Omezení svéprávnosti
K omezení svéprávnosti[1] dochází rozhodnutím soudu a to nejdéle na tři roky, z důvodu trvalé duševní poruchy, pokud člověk není kvůli ní schopen právně jednat. Svéprávnosti nelze zcela zbavit; běžné záležitosti života si může i člověk s omezenou svéprávností řešit sám. Soud vždy určí, do jaké míry svéprávnost člověka omezuje. Také určí opatrovníka.
Pokud opatrovanec něco udělá bez opatrovníka, jednání neplatí, jen působí-li újmu. Nepůsobí-li mu újmu, je platné. Pokud opatrovanec něco udělá bez opatrovníka a opatrovník to ex post schválí, je jednání platné. Pokud opatrovanec něco udělá bez opatrovníka a své jednání schválí poté, co nabyl svéprávnosti, tak je jednání také platné.
Poskytování zdravotní péče se souhlasem[upravit | editovat zdroj]
Informovaným souhlasem je souhlas opatrovníka. Pacienta je nutné poučit vzhledem k jeho rozumové a duševní vyspělosti. Pokud nastane rozpor opatrovníka a opatrovance, řídí se rozhodnutím soudu.
Opatrovnická rada[upravit | editovat zdroj]
 | Článek neobsahuje vše, co by měl. | |||
| Můžete se přidat k jeho autorům a doplnit jej. | ||||
| O vhodných změnách se lze poradit v diskusi. | ||||
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ TĚŠINOVÁ, Jolana. Základní principy a terminologie v medicínském právu [přednáška k předmětu Veřejné zdravotnictví a medicínské právo, obor Všeobecné lékařství, 1. lékařská fakulta Univerzita Karlova v Praze]. Praha. 3.3.2014.
