Imunitní odpověď (rozpoznání antigenu, kooperace buněk)
Z WikiSkript
- buněčně zprostředkovaná imunitní reakce je jakákoli odpověď, v níž protilátky hrají podřadnou roli
- hlavním úkolem je eliminace buněk infikovaných virem
- efektorovými buňkami, které jsou schopné tyto cílové buňky lyzovat, jsou cytotoxické lymfocyty – TC
- TC se vyvíjejí z prekurzorů po kontaktu s antigenem a to tak, že antigen je po vniknutí do organismu pohlcen APC a po zpracování jsou na povrchu APC vystaveny fragmenty antigenu - některé spolu s molekulami I. třídy, jiné s molekulami II. třídy MHC
- komplexy antigenu a molekul I. třídy jsou rozpoznány receptory TC lymfocytů za přispění molekuly CD8
- antigeny s molekulami II. třídy MHC jsou rozpoznány lymfocyty TH buněk za pomoci molekuly CD4
- vazba antigenu na TCR představuje důležitý signál pro aktivaci T buněk
- doplňující signály obstarávají adhezivní molekuly, podobně jako u B-lymfocytů
- TH i TC se začnou dělit, k čemuž přispívají i cytokiny
- IL-1 produkovaný APC buňkou
- IL-2 produkovaný TH lymfocyty
- zralé TC lymfocyty rozeznají prostřednictvím svého receptoru infikované buňky, které vyjadřují na svém povrchu virový antigen a molekulu I. třídy
- TC se váže na cílovou buňku a prostřednictvím hydrolytických enzymů a proteinů (perforin) obsažených ve vezikulech buňku zabíjí
- cytotoxický lymfocyt tento dramatický děj přežívá a může zabíjet další cílové buňky
- k tomu, aby došlo k úspěšné protilátkové odpovědi je nutná spolupráce a souhra nejméně 3 typů buněk – APC, TH a B lymfocytů
- antigen, který pronikne do organismu je zachycen B-lymfocyty, které mají odpovídající receptor
- zároveň je pohlcen a zpracován APB (nejčastěji makrofág a dendritická buňka)
- fragmenty antigenu spolu s molekulou II. třídy MHC jsou ve vysoce imunogenní formě vystaveny na povrchu APC, v této podobě jsou rozpoznány TH lymfocyty s odpovídajícími receptory
- tato vazba představuje signál k aktivaci TH lymfocytu, ale sama o sobě nestačí
- jsou potřebné další, tzv. druhotné signály, které spočívají ve vazbě několika adhezivních molekul mezi APC a TH buňkou – nejdůležitější jsou např. CD28 a LFA1 na TH a jejich ligandy na APC : B7 a ICAM-1
- k TH aktivaci dále přispívají cytokiny produkované APC, zejména IL-1
- výsledkem je dělení prekurzorů TH a vzniknou klony aktivovaných TH lymfocytů, tyto aktivované TH lymfocyty pak dodávají potřebné signály B-lymfocytu
- k aktivaci B-lymfocytu jsou třeba opět nejméně 2 signály
- antigen reagující s mIg (membránový imunoglobulin) na B buňkách
- stimulační signály z TH buněk
- samo navázání antigenu na BCR (B cell receptor) má často za následek neodpovídavost B-lymfocytu a někdy i jeho odumření
- jsou-li přítomny aktivované TH lymfocyty dochází k jejich kontaktu s B-lymfocyty prostřednictvím receptoru CD40 na B buňce a ligandu CD40L na TH buče
- TH lymfocyt zároveň produkuje IL-2, IL-4, IL-5 a IL-6
- vlivem těchto signálů začnou B buňky proliferovat
- během tohoto období podléhají variabilní geny v klonech B buněk zvýšenou měrou mutacím
- na buněčném povrchu se objevují mutantní formy mIg s různou afinitou k antigenu, přežívají pouze B lymfocyty, které vážou antigen nejsilněji, ostatní hynou
- zároveň dochází k dalšímu přestavění segmentů DNA (přepínání tříd) a lymfocyty dokončí svůj vývoj v plazmatické buňky
- část B buněk se stává paměťovými buňkami
- primární odpověď na antigen nastupuje pomaleji a vyznačuje se přítomností protilátek třídy IgM
- opakované setkání s tímtéž antigenem vyvolá sekundární odpověď, která nastupuje již mnohem rychleji, je silnější a přetrvává mnohem delší dobu
- při sekundární odpovědi jsou přítomné hlavně protilátky typu IgG
