Imunitní systém

Imunitní systém (IS) udržuje integritu organismu; rozpoznává škodlivé od neškodlivého a chrání tak organismus před exo- i endogenními škodlivinami. Patří spolu s nervovým systémem a endokrinním systémem mezi regulační systémy.

Základní pojmy:

• Obranyschopnost: chrání organismus proti patogenním mikroorganismům a jejich toxinům.
• Autotolerance: rozpoznává vlastní tkáně.
• Imunitní dohled: rozpoznává vnitřní škodliviny; odstraňuje staré, poškozené, mutované buňky.
• Antigeny (Ag): látky, které IS rozpoznává a reaguje na ně.

Obecné vlastnosti imunitního systému

Komunikace v rámci imunitního systému

Komunikace mezi buňkami imunitního systému se děje prostřednictvím signálních molekul:

• jako přímé interakce molekul v membránách,
• nebo prostřednictvím secernovaných molekul, kam patří:
  • cytokiny – proteinové molekuly,
  • deriváty kyseliny arachidonové (eikosanoidy) – prostaglandiny, leukotrieny, tromboxany,
  • NO,
  • a další.

Typické vlastnosti fungování imunitního systému

• Jednotlivý signál zpravidla nemá odezvu (je potřeba přítomnost kostimulačních signálů, jinak vede zpravidla k útlumu).
• Amplifikace signálu (v průběhu signální dráhy je signál zesílen).
• Přítomnost systémů tlumících přenos signálu (ukončení imunitní odpovědi).
• Buněčná proliferace (podle potřeby se mění počet buněk).
• Difúzní uspořádání (vysoká pravděpodobnost setkání se s podnětem) + migrace buněk (umožní zacílení odpovědi v místě, kde je třeba).

Místní specifita imunitní odpovědi

Imunitní reakce probíhají hlavně v mezenchymových tkáních. Každá reakce je spojena s poškozením vlastních struktur! Je-li podnět na sliznici, dojde většinou k útlumu. Pokud něco pronikne do podslizničního vaziva, bude to pravděpodobně patogenní a odpověď proběhne (viz slizniční imunitní systém). Imunitně privilegované oblasti jsou oblasti, kde některé imunitní mechanismy chybí. Při imunitní reakci dochází vždy k poškození vlastních struktur, takže jsou to oblasti s nízkou schopností obnovy tkání (např. CNS).

V imunitně privilegovaných oblastech nedochází k odhojování allotransplantátů.

Struktura imunitního systému

Aktivace B-lymfocytu za pomoci T-lymfocytu

Přirozená imunita (též antigenně nespecifická, vrozená, neadaptivní)	buněčná	fagocyty
		makrofágy
		NK-buňky
	humorální	komplement
		interferony (IFN)
Specifická imunita (též získaná, adaptivní)	buněčná	T-lymfocyty
	humorální	B-lymfocyty → protilátky

Nespecifická imunita

 Podrobnější informace naleznete na stránce Nespecifická imunita.

Rozpoznává nebezpečné od neškodného pomocí PAMP (Pathogen-Associated Molecular Pattern) – fylogeneticky konzervované molekuly, které jsou pro patogeny typické (např. virová RNA, lipopolysacharid).

Spolupracuje se specifickou imunitou (dává informaci o tom, co je nebezpečné).

Specifická imunita

 Podrobnější informace naleznete na stránce Specifická imunita.

T-lymfocyty rozpoznávájí jen lineární peptidové fragmenty zpracované a prezentované antigen prezentujícími buňkami (APC – Antigen-Presenting Cell), a to zejména dendritickými buňkami za přítomnosti kostimulačních signálů. Pomáhají buňkám nespecifické imunity v zabíjení patogenů.

B-lymfocyty rozpoznávají nativní antigen a dostávají kostimulaci od T-lymfocytů.

Autoreaktivní lymfocyty jsou eliminovány.

Specifická imunita reaguje jen proti nebezpečným podnětům (o tom dá informaci nespecifická imunita a zřejmě tkáně, které jsou patogenem poškozeny). Má imunologickou paměť (využití v aktivní imunizaci).

Hlavní komponenty imunitního systému

Imunitní reakce jsou zajištěny různými druhy buněk a molekul a jejich vzájemnými interakcemi. Buňky imunitního systému + buňky pojivových tkání → lymfatická tkáň, lymfatické orgány.

Buňky imunitního systému

Hematopoéza

Buňky IS (imunocyty) = leukocyty, z kmenových buněk kostní dřeně, mající adhezivní molekulu CD34.

2 základní linie

1. Myeloidní
   • Monocyty (makrofágy), neutrofily, bazofily (žírné buňky), eozinofily, dendritické buňky → nespecifická složka IS; schopnost fagocytózy, producenti cytokinů, rozpustných mediátorů.
   • Dendritické buňky, monocyty a makrofágy = buňky prezentující antigen (APC); základem i antigenně specifické části IS.
   • Do myeloidní linie patří i erytrocyty a trombocyty.
2. Lymfoidní
   • NK-buňky, lymfocyty B a T.
   • Vývoj B-lymfocytů probíhá v kostní dřeni a dokončuje se po setkání s Ag v sekundárních lymfatických orgánech; konečným stádiem jsou plazmatické buňky, produkující protilátky.
   • Vývoj T-lymfocytů probíhá zejména v thymu; 2 hlavní fenotypicky odlišné subpopulace: prekurzory pomocných buněk (na povrchu receptor CD4), prekurzory cytotoxických buněk (CD8): po setkání s Ag na povrchu vhodných APC se diferencují na zralé efektorové T-lymfocyty.
   • Část T a B lymfocytů se po setkání s Ag diferencují v paměťové buňky zodpovědné pak za imunologickou paměť.

Základní molekuly imunitního systému

• TCR, BCR (antigenně specifické receptory na povrchu T a B lymfocytů);
• MHC I., II. (HLA molekuly);
• Fc receptory (vážou Fc části molekul imunoglobulinů);
• adhezivní a kostimulační molekuly;
• imunoglobuliny;
• cytokiny;
• složky komplementového systému.

Fyziologické bariéry

• Snadná obnovitelnost povrchových vrstev (patogeny odpadnou spolu s epiteliemi).
• Různé povrchové molekuly, sekreční protilátky (brání adherenci patogenů).
• Komensální mikroorganismy (soutěží s patogenními).

Odkazy

Související články

• Nespecifická imunita
• Specifická imunita
• Slizniční imunitní systém
• Protilátka

Externí odkazy

• BUŇKY, POVRCHOVÉ MOLEKULY, ORGÁNY IMUNITNÍHO SYSTÉMU

Použitá literatura

• HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 3. vydání. Praha : Triton, 2008. 280 s. ISBN 80-7254-686-4.

• KREJSEK, Jan a Otakar KOPECKÝ. Klinická imunologie. 1. vydání. Hradec Králové : Nucleus HK, 2004. 941 s. ISBN 80-86225-50-X.