Dutina ústní
Dutina ústní (cavum oris) tvoří první část travíci soustavy člověka. Vstupem do dutiny ústní je ústní štěrbina (rima oris). Dutina ústní je ohraničena následujícími strukturami:
- Ventrálně: horní a dolní ret (labium superius et inferius; jejich přechod = angulus oris)
- Dorzálně: volně přechází do hltanu (pharynx)
- Laterálně: tváře (buccae)
- Kraniálně: patro (palatum)
- Kaudálně: diaphragma oris
Na rtech jsou zvenčí patrny tři kožní rýhy. Sulcus nasolabialis a philtrum jsou na horním rtu a sulcus mentolabialis na dolním rtu. Rýhy vznikají z původních embryonálních dvou párových výběžků a jednoho nepárového výběžku frontálního → vznik maxily a filtra uprostřed. Výběžky srůstají a dávají tak vznik tvrdému patru. Může docházet k vývojovým anomáliím:
- rtu (cheiloschisis);
- maxily (gnathoschisis);
- tvrdého patra (palatoschisis);
- kompletní (cheilognathopalatoschisis);
Vestibulum oris
Je ohraničena tváří, rty a zubními oblouky.
- gingiva = dáseň;
- glandula parotis (ústí u 2. horního moláru – ductus parotideus na papilla parotidea).
Cavitas oris propria
- Prakticky celé vyplněno jazykem.
Tvrdé patro (palatum durum)
- Praemaxilla, proc. palatinus maxillae, lamina horizontalis ossis palatini;
- spojnice: val = torus palatinus;
- celé pokryté měkkým patrem.
Měkké patro (palatum molle)
- Rostrálně: sliznice, vazivo, cévy, nervy.
- Dorzálně:
- m. tensor veli palatini;
- obtáčí se okolo hamulus pterygoideus;
- funguje jako kladka, přes kterou sval napíná měkké patro;
- inervace: n. trigeminus (n. V);
- m. levator veli palatini;
- upíná se do aponeurotické ploténky tenzoru;
- pomáhá zvedat měkké patro;
- inervace:n. vagus (n. X);
- m. palatopharyngeus;
- rozšiřování měkkého patra;
- inervace:n. vagus (n. X);
- m. palatoglossus;
- rozšiřování měkkého patra;
- inervace:n. vagus (n. X);
- m. uvulae;
- inervace:n. vagus (n. X).
- m. tensor veli palatini;
Funkce měkkého patra:
- fonace;
- přepážka mezi nasofaryngem a zbytkem trávicí trubice při polykání sousta;
- somatosenzorická funkce (polykací reflex).
Funkce ústní dutiny
Ústní dutina je místem prvního kontaktu trávicího systému s přijímanou potravou. Její součástí jsou specializované orgány (jazyk, zuby, slinné žlázy, aj.), které se účastní nejen zpracování potravy, ale mohou se účastnit i dalších procesů, například tvorby hlásek. Ústní dutinu můžeme tedy označit za velmi multifunkční prostor, který se podílí zejména na:
- Mechanickém rozmělnění potravy pomocí zubů a jazyka.
- Zvlhčení sousta pomocí slin a usnadnění tak jeho průchodu do dalších částí GIT.
- Zahájení trávicích procesů. Ve slinách obsažená α-amyláza se podílí na štěpení škrobů.
- Vnímání chuti a kvality potravy pomocí různých druhů receptorů (chuťové receptory, mechanoreceptory, termoreceptory).
- Signalizace do distálních částí GIT pomocí spojení jazykového enterického systému (LENS) a enterického nervového systému (ENS).
- Obranných reflexech, které zabrání polknutí sousta.
- Imunitní obraně proti infekční agens. Ve slinách obsažený lysozym, laktoferin a IgA protilátky likvidují zejména bakteriální, nebo virovou infekci.
- Mluvení (artikulace).
- Dýchání v případě zvýšené ventilace.
Procesy v ústní dutině
Sání
je prvotní formou příjmu potravy. Stah svaloviny rtů společně s pohybem jazyka vytváří podtlak, kterým je potrava nasávána do prostoru ústní dutiny. Při určitém naplnění dochází k polknutí sousta a opakování sání. Sací reflex u kojenců spadá mezi nepodmíněné reflexy. V průběhu života se z něj stává reflex podmíněný a v konečné fázi se jde o volní činnost. Pokud se objeví během života v jiné než kojenecké fázi, jedná se zpravidla o patologii CNS.
Žvýkání (masticatio)
je rytmický automatismus, někdy označovaný jako žvýkací reflex. Jedná se o stereotypně opakované pohyby, které vedou k rozmělnění potravy a jejímu promísení se slinami, což usnadňuje polykání i následné trávicí procesy. Centrum řízení žvýkání se nachází v mozkovém kmeni a dostává aferentaci zejména z frontálních a temporálních částí mozkové kůry. Samotný reflexní děj je zahájen mechanickým podrážděním ústní dutiny soustem. Dochází k uvolnění tonu žvýkacího svalstva a poklesu dolní čelisti (protažení žvýkacích svalů). Následuje klasický monosynaptický reflex = natažený sval se kontrahuje a sousto je přitlačeno na plochu zubů a ústní dutiny. Reflexní děj se několikrát opakuje s frekvencí 1,2 - 1,4 Hz.[1]
Polykání
Polykání (deglutice) je složitý mechanismus, který slouží k transportu sousta z ústní dutiny přes hltan do jícnu. Polykací reflex můžeme definovat jako nervový impuls z prodloužené míchy, který způsobí posun potravy do hltanu. Mechanismem posunu je jícnová peristaltika. Můžeme ji rozdělit do tří fází:
Vůlí ovládaná fáze
V první fázi jazyk posouvá sousto dozadu k měkkému patru, čímž dochází ke stimulaci mechanoreceptorů v oblasti hltanové úžiny (isthmus faucium). Tím je zahájena automatická, nepřerušitelná fáze polykání.
Faryngeální fáze
Signál z mechanoreceptorů patrových oblouků je aferentními vlákny n. trigeminus, n. glossopharyngeus a n. vagus veden do nucleus tractus solitarii a nucleus ambiguus[4] a následně eferentními vlákny n. trigeminus, n. glossopharyngeus, n. vagus a n. hypoglossus[3] (n. V, n. IX, X, n. XII[4]) zpět do hltanu.
Faryngeální fáze probíhá v následujících krocích:
- Měkké patro je taženo vzhůru, čímž se uzavře vstup do nosní dutiny. (Zároveň se otevřením vstupu do Eustachovy trubice vyrovná tlak na obou stranách ušního bubínku.)
- Palatofaryngeální oblouky se kontrakcí m. palatopharyngeus k sobě přiblíží, takže vytvoří štěrbinu, kterou projde jen potrava dostatečně rozžvýkaná, zatímco větší sousta se do hltanu nedostanou.
- Dochází k reflexnímu zastavení dýchání (v jakékoliv fázi dechového cyklu). Hlasivkové vazy se k sobě přiblíží, a utěsní hlasovou štěrbinu. Zároveň je larynx tahem suprahyoidních svalů zvedán vzhůru a ventrálně. To vede k překlopení epiglottis, která je vazy udržována na místě, přes vstup do hrtanu (aditus laryngis), který uzavře. Díky těmto mechanismům se zabrání proniknutí potravy do dýchacích cest.
- Elevace laryngu zároveň vede k rozšíření vstupu do jícnu. V témž okamžiku je relaxován horní jícnový svěrač (mezi polknutími silně kontrahovaný, aby nebyl vzduch při dýchání nasáván do jícnu) a peristaltickou vlnou svalů hltanu je sousto posunuto do jícnu.[5][3]
Shrnutí: během faryngeální fáze je trachea uzavřená, jícen otevřený a rychlá peristaltická vlna posouvá sousto do horní části jícnu. Celá faryngální fáze trvá 1–2 sekundy.[3]
Ezofageální fáze
V konečné ezofageální fázi pokračuje peristaltika jícnem a během 8–10 sekund posune sousto do žaludku. Tento děj je řízen n. vagus. Uvízne-li sousto v jícnu, indukuje roztažení jeho stěny sekundární peristaltickou vlnu. Během postupu peristaltické vlny navíc dochází k receptivní relaxaci žaludku (příprava k přijetí sousta). Zároveň také relaxuje dolní jícnový svěrač, který je v klidu uzavřen, aby zabránil refluxu žaludečního obsahu. Nedostatečná relaxace dolního jícnového svěrače může způsobovat achalázii.[5][3]
Odkazy
Související články
Externí odkazy
- SVÍŽENSKÁ, Ivana, et al. Anatomická pitva hlavy 1 : Multimediální podpora výuky klinických a zdravotnických oborů [online]. Portál Lékařské fakulty Masarykovy univerzity [online], ©2010. Poslední revize 27.9.2011, [cit. 2011-11-27]. ISSN 1801-6103. <http://portal.med.muni.cz/clanek-516-anatomicka-pitva-hlavy-1.html>.
Použitá literatura
- JAN, Štros. Poznámky k modulu I.A [online]. [cit. 2011-04-25]. <http://trimed.lf3.cuni.cz/files/poznamky_IA.zip>.
- TROJAN, Stanislav, et al. Lékařská fyziologie. 4. vydání. Praha : Grada, 2003. 772 s. ISBN 80-247-0512-5.
- KITTNAR, Otomar, et al. Lékařská fyziologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3068-4
Reference
- ↑ TROJAN, Stanislav a ET AL.. Lékařská fyziologie. 4. vydání. Praha : Grada, 2003. 772 s. s. 323. ISBN 978-80-247-3068-4.
- ↑ ROKYTA, Richard, et al. Fyziologie pro bakalářská studia v medicíně, přírodovědných a tělovýchovných oborech. 1. vydání. Praha : ISV, 2000. 359 s. s. 134–135. ISBN 80-85866-45-5.
- ↑ a b c d e GUYTON, Arthur C a John E HALL. Textbook of Medical Physiology. 11. vydání. Elsevier, 2006. 11; s. 782–784. ISBN 978-0-7216-0240-0.
- ↑ a b GANONG, William F. Přehled lékařské fyziologie. 20. vydání. Praha : Galén, 2005. 890 s. s. 495. ISBN 80-7262-311-7.
- ↑ a b SILBERNAGL, Stefan a Agamemnon DESPOPOULOS. Atlas fyziologie člověka. 6. vydání. Praha : Grada, 2004. 448 s. s. 238. ISBN 80-247-0630-X.