Prolaktinom
(přesměrováno z Hyperprolaktinémie)
Prolaktinom je jedním z možných adenomů hypofýzy. Jde o benigní nádor, jehož hlavní charakteristikou je zvýšená produkce a hladina prolaktinu (hyperprolaktinémie). Přes svou benigní povahu může způsobit vážné komplikace, jako jsou nitrolební hypertenze nebo porucha zraku.
Příznaky prolaktinomu[upravit | editovat zdroj]
U žen:
- galaktorea – vylučování mateřského mléka mimo období laktace
- amenorea – vynechání menstruace minimálně ve dvou cyklech
- impotence a neplodnost
U mužů
- galaktorea – nebývá většinou vyjádřena
- impotence
- snížení libida
- vzhledem k relativně necharakteristickým příznakům prolaktinomu u mužů dochází často až k rozvoji nitrolební hypertenze a zrakovým příznakům (bitemporální hemianopsie) z útlaku chiasma opticum nádorem
Hyperprolaktinémie[upravit | editovat zdroj]
Ne vždy ukazuje zvýšená hladina prolaktinu na prolaktinom. Fyziologicky může být hladina zvýšena:
- v časných ranních hodinách
- během těhotenství a kojení
- během působení různých druhů stresu
Dále hladinu prolaktinu zvyšují
- terapie estrogeny
- terapie dopaminergními antagonisty
Pseudoprolaktinom[upravit | editovat zdroj]
Jde o hormonálně neaktivní adenom hypofýzy, který ale svou přítomností naruší spojení hypothalamus-hypofýza, čímž zabrání uvolnění dopaminu, přirozeného antagonisty prolaktinu. Dojde tedy opět k hyperprolaktinémii.
Léčba a prognóza[upravit | editovat zdroj]
K léčbě prolaktinomu a jeho příznaků lze v ideálním případě použít dopaminergních agonistů, které inhibují sekreci prolaktinu, avšak některé prolaktinomy jsou vůči této inhibici rezistentní. Dalším krokem je léčba chirurgická a radioterapie (jde především o makroadenomy s horší prognózou a sklonem k recidivám).
Pacienti s mikroprolaktinomem (průměr < 10 mm) mají výbornou prognózu, u 95 % tumorů se po 4 až 6 letech neprokáže žádný růst. Makroprolaktinomy (průměr > 10 mm) často vyžadují agresivnější terapii a prognóza pacientů je velmi individuální.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- POVÝŠIL, Ctibor, Ivo ŠTEINER a Pavel DUŠEK, et al. Speciální patologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. 430 s. ISBN 978-807262-494-2.
- NEČAS, Emanuel, et al. Patologická fyziologie orgánových systémů II. 2. vydání. 2009. ISBN 978-80-246-1712-1.