Principy diagnostických zobrazovacích metod

Základní principy[upravit | editovat zdroj]

Princip transmisní: zdroj záření z jedné strany pacienta, na druhé straně detektor, který detekuje zeslabení záření. Používá RTG, CT.
Princip emisní: zdroj záření je v pacientovi, detektor je mimo pacienta. Používá nukleární medicína, termografie.
Princip reflexní: zdroj mimo pacienta, detekuje se odražené vlnění. Používá UZ.
Princip rezonanční absorpce a emise. Používá MRI.
Podrobnější informace naleznete na stránce Princip magnetické rezonanční tomografie.
.

Metody statické a dynamické[upravit | editovat zdroj]

Metody statické: důraz na morfologii, kontrastní a prostorové rozlišení.
Metody dynamické: důraz na funkci, časové rozlišení.

Fyzikální modality[upravit | editovat zdroj]

Diagnostické zobrazovací metody využívají k zobrazení orgánů a tkání několika různých fyzikálních modalit. Mezi základní metody používané v diagnostice patří:

ionizující záření, zejména rentgenové: skiaskopie, skiagrafie, CT,
chování látek v magnetickém poli (relaxační čas T1, T2 a protonová denzita − PD): MRI,
akustické vlastnosti tkání (akustická impedance): ultrasonografie,
radioaktivní rozpad radionuklidů s emisí ionizujícího záření (záření γ): metody nukleární medicíny − SPECT, PET,

Na úrovni experimentů se používají i další fyzikální modality. Patří mezi ně například:

pružnost tkání (Youngův modul pružnosti): elastografie,
viditelné světlo: např. laser-CT – vyšetření vaskularizace prsu, OCT (Optical Coherence Tomography) – vyšetření oka,
infračervené záření: termografie, NIRS (Near InfraRed Spectroscopy) tomografie,
mikrovlny: mikrovlnná tomografie – vyšetření prsu,
elektrická impedance: EIT (Electrical Impedance Tomography).