Dutina ústní

Dutina ústní (cavum oris) tvoří první část travíci soustavy člověka. Vstupem do dutiny ústní je ústní štěrbina (rima oris). Dutina ústní je ohraničena následujícími strukturami:

Ventrálně: horní a dolní ret (labium superius et inferius; jejich přechod = angulus oris)
Dorzálně: volně přechází do hltanu (pharynx)
Laterálně: tváře (buccae)
Kraniálně: patro (palatum)
Kaudálně: diaphragma oris

Na rtech jsou zvenčí patrny tři kožní rýhy. Sulcus nasolabialis a philtrum jsou na horním rtu a sulcus mentolabialis na dolním rtu. Rýhy vznikají z původních embryonálních dvou párových výběžků a jednoho nepárového výběžku frontálního → vznik maxily a filtra uprostřed. Výběžky srůstají a dávají tak vznik tvrdému patru. Může docházet k vývojovým anomáliím:

Rozštěpy:

rtu (cheiloschisis);
maxily (gnathoschisis);
tvrdého patra (palatoschisis);
kompletní (cheilognathopalatoschisis);

vzniká tak komunikace mezi horním a dolním patrem, dítě nemůže sát mléko, má problémy s dýcháním a v pozdějším věku potíže s artikulací;

dědičná porucha;

řeší plastická chirurgie;

rozštěp dolní čelisti (nevznikne symphysis menti) není tak častý, spíše úplně chybí kostěný základ (vyvinou se pouze svaly).

Vestibulum oris

Je ohraničena tváří, rty a zubními oblouky.

gingiva = dáseň;
glandula parotis (ústí u 2. horního moláru – ductus parotideus na papilla parotidea).

Cavitas oris propria

Dutina ústní

Prakticky celé vyplněno jazykem.

Dutina ústní

Tvrdé patro (palatum durum)

Praemaxilla, proc. palatinus maxillae, lamina horizontalis ossis palatini;
spojnice: val = torus palatinus;
celé pokryté měkkým patrem.

Měkké patro (palatum molle)

Rostrálně: sliznice, vazivo, cévy, nervy.
Dorzálně:
- m. tensor veli palatini;
  - obtáčí se okolo hamulus pterygoideus;
  - funguje jako kladka, přes kterou sval napíná měkké patro;
  - inervace: n. trigeminus (n. V);
- m. levator veli palatini;
  - upíná se do aponeurotické ploténky tenzoru;
  - pomáhá zvedat měkké patro;
  - inervace:n. vagus (n. X);
- m. palatopharyngeus;
  - rozšiřování měkkého patra;
  - inervace:n. vagus (n. X);
- m. palatoglossus;
  - rozšiřování měkkého patra;
  - inervace:n. vagus (n. X);
- m. uvulae;
  - inervace:n. vagus (n. X).

Funkce měkkého patra:

fonace;
přepážka mezi nasofaryngem a zbytkem trávicí trubice při polykání sousta;
somatosenzorická funkce (polykací reflex).

Pokud jej sousto nestimuluje dostatečně, měkké patro neuzavře nasofarynx.Proto nám při pití šampaňského, které se v ústní dutině mění na málo stimulující pěnu, může část vytéci nosem.

Funkce ústní dutiny

Ústní dutina je místem prvního kontaktu trávicího systému s přijímanou potravou. Její součástí jsou specializované orgány (jazyk, zuby, slinné žlázy, aj.), které se účastní nejen zpracování potravy, ale mohou se účastnit i dalších procesů, například tvorby hlásek. Ústní dutinu můžeme tedy označit za velmi multifunkční prostor, který se podílí zejména na:

Mechanickém rozmělnění potravy pomocí zubů a jazyka.
Zvlhčení sousta pomocí slin a usnadnění tak jeho průchodu do dalších částí GIT.
Zahájení trávicích procesů. Ve slinách obsažená α-amyláza se podílí na štěpení škrobů.
Vnímání chuti a kvality potravy pomocí různých druhů receptorů (chuťové receptory, mechanoreceptory, termoreceptory).
Signalizace do distálních částí GIT pomocí spojení jazykového enterického systému (LENS) a enterického nervového systému (ENS).
Obranných reflexech, které zabrání polknutí sousta.
Imunitní obraně proti infekční agens. Ve slinách obsažený lysozym, laktoferin a IgA protilátky likvidují zejména bakteriální, nebo virovou infekci.
Mluvení (artikulace).
Dýchání v případě zvýšené ventilace.

Procesy v ústní dutině

Sání

je prvotní formou příjmu potravy. Stah svaloviny rtů společně s pohybem jazyka vytváří podtlak, kterým je potrava nasávána do prostoru ústní dutiny. Při určitém naplnění dochází k polknutí sousta a opakování sání. Sací reflex u kojenců spadá mezi nepodmíněné reflexy. V průběhu života se z něj stává reflex podmíněný a v konečné fázi se jde o volní činnost. Pokud se objeví během života v jiné než kojenecké fázi, jedná se zpravidla o patologii CNS.

Žvýkání (masticatio)

je rytmický automatismus, někdy označovaný jako žvýkací reflex. Jedná se o stereotypně opakované pohyby, které vedou k rozmělnění potravy a jejímu promísení se slinami, což usnadňuje polykání i následné trávicí procesy. Centrum řízení žvýkání se nachází v mozkovém kmeni a dostává aferentaci zejména z frontálních a temporálních částí mozkové kůry. Samotný reflexní děj je zahájen mechanickým podrážděním ústní dutiny soustem. Dochází k uvolnění tonu žvýkacího svalstva a poklesu dolní čelisti (protažení žvýkacích svalů). Následuje klasický monosynaptický reflex = natažený sval se kontrahuje a sousto je přitlačeno na plochu zubů a ústní dutiny. Reflexní děj se několikrát opakuje s frekvencí 1,2 - 1,4 Hz.^[1]

Polykání

[ ✎ upravit vložený článek ]

Polykání (deglutice) je složitý mechanismus, který slouží k transportu sousta z ústní dutiny přes hltan do jícnu. Polykací reflex můžeme definovat jako nervový impuls z prodloužené míchy, který způsobí posun potravy do hltanu. Mechanismem posunu je jícnová peristaltika. Můžeme ji rozdělit do tří fází:

vůlí ovládaná,
faryngeální,
ezofageální.^[2]^[3]

Vůlí ovládaná fáze

V první fázi jazyk posouvá sousto dozadu k měkkému patru, čímž dochází ke stimulaci mechanoreceptorů v oblasti hltanové úžiny (isthmus faucium). Tím je zahájena automatická, nepřerušitelná fáze polykání.

Schéma polykání (podrobnosti viz text)
1. Sousto v ústech, tlak jazyka na tvrdé patro
2. Uzavření nosohltanu měkkým patrem, posun do hltanu
3. Sklopení epiglottis, otevření jícnového svěrače
4. Prostup jícnem.

Faryngeální fáze

Signál z mechanoreceptorů patrových oblouků je aferentními vlákny n. trigeminus, n. glossopharyngeus a n. vagus veden do nucleus tractus solitarii a nucleus ambiguus^[4] a následně eferentními vlákny n. trigeminus, n. glossopharyngeus, n. vagus a n. hypoglossus^[3] (n. V, n. IX, X, n. XII^[4]) zpět do hltanu.

Faryngeální fáze probíhá v následujících krocích:

Měkké patro je taženo vzhůru, čímž se uzavře vstup do nosní dutiny. (Zároveň se otevřením vstupu do Eustachovy trubice vyrovná tlak na obou stranách ušního bubínku.)
Palatofaryngeální oblouky se kontrakcí m. palatopharyngeus k sobě přiblíží, takže vytvoří štěrbinu, kterou projde jen potrava dostatečně rozžvýkaná, zatímco větší sousta se do hltanu nedostanou.
Dochází k reflexnímu zastavení dýchání (v jakékoliv fázi dechového cyklu). Hlasivkové vazy se k sobě přiblíží, a utěsní hlasovou štěrbinu. Zároveň je larynx tahem suprahyoidních svalů zvedán vzhůru a ventrálně. To vede k překlopení epiglottis, která je vazy udržována na místě, přes vstup do hrtanu (aditus laryngis), který uzavře. Díky těmto mechanismům se zabrání proniknutí potravy do dýchacích cest.
Elevace laryngu zároveň vede k rozšíření vstupu do jícnu. V témž okamžiku je relaxován horní jícnový svěrač (mezi polknutími silně kontrahovaný, aby nebyl vzduch při dýchání nasáván do jícnu) a peristaltickou vlnou svalů hltanu je sousto posunuto do jícnu.^[5]^[3]

Shrnutí: během faryngeální fáze je trachea uzavřená, jícen otevřený a rychlá peristaltická vlna posouvá sousto do horní části jícnu. Celá faryngální fáze trvá 1–2 sekundy.^[3]

Ezofageální fáze

V konečné ezofageální fázi pokračuje peristaltika jícnem a během 8–10 sekund posune sousto do žaludku. Tento děj je řízen n. vagus. Uvízne-li sousto v jícnu, indukuje roztažení jeho stěny sekundární peristaltickou vlnu. Během postupu peristaltické vlny navíc dochází k receptivní relaxaci žaludku (příprava k přijetí sousta). Zároveň také relaxuje dolní jícnový svěrač, který je v klidu uzavřen, aby zabránil refluxu žaludečního obsahu. Nedostatečná relaxace dolního jícnového svěrače může způsobovat achalázii.^[5]^[3]

Odkazy

Související články

Externí odkazy

SVÍŽENSKÁ, Ivana, et al. Anatomická pitva hlavy 1 : Multimediální podpora výuky klinických a zdravotnických oborů [online]. Portál Lékařské fakulty Masarykovy univerzity [online], ©2010. Poslední revize 27.9.2011, [cit. 2011-11-27]. ISSN 1801-6103. <http://portal.med.muni.cz/clanek-516-anatomicka-pitva-hlavy-1.html>.

Použitá literatura

JAN, Štros. Poznámky k modulu I.A [online]. [cit. 2011-04-25]. <http://trimed.lf3.cuni.cz/files/poznamky_IA.zip>.

TROJAN, Stanislav, et al. Lékařská fyziologie. 4. vydání. Praha : Grada, 2003. 772 s. ISBN 80-247-0512-5.
KITTNAR, Otomar, et al. Lékařská fyziologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3068-4

Reference

↑ TROJAN, Stanislav a ET AL.. Lékařská fyziologie. 4. vydání. Praha : Grada, 2003. 772 s. s. 323. ISBN 978-80-247-3068-4.
↑ ROKYTA, Richard, et al. Fyziologie pro bakalářská studia v medicíně, přírodovědných a tělovýchovných oborech. 1. vydání. Praha : ISV, 2000. 359 s. s. 134–135. ISBN 80-85866-45-5.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e GUYTON, Arthur C a John E HALL. Textbook of Medical Physiology. 11. vydání. Elsevier, 2006. 11; s. 782–784. ISBN 978-0-7216-0240-0.
↑ ^a ^b GANONG, William F. Přehled lékařské fyziologie. 20. vydání. Praha : Galén, 2005. 890 s. s. 495. ISBN 80-7262-311-7.
↑ ^a ^b SILBERNAGL, Stefan a Agamemnon DESPOPOULOS. Atlas fyziologie člověka. 6. vydání. Praha : Grada, 2004. 448 s. s. 238. ISBN 80-247-0630-X.

[Trojan-1] TROJAN, Stanislav a ET AL.. Lékařská fyziologie. 4. vydání. Praha : Grada, 2003. 772 s. s. 323. ISBN 978-80-247-3068-4.

[2] ROKYTA, Richard, et al. Fyziologie pro bakalářská studia v medicíně, přírodovědných a tělovýchovných oborech. 1. vydání. Praha : ISV, 2000. 359 s. s. 134–135. ISBN 80-85866-45-5.

[guyton-3] GUYTON, Arthur C a John E HALL. Textbook of Medical Physiology. 11. vydání. Elsevier, 2006. 11; s. 782–784. ISBN 978-0-7216-0240-0.

[ganong-4] GANONG, William F. Přehled lékařské fyziologie. 20. vydání. Praha : Galén, 2005. 890 s. s. 495. ISBN 80-7262-311-7.

[silbernagl-5] SILBERNAGL, Stefan a Agamemnon DESPOPOULOS. Atlas fyziologie člověka. 6. vydání. Praha : Grada, 2004. 448 s. s. 238. ISBN 80-247-0630-X.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]