Informovaný souhlas (medicínské právo)
Zdravotní péče musí být až na výjimky poskytována na základě souhlasu pacienta[1][2][3]. Souhlas může pacient kdykoliv odebrat (pokud se již nezačalo s výkonem a ukončení by jej ohrozilo).
Informovaný souhlas je v právním systému zakotven v Zákoně o zdravotních službách[3] a v Novém občanském zákoníku[2]:
„ | Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak. | “ |
— Zákon o zdravotních službách, § 28, odst.[3] |
„ | (1) Ke každému úkonu v rámci péče o zdraví se vyžaduje souhlas ošetřovaného, ledaže zákon stanoví, že souhlasu není třeba. Odmítne-li ošetřovaný souhlas, potvrdí to poskytovateli na jeho žádost v písemné formě.
(2) Požádá-li o to poskytovatel nebo ošetřovaný, potvrdí mu druhá strana v písemné formě, k čemu byl souhlas udělen. |
“ |
— Nový občanský zákoník, § 2642[2] |
Nutné náležitosti souhlasu[upravit | editovat zdroj]
Souhlas pacienta musí být[1]:
- svobodný[3] – pacient nesmí být pod nátlakem, ani ve stresu;
- srozumitelný – souhlas musí být proveden takovou formou, že je jasné, k čemu pacient dává souhlas a za jakých podmínek;
- kvalifikovaný – informaci podává ten, kdo je způsobilý (školený) v oboru (tzn. doktor s atestací);
- informovaný[3] – pacient musí být náležitě poučen, tj. musí znát
- příčinu a původ nemoci,
- účel, povahu, přínos, důsledky a rizika výkonu,
- jiné možnosti (včetně alternativ v rámci EU – často se zapomíná!),
- navazující léčbu,
- omezení a doporučení ve způsobu života (často se zapomíná!)
Formy souhlasu[upravit | editovat zdroj]
Právní formy souhlasu jsou tři:
- konkludentní souhlas, (mlčky udělený, příkladem je odběr krve, pacient usednutím do křesla a natažením ruky udílí konkludentní souhlas k odběru krve)
- ústní souhlas,
- písemný souhlas.
V každé situaci může být vhodná jiná forma souhlasu a zvolení špatné formy je chybou lékaře[1]. Uvedené formy se liší důkazním břemenem. U ústního souhlasu se musí provést záznam do zdravotnické dokumentace, že byl pacient poučen. Písemný souhlas se do dokumentace zakládá.
Písemná forma je nutná v situacích daných zákonem a také v situacích stanovených poskytovatelem zdravotních služeb. Situace dané zákonem:[1]:
- transplantace,
- oddělení části těla, která se již neobnoví[4],
- lékařský pokus na člověku[4][5] (klinické studie),
- zákrok, který nevyžaduje zdravotní stav[4] (pokud to není něco drobného),
- umělé přerušení těhotenství,
- asistovaná reprodukce[6],
- sterilizace[7],
- kastrace[8],
- změna pohlaví[9],
- psychochirurgický výkon[10],
- genetické vyšetření[11],
- odběr krve pro výrobu transfuzních přípravků a krev. derivátů [12]
Zástupný souhlas[upravit | editovat zdroj]
Za pacienta může podat souhlas někdo jiný, pokud[1]:
- pacient jej nemůže podat sám,
- nejde o situace, kdy se postupuje bez souhlasu,
- je to osoba určená pacientem; není-li žádná taková (nutná podmínka!), pak je to někdo v pořadí: manžel/registrovaný partner, rodič, jiná osoba blízká způsobilá k právním úkonům.
Zástupné osoby nemohou rozhodovat o bytí a nebytí pacienta.
Péče bez souhlasu[upravit | editovat zdroj]
Bez souhlasu lze poskytovat pouze neodkladnou péči a to pouze ve dvou případech:
- zdravotní stav pacientovi neumožňuje vyslovit souhlas, (pokud mám k dispozici dříve vyslovené přání, přihlédnu k němu)
- jedná se o léčbu vážné duševní poruchy, jejíž neléčení by pravděpodobně vedlo k vážnému poškození zdraví pacienta.
Je nutné rozlišovat souhlas pacienta s výkonem a souhlas pacienta s hospitalizací. Souhlas s hospitalizací musí být proveden písemně[1].
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
- Informovaný souhlas (etika)
- Poučení pacienta
- Práva a povinnosti zdravotnického pracovníka
- Zdravotnická dokumentace
- Hospitalizace bez souhlasu pacienta
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f g TĚŠINOVÁ, Jolana. Základní principy a terminologie v medicínském právu [přednáška k předmětu Veřejné zdravotnictví a medicínské právo, obor Všeobecné lékařství, 1. lékařská fakulta Univerzita Karlova v Praze]. Praha. 3.3.2014.
- ↑ a b c Česká republika. Občanský zákoník. 2012. 89/2012 Sb., § 2642. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89>.
- ↑ a b c d e Česká republika. Zákon o zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 28, odst. 1. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372>.
- ↑ a b c Česká republika. Občanský zákoník. 2012. 89/2012 Sb., § 96. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89>.
- ↑ Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 33. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
- ↑ Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 8. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
- ↑ Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 13. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
- ↑ Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 19. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
- ↑ Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 23. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
- ↑ Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 24. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
- ↑ Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 28. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
- ↑ Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 31. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.