Hospitalizace bez souhlasu pacienta

Z WikiSkript

Hospitalizace bez souhlasu pacienta je možná pouze v několika závažných případech, a to:

  1. vylučuje-li jeho stav podání souhlasu (bezvědomí, intoxikace…);
  2. nařízena soudem;
  3. ohrožuje-li bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak;
  4. onemocnění, u kterých je zvláštním předpisem nařízeno léčení.

Hospitalizaci bez souhlasu pacienta nebo odvolání souhlasu k ní je nutné do 24 hodin nahlásit příslušnému soudu, ten zahájí detenční řízení (soudní přezkum zákonnosti hospitalizace bez souhlasu), ve kterém ustanoví zadrženému opatrovníka, vyslechne nemocného i lékaře a do 7 dnů rozhodne, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů. Je-li předpokládaná doba hospitalizace delší než 3 měsíce, je nutno vypracovat znalecký posudek a na jeho základě soud rozhodne, zda je přípustné další držení nemocného v ústavu. Toto rozhodnutí má platnost po dobu jednoho roku.

Práva pacienta[upravit | editovat zdroj]

Pacient hospitalizovaný bez souhlasu má právo[1]:

  • na podrobné vysvětlení bez odkladu,
  • mít zástupce, důvěrníka nebo podpůrce, který bude také informován a se kterým se bude moci o samotě bavit,
  • nechat vše přezkoumat nezávislým lékařem.

Ochranné léčení (ústavní nebo ambulantní)[upravit | editovat zdroj]

  • Psychiatrické,
  • protialkoholní a protidrogové,
  • sexuologické.

Ochranné léčení ukládá soud na základě vyjádření znalců v případech trestných činů pachatelů se zmenšenou příčetností nebo nepříčetných, jejichž pobyt na svobodě je nebezpečný pro společnost a rovněž u alkoholiků a jiných toxikomanů, kteří se v souvislosti se svou náchylností dopouštějí trestných činů. U mladistvého může být upuštěno od potrestání a být nahrazeno ochrannou výchovou. O propuštění rozhoduje soud na návrh ošetřujícího lékaře.

Omezovací prostředky[upravit | editovat zdroj]

Možnosti omezovacích prostředků jsou taxativně vymezené - v Zákoně o zdravotních službách je uveden jejich kompletní seznam, včetně podmínek jejich použití.[2]. Používají se výhradně z indikace lékaře a během jejich použití musí být pacient trvale monitorován. Při použití omezovacích prostředků (vyjma úchopu) je nutné informovat soud a zahájit detenční řízení, pokud pacient do 24 hodin neudělí zpětně souhlas.[3].

Seznam omezovacích prostředků:[upravit | editovat zdroj]

  • úchop pacienta zdravotnickými pracovníky nebo jinými osobami k tomu určenými poskytovatelem,
  • omezení pacienta v pohybu ochrannými pásy nebo kurty,
  • umístění pacienta v síťovém lůžku; to neplatí v případě poskytování záchytné služby,
  • umístění pacienta v místnosti určené k bezpečnému pohybu,
  • ochranný kabátek nebo vestu zamezující pohybu horních končetin pacienta,
  • psychofarmaka, popřípadě jiné léčivé přípravky podávané parenterálně,
  • kombinaci prostředků.

Použití:[upravit | editovat zdroj]

  • v situaci bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta nebo jiných osob,
  • můžeme je používat pouze pokud výše uvedené důvody trvají,
  • vždy se musíme poprvé pokusit o mírnější postup.

Náležitosti oznamování[upravit | editovat zdroj]

Oznamování se provádí při hospitalizaci pacienta bez souhlasu, při hospitalizaci pacienta po odvolání souhlasu s hospitalizací a při použití omezovacích prostředků[3]. Musí se tak provést do 24 hodin a zahájí se tím tzv. detenční řízení (soudní přezkum zákonnosti hospitalizace bez souhlasu)[4].

Pro takové oznamování neexistuje žádný univerzální formulář. Dokument musí obsahovat identifikační údaje pacienta, důvod hospitalizace a odmítnutí souhlasu a minimum zdravotnických informací, aby nedošlo k nezákonnému prolomení povinné mlčenlivosti.[3]

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. Česká republika. Občanský zákoník. 2012. 89/2012 Sb., §§ 104–110. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89>.
  2. Česká republika. Zákon o zdravotních službách. 2011. 372/2011 Sb., § 36. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372>.
  3. a b c TĚŠINOVÁ, Jolana. Základní principy a terminologie v medicínském právu [přednáška k předmětu Veřejné zdravotnictví a medicínské právo, obor Všeobecné lékařství, 1. lékařská fakulta Univerzita Karlova v Praze]. Praha. 3.3.2014. 
  4. Česká republika. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2013. 292/2013 Sb., § 66. Dostupné také z URL <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2013-292>.

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

Doporučená literatura[upravit | editovat zdroj]

  • Zvolský P.: Obecná psychiatrie, 1997;
  • Zvolský P.: Speciální psychiatrie, 1994;
  • Raboch J., Zvolský P. a kol.: Psychiatrie Galén 2001;
  • Horáček J. a kol.: Psychotické stavy v klinické praxi, Acad.Med. Prag. 2003;
  • Raboch J.,Pavlovský P. et al. Klinická psychiatrie v denní praxi, Galén Praha, 2008.