Elektrody pro diagnostiku
Elektroda je elektrický vodič v kontaktu s nekovovou částí elektrického obvodu (např. prostorem naplněným plynem, elektrolytem apod.). Tento pojem zavedl v 19. století Michael Faraday jako složení řeckých slov elektron – jantar a hodos – cesta.
Elektrodiagnostika se zabývá změnami elektrických potenciálů vznikajících při činnosti excitabilních orgánů a tkání při diagnostických vyšetřeních. změny potenciálů můžeme sledovat nejen na membráně nervové nebo svalové buňky, ale také na povrchu těla. Získaný záznam – elektronogram můžeme získat v unipolárním a bipolárním uspořádání.
- Unipolární – jedna elektroda je přiložena na dané místo tkáně, druhá má stálý potenciál,
- Bipolární – obě elektrody přiložené na různá místa jedné tkáně.
EEG[upravit | editovat zdroj]
Elektroencefalografia (EEG) je vyšetřovací metoda na diagnostiku epilepsie.
Elektrody:
1. povrchové:
- neinvazivní snímání elektrické aktivity mozku z povrchu hlavy,
- využívají se jednotlivé elektrody nebo elektrodové čepice,
- vodivý prostor – vodivé gely,
2. podpovrchové:
- invazivní snímání elektrické aktivity mozku,
- využívají se elektrody v podobě drátků, jehel, terčíků z Pt, Ag-Cl nebo bavlněné knoty v roztoku soli,
- vodivý prostor – tělní tekutiny.
Podle umístění známe elektrody prefrontální, frontální, centrální, parietální, occipitální a temporální. Pro jejich rozmístění na povrchu lebky používáme tzv. systém 10-20. Jsou označené písmeny (A = Ear lobe; C = Central; P = Parietal; F = Frontal; O = Occipital; T = Temporal) a čísly (lichá čísla pro elektrody umístěné nad levou mozkovou hemisférou, sudá čísla pro elektrody nad pravou hemisférou).
EMG[upravit | editovat zdroj]
Elektromyografie (EMG) je založena na zkoumání povrchové a intramuskulární svalové aktivity.
Elektrody:
- podle konštrukčního typu:
1. povrchové (neinvazivní):
- se používají při měření rychlosti vedení nervem,
- menší kovové disky, které se fixují na odmaštěnou pokožku,
- nevhodné pro vyšetření akčních potenciálů jednotlivých motorických jednotek – zachytávají potenciály z velké plochy,
- mechanické očištění benzínalkoholem.
2. jehlové (invazivní):
- se používají při vedení perifernými nervy,
- koncentrické, bipolární, unipolární,
- sterilizují se.
- podle použití:
1. registrační – snímají elektrickou aktivitu
2. stimulační – vyvolávají stimulaci
3. zemnící – ve formě fixovatelné páskové elektrody
EKG[upravit | editovat zdroj]
Elektrokardiografia snímá elektrické potenciály z oblasti srdce.
Elektrody:
Ke kůži jsou připevněny pomocí gumových manžet nebo pomocí přísavek (na jednotkách intenzivní péče se používají samolepící nebo elektrody z vodivého materiálu). Přikládáme je na odmaštěnou kůži kvůli snížení odporu a to na obě zápěstí a levý kotník. Jejich umístění vytváří rovnostranný trojúhelník= Einthovenův, do kterého se promítá vektor srdenční osy.
Svody:
- Einthovenovy svody:
Jedná se o rozdíly potenciálů mezi jednotlivými elektrodami. Označujeme je římskými číslicemi. Měřený signál odpovídá rozdílu potenciálů mezi dvěma elektrodami – bipolární zapojení.
- Wilsonovy svody:
Einthovenovy svody byly doplněny o další směry a to spojením končetinových elektrod o stejné odpory vznikl virtuální střed (Wilsonova svorka). Vektory nových os směřují k vrcholům trojúhelníku, které reprezentují zmíněné eletrody.
- Goldbergovey svody:
Každý svod reprezentuje potenciál jedné příslušné elektrody – unipolární zapojení. Centrální bod není uprostřed trojúhelníku, ale pro každý referenčný bod byl vytvořen bod ze dvou odporů, spojujících zbylé dvě elektrody. To znamená, že šipky vektorů vychází ze středu trojúhelníku, ale ze středu protilehlých stran – délka a valikost signálu se zvýší o polovinu.
- Standardní končetinové svody:
Doplněním Einthovenových svodů o Goldbergovy získáme 6 os vzájemně natočených o 30° – hexaaxiální systém. Rovina tvořena souřadnými osami je přibližně rovnoběžná s plochou stolu, na kterém leží pacient.
- Hrudní svody:
6 elektrod umístěných v rovině kolmé na rovinu stolu, na kterém leží pacient.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Zdroje[upravit | editovat zdroj]
- NAVRÁTIL, Leoš a Jozef ROSINA, et al. Medicínská biofyzika. 1 (dotisk 2013) vydání. Praha : Grada Publishing, 2005. 524 s. ISBN 978-80-247-1152-2.
- HEŘMAN, Petr. Biosignály z pohledu biofyziky. 1. vydání. Praha : Dúlos, 2006. 63 s. ISBN 80-902899-7-5.
- Patobiomechanika a Patokinesiologie KOMPENDIUM. Elektromyografie [online]. [cit. 2012-12-30]. <http://biomech.ftvs.cuni.cz/pbpk/kompendium/biomechanika/experiment_metody_emg.php>.
