Epitel

Z WikiSkript

(přesměrováno z Epitelové buňky)

Epitel (též epitelová tkáň) představuje jeden ze čtyř základních typů tkání v lidském organismu. Je tvořena především buňkami, s malým množstvím mezibuněčné hmoty. Epitelové buňky mají významné mezibuněčné spoje a jsou polarizované. Až na výjimky jsou bezcévné, vyživované difuzí, a leží na bazální membráně. Epitelové tkáně plní nejrůznější funkce, a proto jsou velice různorodé morfologie – pokrývají povrchy, resorbují či secernují látky z jednoho kompartmentu do druhého, mají imunitní funkce. Epitel tedy není jen „vrstvička buněk na povrchu“, tvoří např. podstatnou část hmoty jater či sleziny.

Charakteristika[upravit | editovat zdroj]

  • apikobazální polarizace – buňka má dva póly lišící se svým biochemickým složením a funkcí
    • apikální pól – apikální část membrány
    • bazální pól – bazolaterální část membrány
  • mezibuněčné spoje – spolu s kohezivními silami (zprostředkovanými mimo jiné integrálními proteiny buněčných membrán a kalciovými ionty) se podílejí na adhezi epitelových buněk, vytvářejí bariéru pro průnik látek paracelulární cestou a též umožňují mezibuněčnou komunikaci
    • zonula occludens (tight junction, těsný spoj) – nejapikálněji; vytvářejí bariéru, počet těchto spojení determinuje míru prostupnosti epitelu; tvořeny proteiny occludinem a klaudinem; vytváří hranici mezi apikálním a bazolaterálním povrchem buňky
    • zonula adhaerens (adherens junction, přiléhající spoj) – podílí se především na adhezi buněk; strukturně se jedná o aktinová mikrofilamenta vycházející z plotének tvořených myosinem, tropomyosinem, alfa-aktininem a vinkulinem
    • nexus (gap junction, mezerový spoj) – zprostředkovávají mezibuněčnou komunikaci umožněním výměny látek (např. AMP, kalciové ionty); strukturně se jedná o proteiny uskupené do hexamerů (konexon)
    • dezmosom (macula adhaerens) – dezmosomy jsou rozprostřeny podél laterálních membrán buněk; podílejí se na adhezi buněk; diskoidní struktura s plakem (úponová ploténka) na vnitřní straně membrány, kam se upínají intermediární filamenta
  • bazální membrána – bazální povrch epitelových buněk nasedá na bazální membránu, pomocí níž je epitel ukotven k subepitelovému vazivu; vytváří rozhraní mezi vazivem a epitelem

Povrchová specializace[upravit | editovat zdroj]

  • struktury typicky se vyskytující na bazálním, nebo apikálním povrchu, souvisejí s funkcí daného epitelu
    • apikální povrch:
      • kartáčový lem (též žíhaný) – tvořen hustě uspořádanými mikroklky; typicky v resorpčních epitelech, kde zvětšuje povrch, tedy jeho funkcí absorpce
      • stereocilie – dlouhé mikroklky (dosahující až 10 µm); na epitelu vývodných pohlavních cest muže, na vláskových buňkách vnitřního ucha
      • kinocilie (řasinky) – vyskytují se u tzv. řasinkových epitelů (typicky v dýchacích cestách, ve vejcovodu), kde hustě pokrývají apikální povrch epitelových buněk; metachronním kmitáním umožňují pohyb tekutin či hlenu
      • mikrořasy – na vrstevnatém dláždicovém epitelu
    • bazolaterální povrch:
      • bazální labyrint: invaginace cytoplazmatické membrány obsahující mitochondrie; pro aktivní transport iontů; např. v proximálním a distálním tubulu ledvin
      • prstovité výběžky

Rozdělení epitelů[upravit | editovat zdroj]

Víceřadý cylindrický epitel dýchacích cest
  • Podle prostorového uspořádání:
    • plošné:
      • jednovrstevné (všechny buňky nasedají na bazální membránu):
        • dláždicový (plochý) – šířka buňky je větší než její výška; polygonální tvar buňky
        • kubický – šířka, výška i hloubka buňky jsou přibližně stejné velikosti
        • cylindrický – výška buňky znatelně převyšuje její šířku
        • víceřadý cylindrický – všechny buňky nasedají na bazální membránu, ale ne všechny dosahují až k volnému povrchu epitelu, jeví se jako vrstevnatý, a proto je někdy nazýván pseudovrstevnatý epitel; skládá se z buněk vykonávajících danou funkci a z nižších buněk bazálních, které dorůstají a slouží k obnově epitelu
      • mnohovrstevné:
        • dláždicový
        • kubický
        • cylindrický
    • trámčité
    • retikulární
  • Podle funkce:

Zjednodušeně (např. v onkologii) lze za hlavní dvě skupiny epitelů považovat krycí a žlázové epitely.

Krycí (povrchový) epitel je specializovaná tkáň, sloužící ke krytí povrchů a vystýlání dutin lidského těla. Chrání vnější a vnitřní povrch těla a orgánů, je velmi odolný vůči mechanickým, tepelným a chemickým vlivům. Benigním a maligním nádorům krycího epitelu říkáme papilomy a karcinomy.

Žlázový epitel tvoří funkční základ žláz. Skládá se z buněk schopných přijímat látky, zpracovávat je a vytvořený produkt vylučovat. Benigním a maligním nádorům žlázového epitelu říkáme adenomy a adenokarcinomy.

Krycí epitel[upravit | editovat zdroj]

Klasifikujeme podle:

  • počtu buněčných vrstev
  • tvaru buňky – u vrstevnatých epitelů je zásadní nejsvrchnější vrstva

Jednovrstevný[upravit | editovat zdroj]

Tvar buňky Výskyt Funkce
plochý (dlaždicový) pleura, perikard, peritoneum, ledviny, endotel aktivní transport pinocytózou
kubický folikuly štítné žlázy, povrch vaječníků, žlázové vývody, distální kanálky nefronu krycí fce, sekrece
cylindrický (prismatický) trávicí trakt od cardie po columnae anales, vejcovod, děloha ochrana, resorbce, sekrece
víceřadý cylindrický s řasinkami nosní dutiny, průdušnice, bronchy sekrece, transport zachycených částeček z dýchacích cest

Vrstevnatý epitel[upravit | editovat zdroj]

  • má 2 nebo více vrstev
Tvar buňky Výskyt Funkce
plochý (dlaždicový) rohovějící epidermis ochrana
plochý (dlaždicový) nerohovějící dutina ústní, jícen, hrtan, pochva, glans penis, anální kanál ochrana, zamezení ztrátám vody
kubický potní žlázy, vyvíjející se folikuly ochrana, sekrece
cylindrický spojivkový vak ochrana
přechodní (urotel) močový měchýř ochrana, roztažitelnost
Schéma klasifikace krycích epitelů


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Checklist-icon.svg Vyzkoušejte si kvíz Histologie/Epitely!

Checklist-icon.svg Vyzkoušejte si kvíz Histologie/Epitely (2023/24)!

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • JUNQUEIRA, L. Carlos, José CARNEIRO a Robert O. KELLEY. Základy histologie. 7. vydání. Jinočany : H & H, 1997. 502 s. a LANGE medical book; ISBN 80-85787-37-7.
  • LÜLLMANN-RAUCH, Renate. Histologie. 1. vydání. Praha : Grada Pulishing, a. s., 2012. 576 s. ISBN 978-80-247-3729-4.
  • ROSS, Michael H a Wojciech PAWLINA. Histology: a text and atlas. 6th ed. Philadelpia: Wolters Kluwer, c2011, xviii, 974 s.