Nemoci pleury
Pleuritida[upravit | editovat zdroj]
Pleuritida je zánětlivé onemocnění pleury, které často doprovází jiné patologické procesy pohrudnice, přilehlé plicní tkáně, orgánů mediastina nebo hrudní stěny. Nejčastěji má povahu serózního zánětu. Nejhorší forma pleuritidy z hlediska prognózy je empyém.
Podle obsahu pohrudniční dutiny rozlišujeme:
- suchá, pleuritis sicca – bez přítomnosti tekutiny v pleurální dutině,
- vlhká, pleuritis humida – v pleurální dutině je přítomna tekutina, vzniká fluidothorax, tekutina buď obsahuje proteiny (exsudát), nebo jde pouze o ultrafiltrát plazmy (transudát).
Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]
Suchá pleuritida[upravit | editovat zdroj]
- Bolesti na hrudníku, omezení dýchacích pohybů, dráždivý kašel, teplota,
- poslechově – třecí šelest.
Vlhká pleuritida[upravit | editovat zdroj]
- Mezi listy pleury se hromadí tekutina,
- Bolesti vychází z iritace parietální pleury, mohou se propagovat do ramene, břicha či krku a to především při dýchání, kašli, kýchání
- Rychlejší a povrchovější dýchání
- Dušnost, suchý kašel
Diagnostika[upravit | editovat zdroj]
- Fyzikální vyšetření – ztemnělý poklep, oslabené sklípkové dýchání, snížení fremitu a bronchofonie,
- RTG – zastínění nad bránicí, vymizení úhlu nad bránicí – k potvrzení je třeba udělat i snímek na boku.
- ultrasonografie hrudníku
Zjistíme-li tekutinu v pleurální dutině, je třeba pátrat po jejím původu. Provedeme pleurální punkci, čímž i zmenšíme pacientovi dušnost a diskomfort.
Tekutinu vyšetříme:
- bakteriologicky,
- biochemicky,
- cytologicky.
Musíme rozlišit transudát a exsudát:
- transudát – většinou bilaterální, chudý na bílkoviny
- bývá u srdečních vad při srdečním selhání, při cirhóze, nefrotickém syndromu, peritoneální dialýze, kolagenózách, plicní embolii
- exsudát – většinou jednostranný, bohatý na bílkoviny
- záněty, tumory, tuberkulóza, hemothorax, perforace jícnu, pankreatitidy
Provedení punkce[upravit | editovat zdroj]
Punkci provádíme vsedě v 7. mezižebří v zadní axilární čáře (úroveň špičky lopatky při zvednuté paži).
- po farmakologickém zklidnění, LA a při monitoraci saturace,
- jehlu vedeme při horním okraji žebra,
- po skončení je nutno dát kompresivní obvaz.
Komplikace – pneumotorax, hemotorax.
Terapie[upravit | editovat zdroj]
- Záleží na příčině,
- punkce či drenáž,
- při empyému ATB[1].
Mezoteliom[upravit | editovat zdroj]
Mezoteliom je nádor vycházející z mezotelu (výstelka tělních dutin pocházející z coelomového epitelu − mezodermálního původu).
Patologie[upravit | editovat zdroj]
Mikroskopicky tvoří mezotel jedna vrstva plochých buněk nasedajících na bazální membránu, pod ní se nachází vrstvička subserózního vaziva, jeho buňky si zachovávají schopnost dvojí diferenciace – směrem k epiteloidním i k fibrózním strukturám. Tomu odpovídají také mikroskopické formy nádorů:
- epiteliální – papily pokryté oploštělými buňkami,
- fibrózní (mezenchymová) – vřetenovité buňky vzhledu fibroblastů,
- smíšená (bifázická) – přítomnost epiteliální i vazivové komponenty.
Biologická povaha mezoteliomu může být benigní i maligní (u maligních mezoteliomů je charakteristické implantační metastazování – diseminace po seróze (tzv. difuzní maligní mezoteliom), vzniká deskovité ztluštění viscerálního i parietálního serózního listu, dále nádor invazivně vrůstá do tělní stěny a do vnitřních orgánů).
Makroskopicky se mezoteliomy vyskytují v podobě:
- difuzní – především epiteloidní mezoteliomy,
- lokalizované – především fibrózní mezoteliomy.
Lokalizace mezoteliomů: pleura, perikard, peritoneum, periorchium (zde se nazývají adenomatoidní nádory a jsou vždy benigní).
Klinická část[upravit | editovat zdroj]
Příznaky − bolest na hrudi a dušnost (souvisí často s hemorhagickým výpotkem v pleurální dutině).
Vyšetřovací metody − RTG, CT, HRCT, biopsie pleury (peritonea), vyšetření exsudátu.
Mezoteliom jako nemoc z povolání − souvisí obvykle s mnohaletou expozicí azbestu. Od expozice až po vznik nádoru uplyne obvykle až několik desítek let (i více než 50 let).
Terapie: blokace tvorby nukleotidů, Pemetrexed, Cis-platina
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ HRODEK, Otto a Jan VAVŘINEC, et al. Pediatrie. 1. vydání. Praha : Galén, 2002. s. 227. ISBN 80-7262-178-5.