Adnátní HSV infekce
Adnátní infekce virem herpes simplex (HSV) postihuje zejména novorozence matek s infekcí herpes genitalis. HSV se přenáší především vertikálně při porodu, vzácně také transplacentárně. Nejvíce ohroženi jsou novorozenci matek s asymptomatickou primoinfekcí (tj. bez výsevu vezikul), která se uplatňuje až ve 3/4 případů. Adnátní HSV infekce se může projevit kdykoli v prvních 6 týdnech života. Probíhá pod obrazem lokalizované infekce kůže, očí a úst nebo pod obrazem závažné generalizované formy či CNS infekce. Léčí se nitrožilním podáváním acicloviru. Má špatnou prognózu (závažné trvalé následky, vysokou úmrtnost). Ženám s recidivami herpes genitalis se doporučuje preventivní léčba aciclovirem od 36. týdne těhotenství až do porodu. U každého novorozence s výsevem vezikul je třeba co nejdříve vyloučit infekci HSV.[1]
Etiopatogeneze[upravit | editovat zdroj]
Virus herpes simplex (HSV) patří do čeledi Herpesviridae. Obsahuje dvojvláknový lineární DNA (dsDNA) genom složený ze 150 000 párů bazí, které kódují více než 80 polypeptidů. Kapsida viru je složená ze 162 kapsomér, pokrytá matrixem a pouzdrem složeným z 11 glykoproteinů, lipidů a polyaminů. Pro všechny viry je typická schopnost latence a reaktivace, která způsobuje rekurentní infekce.[2] Glykoproteiny (gB, gC, gD, and gE) umožňují viru přichytit se na receptory hostitelských buněk, proniknout do buněk a unikat imunitní odpovědi. HSV je schopen napadat různé druhy buněk včetně epiteliálních a nervových. Při napadení nervových buněk dochází k latentní infekci nebo k destrukci neuronů a gliových buněk. Napadení epitelu vede k destrukci buněk za tvorby vezikul, které obsahují velké množství virů.[3]
HSV vstupuje do lidského těla přes sliznici úst, genitálu či spojivek nebo přes kůži. Napadá senzorická nervová zakončení a retrográdně putuje axony do ganglií zadních kořenů míšních, kde zůstávají do konce života a může docházet k jejich reaktivaci. Latentní virus není citlivý k antivirotické léčbě a infekce je tudíž celoživotní.[2]
Virus herpes simplex se na novorozence přenáší nejčastěji vertikálně při porodu. Adnátní HSV infekcí jsou nejvíce ohroženi novorozenci matek s asymptomatickou primoinfekcí herpes genitalis. U donošených novorozenců je riziko přenosu HSV 25-60 % při primoinfekci matky a pouze asi 2 % při rekurentní infekci. Novorozenci se mohou nakazit i druhem HSV-1, pokud má matka v době porodu primární aktivní HSV-1 infekci, obvykle v hrdle či ústech. Dále se mohou novorozenci nakazit při kojení z infikovaného prsu. Plod se může nakazit transplacentárně nebo ascendentně při porušení plodových obalů.[1]
Genitální HSV infekce patří mezi nejčastější sexuálně přenosné infekce. Nejčastěji je způsobena druhem HSV-2, méně často HSV-1. Rozlišují se 3 klinické jednotky: primární genitální HSV (člověk nemá protilátky), nonprimární první epizoda genitálního HSV (člověk již má protilátky proti jinému typu HSV) a rekurentní genitální HSV (člověk již má protilátky proti stejnému HSV jako je ve vezikulách). Primární genitální HSV se obvykle projevuje bolestivými vezikulami, které mohou být provázené svěděním, dysuriemi, poševním výtokem a zvětešním místních mízních uzlin. Jeden až dva dny před výsevem lézi se může objevit horečka, malátnost a myalgie.[3]
Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]
Rozlišují se 3 klinické formy:
- lokalizovaná infekce kůže, očí, úst (SEM − skin, eye, mouth) – 45 % případů adnátní HSV infekce,
- kožní léze (papuly → vezikuly → vředy) s průměrem 1-3 mm a erytematózním podkladem nejčastěji v oblasti hlavy (nebo na hýždích při poloze koncem pánevním), ale mohou se objevit kdekoli na těle,
- u části dětí se SEM může být postižena jen sliznice úst či spojivky bez postižení kůže,
- manifestace obvykle v 1. až 2. týdnu života,
- nulová mortalita, ale bez léčby může progredovat do diseminované formy či do CNS;
- diseminovaná infekce, která postihuje mnoho orgánů, zejm. játra a plíce – 25 % případů,
- manifestace obvykle v 1. až 2. týdnu života,
- celkové příznaky jsou stejné jako u bakteriální sepse: horečka, termolabilita, letargie, problémy s krmením, dechová tíseň a cyanóza; s progresí infekce může následovat DIC, hepatitida, pneumonitida a křeče,
- špatná prognóza, vysoká mortalita;
- infekce CNS s postižením kůže nebo bez – 30 % případů[1],
- manifestace obvykle v 2. až 3. týdnu života,
- generalizované či lokalizované křeče, pulzující fontanela, iritabilita, abnormální pohyby či postury;
- abnormální EEG záznam (křečová aktivita nebo abnormální pozadí),
- změny při zobrazení mozku s odstupem přibližně 5 dní (typicky v temporálních lalocích, v kůře insuly a v oblasti gyrus rectus),
- špatná prognóza – závažné trvalé následky (opoždění psychomotorického vývoje, poruchy učení, dětská mozková obrna, slepota a křeče).[3][1]
Transplacentárně získaná infekce představuje asi 5 % neonatálních HSV infekcí. Projevuje se kožními vezikulami či jizvením, chorioretinitidou, hydrocefalem, mikroftalmií, mikrocefalií. Často je asociována s nízkou porodní hmotností v důsledku prematurity či nitroděložní růstové restrikce.[3]
Diagnostika[upravit | editovat zdroj]
- diagnostickou metodou volby je PCR, zejména při postižení CNS (senzitivita v mozkomíšním moku je 70-100 %, v séru je nižší), PCR lze provést z krve, mozkomíšního moku a z lézí na kůži a sliznicích;
- kultivace viru ve stěrech z kožních lézí, orofaryngu, nazofaryngu, spojivek, rekta, krve a moči;
- pomocná vyšetření: jaterní enzymy, oftalmologické vyšetření, lumbální punkce, event. zobrazení MRI či CT;
- k odlišení primoinfekce matky a recidivy lze využit vyšetření hladiny protilátek.[1][3]
Léčba[upravit | editovat zdroj]
- aciclovir i.v. (60 mg/kg/den), obvykle po dobu 14 až 21 dnů;
- narušuje replikaci DNA HSV;
- nežádoucí účinky: neutropenie, nefrotoxicita;
- časné zahájení léčby výrazně snižuje morbiditu a mortalitu;
- doporučuje se podávat i u lokalizované (SEM) infekce pro její riziko přechodu do generalizované či CNS infekce.[1]
Asi v 50 % případů dochází ke kožním recidivám, proto se v některých případech po akutní léčbě podává dlouhodobá supresivní léčba aciclovirem po dobu 6 měsíců za pravidelné monitorace počtu neutrofilů.[1]
Prevence[upravit | editovat zdroj]
Ženám s recidivami herpes genitalis se doporučuje preventivní podávání acicloviru od 36. týdne těhotenství až do porodu.
Při primoinfekci těhotné ženy nebo při aktivních lézí v oblasti genitálu se doporučuje císařský řez před rupturou membrán (tj. před odtokem plodové vody).[1]
Odkazy
Související články[upravit | editovat zdroj]
- Virus herpes simplex • Genitální herpes • Encefalitida způsobená herpes simplex viry • Gingivostomatitis herpetica
- Infekce ohrožující plod: Vrozená syfilis • Kongenitální toxoplazmóza • Vrozená listerióza • HBsAg pozitivní matka a novorozenec • HIV infekce v těhotenství • Význam chlamydií a mycoplasmat v perinatologii • Vrozená cytomegalová infekce
- Infekce v novorozeneckém věku
Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]
- Herpes – video by Osmosis (video na YouTube v angličtině s anglickými titulky)
- Herpes genitalis v graviditě – management – Doporučený postup ČGPS ČLS JEP (2013)
- Bartošová D.: Prevence a léčba infekcí vyvolaných virem Herpes simplex a Varicela zoster v dětském věku (2008)
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f g h POLIN, Richard a Alan SPITZER. Fetal and Neonatal Secrets. 3. vydání. Elsevier Health Sciences, 2013. 558 s. s. 360-363. ISBN 9780323091398.
- ↑ a b https://www.uptodate.com/contents/neonatal-herpes-simplex-virus-infection-clinical-features-and-diagnosis?topicRef=6040&source=see_link
- ↑ a b c d e PARKER, L A. Neonatal Herpes Infection [online]. Medscape, ©2004. [cit. 2018-11-07]. <https://www.medscape.com/viewarticle/472408_1>.
