Informovaný souhlas (medicínské právo)

Z WikiSkript

Zdravotní péče musí být až na výjimky poskytována na základě souhlasu pacienta[1][2][3]. Souhlas může pacient kdykoliv odebrat (pokud se již nezačalo s výkonem a ukončení by jej ohrozilo).

Informovaný souhlas je v právním systému zakotven v Zákoně o zdravotních službách[3] a v Novém občanském zákoníku[2]:

Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak.
— Zákon o zdravotních službách, § 28, odst.[3]
(1) Ke každému úkonu v rámci péče o zdraví se vyžaduje souhlas ošetřovaného, ledaže zákon stanoví, že souhlasu není třeba. Odmítne-li ošetřovaný souhlas, potvrdí to poskytovateli na jeho žádost v písemné formě.

(2) Požádá-li o to poskytovatel nebo ošetřovaný, potvrdí mu druhá strana v písemné formě, k čemu byl souhlas udělen.

— Nový občanský zákoník, § 2642[2]

Nutné náležitosti souhlasu[upravit | editovat zdroj]

Souhlas pacienta musí být[1]:

  • svobodný[3] – pacient nesmí být pod nátlakem, ani ve stresu;
  • srozumitelný – souhlas musí být proveden takovou formou, že je jasné, k čemu pacient dává souhlas a za jakých podmínek;
  • kvalifikovaný – informaci podává ten, kdo je způsobilý (školený) v oboru (tzn. doktor s atestací);
  • informovaný[3] – pacient musí být náležitě poučen, tj. musí znát
    • příčinu a původ nemoci,
    • účel, povahu, přínos, důsledky a rizika výkonu,
    • jiné možnosti (včetně alternativ v rámci EU – často se zapomíná!),
    • navazující léčbu,
    • omezení a doporučení ve způsobu života (často se zapomíná!)
Samozřejmě nepostačuje, aby forma souhlasu tvrdila, že tyto podmínky byly naplněny (např. formulář písemného souhlasu s textem, že „souhlas byl učiněn svobodně, dobrovolně a bez stresu“), ale podmínky musí být všechny fakticky naplněny. V současné praxi se pak při soudních sporech předvolávají jiní pacienti podstupující obdobné výkony a jsou vyslýchání, za jakých podmínek probíhal souhlas v jejich případě[1].

Formy souhlasu[upravit | editovat zdroj]

Právní formy souhlasu jsou tři:

  • konkludentní souhlas, (mlčky udělený, příkladem je odběr krve, pacient usednutím do křesla a natažením ruky udílí konkludentní souhlas k odběru krve)
  • ústní souhlas,
  • písemný souhlas.


V každé situaci může být vhodná jiná forma souhlasu a zvolení špatné formy je chybou lékaře[1]. Uvedené formy se liší důkazním břemenem. U ústního souhlasu se musí provést záznam do zdravotnické dokumentace, že byl pacient poučen. Písemný souhlas se do dokumentace zakládá.

Písemná forma je nutná v situacích daných zákonem a také v situacích stanovených poskytovatelem zdravotních služeb. Situace dané zákonem:[1]:

  • transplantace,
  • oddělení části těla, která se již neobnoví[4],
  • lékařský pokus na člověku[4][5] (klinické studie),
  • zákrok, který nevyžaduje zdravotní stav[4] (pokud to není něco drobného),
  • umělé přerušení těhotenství,
  • asistovaná reprodukce[6],
  • sterilizace[7],
  • kastrace[8],
  • změna pohlaví[9],
  • psychochirurgický výkon[10],
  • genetické vyšetření[11],
  • odběr krve pro výrobu transfuzních přípravků a krev. derivátů [12]


Zástupný souhlas[upravit | editovat zdroj]

Za pacienta může podat souhlas někdo jiný, pokud[1]:

  • pacient jej nemůže podat sám,
  • nejde o situace, kdy se postupuje bez souhlasu,
  • je to osoba určená pacientem; není-li žádná taková (nutná podmínka!), pak je to někdo v pořadí: manžel/registrovaný partner, rodič, jiná osoba blízká způsobilá k právním úkonům.

Zástupné osoby nemohou rozhodovat o bytí a nebytí pacienta.

Péče bez souhlasu[upravit | editovat zdroj]

Bez souhlasu lze poskytovat pouze neodkladnou péči a to pouze ve dvou případech:

  • zdravotní stav pacientovi neumožňuje vyslovit souhlas, (pokud mám k dispozici dříve vyslovené přání, přihlédnu k němu)
  • jedná se o léčbu vážné duševní poruchy, jejíž neléčení by pravděpodobně vedlo k vážnému poškození zdraví pacienta.


Je nutné rozlišovat souhlas pacienta s výkonem a souhlas pacienta s hospitalizací. Souhlas s hospitalizací musí být proveden písemně[1].

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Hospitalizace bez souhlasu pacienta.



Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g TĚŠINOVÁ, Jolana. Základní principy a terminologie v medicínském právu [přednáška k předmětu Veřejné zdravotnictví a medicínské právo, obor Všeobecné lékařství, 1. lékařská fakulta Univerzita Karlova v Praze]. Praha. 3.3.2014. 
  2. a b c Česká republika. Občanský zákoník. 2012. 89/2012 Sb., § 2642. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89>.
  3. a b c d e Česká republika. Zákon o zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 28, odst. 1. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372>.
  4. a b c Česká republika. Občanský zákoník. 2012. 89/2012 Sb., § 96. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89>.
  5. Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 33. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
  6. Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 8. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
  7. Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 13. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
  8. Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 19. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
  9. Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 23. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
  10. Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 24. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
  11. Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 28. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.
  12. Česká republika. Zákon o specifických zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 31. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373>.