – více než 30 %.
  • 1990 v střední Evropě – prevalence z 1,7 % na 8,7 %.
  • Anglie – ze 3 % v 1989 na 34 % v 1998.
  • Opatření – izolace a dodržování hygienicko-epidemiologického režimu, včetně mytí rukou.

Rezistence MRSA v ČR[upravit | editovat zdroj]

  • Přesná čísla nejsou k dispozici;
  • 70 nemocnic vyšetřilo v rámci projektu EARSS (European Antimikrobial Resistence Surveillance Systém) invazivní izoláty;
  • četnost MRSA – ve 2000 3,8 % zvýšena ve 2004 na 8,8 %.

Mechanismy vzniku rezistence[upravit | editovat zdroj]

  • Produkcí bakteriálních enzymů, které rozrušují nebo modifikují strukturu ATB;
  • alterací bakteriální stěny – snížení její permeability;
  • modifikací cílových míst ATB;
  • zvýšeným vylučováním ATB z bakteriálních buněk jako prevence jeho intracelulární kumulace.

Prevence a opatření[upravit | editovat zdroj]

V rámci prevence nozokomiálních nákaz se sbírají všechny údaje o vzniku a šíření NN, což je součástí programu „Surveillance“. Infekční onemocnění, při nichž se nařizuje izolace v lůžkových zařízeních a jejichž léčení je povinné, vyjmenovává vyhláška 195/2005 Sb. Další zákon související s prevencí NN je zákon „O ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů“ – 258/2000 Sb., poslední novela – zákon č. 274/2003 Sb.

Mezi zásadní způsoby předcházení NN patří desinfekce, sterilizace, asepse, hygiena rukou a dodržování hygienicko-epidemiologického režimu.

Případ nozokomiální nákazy musí být nahlášen. Úkolem je likvidace ohniska již vzniklé nákazy (izolace, léčba a bariérová ošetřovatelská péče o pacienta, dezinfekce v ohnisku nákazy), vyhledávání kontaktů a zdroje infekce, zvýšení odolnosti organismu vnímavých pacientů a kontrola nařízených opatření, vč. důkladné dokumentace.

Nozokomiální nákazy močových cest[upravit | editovat zdroj]

  • Tvoří 30–40 % podíl NN;
  • 60–90 % – souvislost s permanentním močovým katétrem;
  • 10 % – urologicko-endoskopický zákrok;
  • méně finančně nákladné NN, ale prodloužení hospitalizace zvyšuje náklady na léčbu.

Prevence[upravit | editovat zdroj]

  • Vždy sterilní katétr;
  • důkladná dezinfekce periuretrální oblasti;
  • dezinfekce rukou, použití sterilních rukavic;
  • fixace katétru – zabránění pohybu v močové trubici.

Infekce v místě chirurgického výkonu[upravit | editovat zdroj]

  • Třetí nejčastější NN – 14–20 % CDC:
    • povrchová IMCHV;
    • hluboká incizní IMCHV;
    • IMCHV orgánu / prostoru.

Klinický obraz IMCHV[upravit | editovat zdroj]

  • Zarudnutí,
  • serozní sekrece;
  • hnisavá sekrece z menší plochy rány;
  • hnisavá sekrece z celé plochy rány, event. její rozpad – dehiscence.

Prevence v předoperačním období[upravit | editovat zdroj]

  • Co nejkratší hospitalizace před výkonem;
  • důkladná koupel a osprchování;
  • u plánovaných výkonů přeléčit jiné infekce;
  • pozor na holení místa operačního výkonu;
  • antibiotická profylaxe.

Intraoperační prevence[upravit | editovat zdroj]

  • Zásady asepse a bariérové ošetřovatelské techniky;
  • použití ochranných pomůcek sálového personálu;
  • jednorázové rouškování;
  • dezinfekce místa operačního pole se správnou expozicí dezinfekčního prostředku;
  • precizní chirugická technika;
  • minimalizace počtu personálu na operačním sálu;
  • výkonná ventilace a klimatizace na sále.

Pooperační intervence[upravit | editovat zdroj]

  • Incizi zakrýt sterilním obvazem na 24–48 hodin;
  • zásady asepse při převazech;
  • edukovat rodinu i pacienta o správném ošetřování rány a symptomech ranné infekce.

Respirační trakt – pneumonie[upravit | editovat zdroj]

  • 10–20 % všech nozokomiálních nákaz;
  • incidence na jednotkách intenzivní péče může dosahovat až 65 % se smrtností nad 25 %;
  • prodlužují hospitalizaci;
  • rizikové osoby jsou ve věku nad 70 let.

Specifické rizikové faktory[upravit | editovat zdroj]


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • KOLEKTIV AUTORŮ,. Základy ošetřování nemocných. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2005. 145 s. ISBN 80-246-0845-6.
  • MIKŠOVÁ, Z, et al. Kapitoly z ošetřovatelské péče I.. 2. vydání. Praha : Grada, 2006. 248 s. ISBN 80-247-1442-6.
  • MIKŠOVÁ, Z, et al. Kapitoly z ošetřovatelské péče II.. 2. vydání. Praha : Grada, 2006. 171 s. ISBN 80-247-1443-4.
  • RICHARDS, A a S EDWARDS. Repetitorium pro zdravotní sestry. 1. vydání. Praha : Grada, 2004. 376 s. ISBN 80-247-0932-5.
  • ROZSYPALOVÁ, M a A ŠAFRÁNKOVÁ. Ošetřovatelství I., II.. 1. vydání. Praha : Informatorium, 2002. 239 s. ISBN 80-86073-97-1.
  • WORKMAN, B a C., L. BENNETT. Klíčové dovednosti sester. 1. vydání. Praha : Grada, 2006. 259 s. ISBN 80-247-1714-X.