Nízkomolekulární hepariny
Z WikiSkript
Nízkomolekulární neboli frakcionované hepariny (LMWH) působí v časné fázi srážení krve především vazbou s antitrombinem na faktor Xa, na rozdíl od vysokomolekulárního heparinu, který ireverzibilně blokuje také aktivitu trombinu.
Mezi hlavní zástupce patří:
- Enoxaparin (Clexane, Inhixa);
- Nadroparin (Fraxiparine);
- Bemiparin (Zibor);
- Dalteparin (Fragmin);
- Sulodexid.
- Podání: subkutánně, nejčastěji do břicha, ale je možné podat výjimečně i intravenózně u pacientů na hemodialýze nebo s nestabilní anginou pectoris.[1]
- Indikace:
- Léčba a profylaxe akutní hluboké žilní trombózy a pliční embolie (TEN).
- Bridging – přemostění nutného vysazení warfarinu před plánovaným operačním výkonem.[2]
- Srovnání s vysokomolekulárním heparinem:
- Oproti vysokomolekulárnímu heparinu jsou bezpečnější, mají delší dobu působení a vyzkazují podstatně méně nežádoucích účinků (heparinem indukovaná trombocytopenie, krvácení).
Galerie[upravit | editovat zdroj]
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. 0 s. ISBN 978-80-7262-373-0.
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ ZHU, Liqin, Mengxue LI a Yihe LIU. Intravenous Administration of Low-Molecular-Weight Heparin. American Journal of Therapeutics. 2019, roč. 3, vol. 26, s. e426-e428, ISSN 1075-2765. DOI: 10.1097/mjt.0000000000000841.
- ↑ KESSLER, Petr. Nízkomolekulární hepariny v ambulantní praxi. Interní medicína pro praxi [online]. 2010, roč. 12, vol. 7, s. 361–365, dostupné také z <https://www.internimedicina.cz/pdfs/int/2010/07/05.pdf>. ISSN 1803-5256.