Deficit jódu
.jpg)
Ve světovém měřítku je deficit jódu nejdůležitější příčinou poškození mozku, které je možno předejít. Lidé žijící v oblastech s výskytem závažného deficitu jódu mohou mít IQ nižší až o 13,5 bodů ve srovnání s oblastmi, kde se deficit jódu nevyskytuje. Tento mentální deficit má bezprostřední vliv na schopnost dětí učit se, zdraví žen, kvalitu života dané komunity, ekonomickou produktivitu i živočišnou produkci (i hospodářská zvířata mají nedostatek jódu).
Do 90. let minulého století se jako primární indikátor výskytu deficitu jódu v populaci užívala prevalence strumy – ta se obvykle vyskytovala v horských oblastech a v oblastech daleko od pobřeží. Možnost testování exkrece jódu močí a další metody ale v pozdějších letech ukázaly, že nedostatečný příjem jódu je velmi rozsáhlý a vyskytuje se nejen v oblastech, kde je struma endemická a i v industrializovaných zemích.
Od roku 1991, kdy Světové shromáždění přijalo cíl eliminovat poruchy z nedostatku jódu ve světě a WHO a UNICEF v roce 1993 doporučili univerzální jodidaci soli (to znamená jak pro lidi, tak pro hospodářská zvířata) jako hlavní strategii pro jejich eliminaci[1] se počet zemí, ve kterých je nedostatečný příjem jódu problém snížil, ale přesto nedostatečným příjmem jódu trpí 2 miliardy lidí ve 47 zemích na světě, nejčastěji v Evropě (52 % obyvatel) a ve východním Středozemí (47 % obyvatel), největší počet v jihovýchodní Asii a v Evropě. Nejmenší procento i počet lidí s nedostatečným příjmem jódu je na americkém kontinentě[2].
V ČR se sůl jodiduje od roku 1947 a ČR patří mezi 19 ze 40 sledovaných evropských zemí, jejichž obyvatelé mají dostatečný příjem jódu a 9 zemí, kde ≥ 90 % domácností používá jodidovanou sůl[3].
Podrobnější informace naleznete na stránce Stopové prvky.Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ WHO,. Assessment of iodine deficiency disorders and monitoring their elimination : A guide for programme managers [online] . 3. vydání. Ženeva : WHO, 2007. 97 s. Dostupné také z <http://www.who.int/nutrition/publications/micronutrients/iodine_deficiency/9789241595827/en/>. ISBN 978 92 4 159582 7.
- ↑ BENOIST, B, et al. Iodine deficiency in 2007: Global progress since 2003. Food and Nutrition Bulletin [online]. 2008, vol. 29, no. 3, s. 195-2002, dostupné také z <http://www.who.int/nutrition/publications/micronutrients/FNBvol29N3sep08.pdf>. ISSN 0379-5721.
- ↑ ANDERSSON, M, et al. Iodine Deficiency in Europe: A continuing public health problem [online] . 1. vydání. 2007. 70 s. Dostupné také z <http://www.who.int/nutrition/publications/micronutrients/iodine_deficiency/9789241593960/en/>. ISBN 978 92 4 159396 0.
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- BENCKO, Vladimír, et al. Hygiena : Učební texty k seminářům s praktickým cvičením. 2. vydání. Praha : Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-551-5.
- HAINER, Vojtěch a Marie KUNEŠOVÁ, et al. Obezita : Etiopatogeneze, diagnostika, terapie. 1. vydání. Praha : Galén, 1997. ISBN 80-85824-67-1.
